Rozhovor o tom, co zažívají trans lidé, s Lenkou Královou z organizace Transparent.
Softwarová vývojářka Lenka Králová ve 38 letech zjistila, že se cítí být ženou. V rozhovoru pro Refresher hovořila o tom, jak s trans lidmi (ne)počítá česká legislativa či jaké „úchylné“ praktiky musí trans lidé (včetně patnáctiletých dětí) zažívat na sexuologii. Poradila také mladým lidem, kteří se cítí být trans, ale bojí se reakce rodičů.
Lenčino okolí přitom reagovalo ukázkově, narazila až u bývalé manželky. „Širší i bližší okruh přátel reagoval naprosto skvěle, taktéž rodiče. Měla jsem ale obrovský problém s manželkou, se kterou jsme byly patnáct let. Naprosto se zhroutila a pak už se chtěla jen rozvést. Brala to tak, že jí zemřel manžel,“ uvedla v rozhovoru pro Refresher.
Kdo jsou trans lidé?
Podle korektní definice se jedná o lidi, jejichž genderová identita neodpovídá té přiřazené při narození. Když to řeknu zjednodušeně, tak duše neodpovídá tělu. Já jsem většinu svého života žila jako muž, pak jsem zjistila, že se cítím být ženou, a rozhodla se jít do tranzice.
Co to znamená?
Tranzice je přechod do nového života v té správné genderové roli. Jejím účelem je dospět do stavu spokojenosti. Má tři fáze: sociální, medicínskou a úřední. Během sociální začneme žít každodenní život, k té není potřeba žádné schválení. Stačí mít pevné nervy, kuráž a schopnost vyjednat si změnu se svým okolím.
Při medicínské dochází k tělesným modifikacím, které pomáhají trans lidem cítit se ve svém těle lépe. Ale není to samozřejmě nutnost, existují lidé, kteří se rozhodnou neudělat se svým tělem vůbec nic – a neznamená to, že by byli „méně trans“. Většina lidí začne hormonální terapii, která kromě vizáže promění i psychiku.
Úřední tranzicí se míní uznání státem – to znamená přepsání dokladů a tak podobně. Nicméně Česká republika je jednou z posledních zemí v Evropě, která vyžaduje k úřední změně pohlaví chirurgický zákrok. Stát dogmaticky prosazuje, že je potřeba „si udělat úplně všechno“. Ale nejedná se o modelaci pohlavního orgánu, jak se mnozí mylně domnívají, stát vyžaduje pouze znemožnění reprodukční funkce.
Takže sterilizaci?
Říká se tomu sterilizace, aby to znělo humánněji, ale správný výraz je kastrace. Sterilizace je širší pojem. Kastrace je úplné odstranění pohlavních žláz – a to je to, co stát požaduje. U trans žen se tedy musí odebrat varlata, penis si mohou nechat. Trans mužům se odebírají vaječníky, což je poměrně náročná operace.
Stát tedy vyžaduje takto invazivní, riskantní zásah do těla kvůli úředničině. Kvůli písmenku v občance, které člověku komplikuje život. Na operace se zároveň – i kvůli covidu – čeká dlouhé roky. A nezletilí mladí lidé do 18 let je ani podstoupit ze zákona nemohou, ti nemají možnost vůbec žádnou. Mně je 41 let, jsem zajištěná a špatný gender v dokladech je pro mě vlastně jen „pruda“, ale pro mladé lidi, kteří jsou takřka všude v podřízené pozici, to představuje obrovskou komplikaci. Když jim učitelka řekne, že je bude oslovovat takovým jménem, které mají v rodném listě, tak nemohou nic.
31. března 2022, což byl shodou okolností mezinárodní den viditelnosti trans lidí, smetl ze stolu Ústavní soud žalobu na změnu tohoto zákona. Bylo to ale o jediný hlas. Věřím, že se to časem zlomí, a lepší bude, když se tak stane ve Sněmovně.
Operace zůstane podmínkou pro úřední změnu pohlaví, rozhodl Ústavní soud
31. března 2022 15:34
Jak se liší tranzice u trans mužů a trans žen?
Největší rozdíl je v hormonální terapii, protože testosteron je velmi silný hormon s intenzivními účinky. Když trans muži započnou tuto terapii, v 99 % případů dochází k tomu, že to nikdo nemá šanci poznat. Můžeš mít v práci trans kolegu a vůbec to o něm nevědět. Narostou jim vousy, mohou i plešatět, změní se jim hlas, narostou svaly. Díky tomu se pak snadněji začlení do společnosti – tomu se říká passing.
U trans žen je to složitější, testosteron se totiž v jejich těle podílí na změnách v průběhu života – jedná se například o změny kostry. Ovlivňuje celkovou tělesnou mohutnost, hlas a tak dále. U trans žen tedy záleží na kombinaci dvou faktorů – v jakém věku začnou s hormonální terapií a jaké mají štěstí na geny. Ale je to samozřejmě individuální. A od toho se odvíjí, kdo má život v pohodě a kdo zažívá peklo.
V naší společnosti je všechno postavené jen na vzhledu. Když si například vezmeme všechny „kontroverze“, které budí ve společnosti vášně, tak se týkají jen trans žen, na kterých je „to“ poznat.
Je české zdravotnictví v souvislosti s tranzicí v Evropě pozadu?
Jak v čem. Ale třeba v tom, že to řeší sexuologové a mnozí provozují tzv. gatekeeping – člověka zkouší podobně jako u maturity. Je to takový ponižující výslech. Nestačí jim, když člověk řekne, že se cítí tak a tak, a požádá o pomoc. Například mediálně známý sexuolog Petr Weiss je proslulý tím, že se ptá na nemístné a zvrhlé otázky: jestli se člověk při sexu otírá nebo zasouvá, jaké má masturbační fantazie, jaký byl nejlepší sexuální zážitek. Neuvěřitelné oplzlosti. Prostě vyšetřuje trans lidi jako sexuální devianty. Mě se na to ptal ve 38 letech, tak jsem to nějak odtrpěla, už bych to znovu zažít nechtěla. Ale on se na to samé ptá i patnáctiletých, což je skandální.
V médiích také často citovaná sexuoložka Hana Fifková k němu své klienty posílá na posudky, ale dá se to odmítnout a říct, že chcete k někomu jinému.
Obrovským problémem jsou u nás dlouhé čekací doby, což způsobuje, že když už se člověk k sexuologovi dostane, nechá si zpravidla všechno líbit. Jsou tady tací, například sexuolog Ivo Procházka, kteří v rámci vyšetření nutí člověka do svlékání a pak mu prohmatávají genitálie, a lidé mají pocit, že když to odmítnou, zavřou si vrátka k hormonům.
Ti úplně nejhorší z nich nutí své klienty do vyšetření na pletysmografu. To je vyšetření, na které se posílají sexuální násilníci a vrazi kvůli soudním posudkům. Napojí vám genitálie na elektrody a pouští vám různé obrázky, včetně sadistických scén a reálného dětského porna, které policie zabavila při vyšetřování. Je to jako z nějakého hororu. Trans lidé, kteří na tom byli a se kterými jsem mluvila, z toho byli otřesení.
Rozhodně ale nejsou v naší zemi všichni sexuologové špatní. Nejlepší pověst má Petra Vrzáčková, hlavně svým lidským a vstřícným přístupem, kdy se snaží pomoct, a ne se povyšovat – už se to ale rozkřiklo a má na rok a půl dopředu plný kalendář. Dobré reference ale mají také Pavla Entnerová a Pavel Turčan z Olomouce nebo Pavel Tomeš z Plzně.
Výhodou pro tans lidi v Česku například je, že u nás je většina zákroků spojených s tranzicí, například i odstranění prsou pro trans muže, hrazena zdravotní pojišťovnou. Částečně je proplácena i hormonální terapie.
Ty už máš asi passing 100%, ne?
Asi ho nemám úplně stoprocentní, ale cizí lidé mě vždy oslovují „mladá paní“. Takže myslím, že se mi passing povedl – na to, že jsem hormony začala užívat ve 38 letech, je to docela zázrak. Chtěla bych tady ale zdůraznit, že tranzice není honba za dokonalým vzhledem a že trans lidé si ve společnosti zaslouží respekt, ať už se jim passingu podaří dosáhnout, nebo ne.
Jediné úskalí bylo možná s hlasem, protože hormonální terapie ho trans ženám nezmění. Hlas je tedy nutné trénovat. Existují i operace, ale ty ne vždy dopadnou dobře – pomohou například s výškou hlasu, ale může být pak moc pisklavý. Někteří lidé to asi podstoupit musí, mají-li vyloženě hluboký hlas, ale spíš se přistupuje k trénování. Právě trénování hlasu ale pro mě bylo při tranzici asi nejsložitější. Hluboký hlas používám už jen na parodování Zemana.
Mohou si trans lidé změnit jméno alespoň na nějaké neutrální?
Mohou, ale ne zcela svobodně. Lze si vybrat pouze z konkrétního seznamu jmen, případně se mohou zkoušet hádat s matrikami s pomocí soudní znalkyně. V Česku se na tuto problematiku nicméně specializuje jedna jediná – Jana Valdrová. Matriky jsou stát ve státě. Vnucují trans lidem i neutrální příjmení – typicky taková, která končí na „ů“, například Jirků.
Já jsem se například rozhodla chirurgickou změnu pohlaví nepodstoupit. Zároveň jsem rebelka, takže jsem si nezměnila jméno na neutrální, ale nechala si své původní. Tím, že jsem sebevědomá a je mi jedno, co si o mně cizí lidé myslí, tak s tím docela v pohodě žiju. Ale také to znamená, že svůj nejintimnější životní problém ukazuji cizím lidem, kterým do toho nic není. A zároveň ani nemají nic společného se státní správou.
Co se dozvíš po odemknutí?
- Proč bychom neměli říkat „transsexuál“;
- jaké největší mýty se pojí s trans lidmi;
- kdy Lenka zjistila, že je trans;
- jak reagovalo její okolí, včetně šestiletého syna;
- jak začít s tranzicí;
- co dělat, když jsou rodiče proti;
- jak můžeme podpořit trans lidi v našem okolí.
