Hlavní obsah

RECENZE: Je třeba zabít parchanta v každém z nás

S divadelními adaptacemi filmových scénářů to nebývá snadné, protože jeviště má zcela jiné zákonitosti než film. Scénář Jiřího Křižana Je třeba zabít Sekala má ale už ve svém základu dramatický potenciál antické tragédie i vrcholného vesnického dramatu, navíc autor adaptace Martin Františák je jedním z mála tvůrců s citem pro venkovské drama. Po Brně, Zlínu a Plzni uvedlo Křižanovu a Františákovu vesnickou moralitu i pražské Divadlo na Vinohradech.

Foto: Viktor Kronbauer

Závěrečný souboj Barana (Tomáš Dastlík) a Sekala (Marek Holý).

Článek

Režisér Pavel Khek se scénografem Michalem Syrovým využil monumentality vinohradské scény k působivému obrazu vesnice, protaženému až na předscénu. Šikma z omšelého dřeva se zdvihá k horizontu a na jejím vrcholu sedí violoncellista, jehož živá přítomnost na scéně dodává inscenaci patřičný divadelní a symbolický přesah. Amplifikovaný zvuk violoncella, tak blízký lidskému hlasu, zase patřičnou naléhavost, emocionalitu a patos.

Khek příběh nehraje jako souboj Sekala tyranizujícího vesnici a uprchlíka Jury Barana, ale jako obecné podobenství zla, jež je hluboce zakořeněné ve vesnickém společenství, v jeho lpění na majetku víc než na lidech, ve znetvořených vztazích i morálce obce, v níž každý má v sobě kus parchanta a jež po generace rodí vedle dědiců gruntů i Sekaly. Hlavní postavou je tak vesnická rada starších; bohužel její konkrétní podoba, z níž aktivně vystupuje jen několik herců, nemá vždy patřičnou dramatickou váhu a občas působí jen jako pasivní mlčící většina.

Foto: Viktor Kronbauer

Zleva Tomáš Dastlík jako Jura Baran a Daniel Bambas v roli pátera Flory.

Obsazení Marka Holého do Sekala a Tomáše Dastlíka do Jury Barana jde proti jejich ustálené herecké typologii, a to je dobře. Úsměvná sympatičnost Holého Sekala jen podtrhuje jeho nebezpečnost a zrůdnost, zachmuřená nepřístupnost dodává Dastlíkovu Baranovi na tajemnosti a zbavuje ho aury jednoznačně kladného hrdiny.

Oba mají postavy vypracované do účelných detailů a jejich společné scény patří k vrcholům inscenace, stejně jako dialogy s páterem Florou v prožitém podání Daniela Bambase. Nadbytečné se naopak jeví scény Sekala s matkou Marií, které (zvláště v druhé polovině) jen opakují to, co divák už beztak ví, a výrazově jednostrunný výkon Evy Režnarové jim nedokáže dát něco navíc.

Foto: Viktor Kronbauer

Sekal (Marek Holý) není zlem z pekla, ale organickou součástí vesnice.

Inscenace Je třeba zabít Sekala na vinohradské jeviště jednoznačně patří, klade podstatné otázky sahající do svědomí každého z nás. A válečný konflikt na Ukrajině dodává jak líčení zvěrstev páchaných ve španělské občanské válce, tak i samotnému příběhu tyrana, zrozeného do základu prolhanou a pokřivenou realitou, až děsivou aktuálnost.

Jiří Křižan a Martin Františák: Je třeba zabít Sekala
Adaptace Martin Františák, režie Pavel Khek, scéna Michal Syrový, kostýmy Agnieszka Pátá-Oldak, hudba David Hlaváč.
Premiéra 8. dubna v Divadle na Vinohradech, Praha.
Hodnocení: 70 %

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám