Ve městě bylo nejen několik lokálních restaurací a kaváren, v posledním roce zde, k nadšení zejména mladší generace, otevřely pobočky i některé známé řetězce. Buču často navštěvovali zejména lidé z okolních maloměst, jako je Hostomel. Často se o ní mluví jako o bohatším předměstí Kyjeva. Před ruskou invazí zde žilo okolo sedmatřiceti tisíc lidí.
Poloha Buči.
Podle Kateryny to bylo poklidné a pohodlné místo pro život. „Měla jsem to tam moc ráda, hrozně se mi po Buči stýská. Nejradši jsem chodila do našeho místního parku a do pole za ním,“ popisuje dívka.
Podle starší Natálie byla Buča především zeleným rezidenčním místem pro movitější střední třídu. V Kyjevě podle ní žije hodně mladých pracujících, manažerů a podobně, ale do Buče se stěhují spíše rodiny, které si předměstský život mohou dovolit.
Uprchlice z Buči popsala dramatický útěk z pekla i to, jak probíhala ruská dovážka jídla na frontu |
Tři dny od začátku války ale „rodinné“ město začala okupovat ruská vojska. V dalších dnech v Buči probíhaly těžké boje. Ukrajinským silám se podařilo získat nadvládu nad městem až poslední březnový den.
Ruští vojáci páchali válečné zločiny na místních lidech, byla nalezena mrtvá těla se svázanýma rukama, objevily se zprávy o znásilnění žen i dětí. Místo malebných domků a zeleně zůstaly zčernalé ulice, ohořelá vojenská technika a zaminované město.
I přesto místní čekají, až se budou moci vrátit. „Je to náš domov,“ říká Kateryna, která nikdy nesnila o životě v zahraničí.
Město chybí nejen jí, ale i její matce, s níž je momentálně v Maďarsku. Počítají s tím, že Buča nebude teď tak bezpečná, jako tomu bylo dříve, a bude podle nich trvat dlouho, než město znovu postaví, aby vypadalo jako dřív.
