Iva Pekárková: Je válka
Možná se pamatujete na tu scénu z románu Jiřího Gruši Dotazník. Je krátká, ale působivá. Voják z cizinecké legie bez zjevného důvodu zastřelí vránu. A svůj čin vysvětlí slovy: „Je válka.“ Je to tak. Když je válka, jako by zničehonic bylo povoleno naprosto zbytečné násilí. Naprosto zbytečné zabíjení.
Když je válka, nemusíte být krutí, abyste se dopouštěli krutostí. A pokud v sobě krutost máte, je mnohem pravděpodobnější, že vyhřezne na povrch. Můžete si dovolit ji pustit ze řetězu. Anebo si to aspoň myslíte.
Čtěte také
Dobře zorganizované profesionální armády se zbytečných krutostí dopouštějí v relativně malé míře. To neznamená, že by snad lidé, kteří v takových armádách bojují, byli o tolik lepší – jako lidé. Znamená to jen, že jsou vojáci lépe vycvičení a taky že jsou jejich činy pod neustálou kontrolou. Armády vyspělých zemí dbají na duševní zdraví svých vojáků. Snaží se je přesvědčovat, že armádnímu velení na jejich životě záleží. A taky se každý incident, ke kterému dojde, každý náznak zbytečného násilí nebo nevhodného chování vůči osobám v týlu pečlivě vyšetřuje. I tak se dobře vycvičení vojáci dobře zorganizovaných profesionálních armád ve válce občas dopouštějí krutostí a zvěrstev.
Myslí si, že jsou beztrestní. Doufejme, že nejsou
A co teprve horda špatně vycvičených a mizerně vyzbrojených chlapíků, které naženou do války v pozici proslulého „krmiva pro kanóny“? Tohle jsou zoufalci, kteří dobře vědí, že na jejich životě nezáleží nikomu kromě nich samotných a možná jejich matek. Vědí, že můžou kdykoli zemřít. A některým z nich je to možná fuk - beztak jejich život za mnoho nestál.
Čtěte také
Nemůžou se spolehnout na své velitele, vždyť ani ti často nevědí, co si počít. Ale můžou se spolehnout – nebo jsou o tom aspoň přesvědčení -, že to, co se stane na bojišti, na bojišti taky zůstane. Jsou o tom přesvědčení, dokonce když si své hrůzné činy natočí na mobil a vychloubají se jimi na sociálních sítích.
Pevně doufám, že se tihle jedinci pletou. Žijeme v době kamer visících na každém nároží a snímající každý náš krok. V době, kdy na vás kdokoli může namířit telefon a vyfotit si vás, aniž byste si toho všimli. V době, kdy stačí pohlédnout do oblohy a nemůžete si být jistí, jestli vaši tvář nerozezná neuronová síť, která na vás hledí ze satelitu.
Pevně doufám, že jednou budou za své činy souzeni. I když si nemyslím, že zvěrstva, kterých se dopouštějí vyčerpaní, hladoví, nevyspalí, vyděšení vojáci v pozici „krmiva pro kanóny“, jsou ze sta procent jen jejich vina. Jistě že i oni za to můžou. Ale z větší části za to může válka. A ti, kdo ji rozpoutali.
Autorka je spisovatelka, žije v Londýně
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
