HISTORIE PODZEMNÍCH STAVEB, TUNELŮ A MĚST: OD AMERIKY PŘES EGYPT A RAKOUSKO AŽ PO ASII (16)

"Area 51"

Název Area 51 stále pochází ze starého územního označení na mapách nevadského testovacího střediska. Jedná se o zakázanou vojenskou oblast - a to i ve vzduchu, protože civilní letadla nad ní nesmějí létat pod hrozbou sestřelení. Pokud k tomu nemají povolení, musí i vojenští piloti obletět oblast širokým obloukem. Téměř všude v pouštním komplexu jsou ukryty detektory pohybu a videokamery. Na půl tuctu cedulí, které se tam všude nacházejí, je velkými písmeny napsáno "Varování před přísně tajným výzkumným zařízením Area 51". Oblast je chráněna vysokým plotem a detektory pohybu. Strážníci hlídkují v nenápadných bílých džípech. Pokud jste příliš zvědaví, budete se muset vypořádat se silnou ochrankou. Překročení hranice může být potrestáno až 5 000 americkými dolary a rokem vězení. Až do dubna 1995 bylo možné základnu pozorovat z vrcholu 1800 metrů vysoké hory White Sands a ze sousedního sedla Freedom Ridge.

Poté armáda obsadila rozhledny a uzavřela je pro návštěvníky. Z důvodů národní bezpečnosti, jak se oficiálně říká. Za pěkného počasí však máte možnost zahlédnout zařízení z vrcholu Tikaboo, vzdáleného asi 42 kilometrů v nadmořské výšce 2 500 metrů. Zde je také dobře vidět, že základna má četné vchody do tunelů vedoucích do hor a do podzemí, což naznačuje, že většina základny byla velmi brzy přesunuta pod zem. V Area 51 byla v 50. letech 20. století pod vedením CIA a ve spolupráci s americkým letectvem a společností Lockheed vyvinuta nová generace špionážních letadel. Již v srpnu 1955 odstartoval letoun Lockheed U-2 z Groom Lake ke svému prvnímu letu. Ještě před dokončením vývoje zahájila společnost Lockheed práce na jeho nástupci, letounu A-12 Oxcart. Průzkumný letoun, který už tehdy dosahoval na tehdejší poměry neuvěřitelné rychlosti 3000 kilometrů za hodinu. Vynikající však byly nejen letové vlastnosti, ale náročná také byla údržba, která si nakonec vyžádala kompletní rozšíření zkušebního areálu. To se projevilo i na vzletové a přistávací dráze, která musela být prodloužena o několik kilometrů.

V roce 1962, kdy letoun A-12 vzlétl ke svému prvnímu letu, byla již hlavní vzletová a přistávací dráha prodloužena na 2 600 metrů a na základně pracovalo přibližně 100 stálých zaměstnanců. Měla také vlastní sklad paliva a věž s volacím znakem "Dreamland", který se brzy stal symbolem zařízení. V průběhu mnoha desetiletí bylo na základně vyvinuto a testováno mnoho prototypů. Patří mezi ně legendární bombardér Northrop B-2 Spirit, stíhací letoun Lockheed Martin F-35 a Lockheed Martin F-22 Raptor. V každém z těchto typů byla kromě obvyklé technologie stealth zabudována také dosud tajná antigravitační technologie, která na tomto základě vznikla. Ale o tom až později. Podle nepotvrzených informací od mnoha bývalých zaměstnanců toho bylo za posledních 50 let údajně vyvinuto a postaveno mnohem více, než bylo oficiálně zveřejněno.

V roce 1988 přinesl deník New York Times zprávu o záhadném letounu stealth a odborník na vojenská letadla a radarovou techniku James C. Goodall napsal:

"V nevadské poušti nám létají věci, které by ohromily i George Lucase. Zdá se, že mnoho strojů, které tam byly vyvinuty, je technologicky mnohem dokonalejší než běžná letadla. "

Většina zařízení je s velkou pravděpodobností pod zemí, což dokládají četné výpovědi svědků. Existuje také podezření, že Area 51 je nyní v podzemí propojena s oblastí S4, vzdálenou 17 kilometrů, kde se údajně rovněž nacházejí výzkumné laboratoře. Na kanálu YouTube FindingUFO je video, které ukazuje tunely vedoucí na úpatí jedné z hor. Lze tedy předpokládat, že se jedná o relativně nové zařízení, protože na záznamu z roku 1998 není tunel ještě patrný.

Z obrázků samozřejmě nelze určit skutečnou velikost této podzemní základny. Skutečnost, že se v Area 51 nachází velké množství tajných a někdy i obrovských podzemních komplexů, vyplývá mimo jiné i z výpovědí mnoha whistleblowerů. Jedním z nich je Bob Lazar. V roce 1989 se Lazar poprvé objevil na veřejnosti a v exkluzivním pořadu televize KLAS-TV, který moderoval Georg Knapp, oznámil, že americké letectvo vlastní devět létajících disků. Podle Lazara ho najala technická zpravodajská služba amerického námořnictva, aby podpořil výzkum a vývoj pokročilých pohonných systémů. Lazar uvádí, že vystudoval elektrotechniku na kalifornské "Pierce Junior College" a jadernou fyziku na prestižním "Massachusettském technologickém institutu". Předtím Lazar pracoval v "Sandia National Laboratories" a "Los Alamos National Laboratory" a v roce 1987 začal pracovat v tajné laboratoři S-4 v Groom Lake.

Podle Lazara se jedná o testovací mimozemské létající disky. Domnívá se, že podivné pohyby objektů jsou způsobeny změnou časoprostoru v jejich okolí. Jiní svědci, například Dan Burish, uvádějí, že v zařízení žijí také mimozemci, s nimiž jsou vedoucí amerického projektu v přímém kontaktu. Před více než třiceti lety se Lazar snažil informovat veřejnost o dění na základně. Lazarova pověst tehdy utrpěla "puchýře". Byl označován za konspiračního teoretika a dlouhá léta žil v ilegalitě - to z něj však neudělalo zlomeného člověka, jak se ve zpravodajských kruzích tajně doufalo. V roce 2018 Lazar znovu promluvil o starých časech v dokumentárním filmu "Bob Lazar: Area 51 & Flying Soucers", který natočil Jeremy Corbell. Lazar zdůraznil, že před prací na základně se o UFO a mimozemšťany nikdy nezajímal. Jak sám přiznává, fyzik svou práci vykonával spíše ze střízlivého pohledu vědce. To, co Lazar v zařízení viděl, však zásadně změnilo jeho pohled na svět. Lazar uvádí:

"Všichni tam stáli. Hangáry jsou vzájemně propojené a každý z nich obsahuje diskové objekty. Bylo jich celkem devět a každý vypadal jinak. Tři byly rozebrány na analýzy, jeden havaroval již v srpnu 1981, jeden byl poškozený, ostatní čtyři neporušené."

O záhadném zařízení S-4 informovalo v posledních letech mnoho informátorů. Přístup do tohoto zařízení, které se nachází v pohoří Papoose Mountain, měl od poloviny 90. let také Dan Burish, který byl pod přímou kontrolou mocné skupiny "Majestic 12". S-4 má celkem 9 hangárů, které nejsou zvenčí vidět. Zařízení bylo původně postaveno v 50. letech 20. století jako laboratoř pro vývoj biologických zbraní. Podle Burishe existuje pět vzájemně propojených úrovní. Burish také tvrdí, že během své práce viděl mnoho neobvyklých věcí. V rámci své práce mikrobiologa zkoumal mimo jiné také vzorky tkání mimozemských Greys. Burish jim říkal "J-Rods". Trpěli zvláštní nervovou chorobou, která způsobovala ochrnutí. Nejstarším důkazem o existenci S-4 je novinový článek v Las Vegas Review-Journal z roku 1951, který uvádí, že na výstavbu podzemního zařízení v Indian Springs, součásti letecké základny Nellis, která bezprostředně sousedí s Areou 51, bylo vyčleněno 300 milionů dolarů.

Dá se tedy předpokládat, že "Lockheeds Skunk Works", tajná továrna na špionážní letadla, kterou v 50. letech postavila CIA, byla pouhou kamufláží pro to, co se odehrávalo o pár kilometrů dál v přísně utajované továrně S-4 u jezera Papoose Lake, a sice vývoj antigravitační technologie. Je tedy velmi pravděpodobné, že se Lockheed souběžně s vývojem svých letounů U-2 a SR-71 podílel na výzkumu a rekonstrukci mimozemských technologií. Kromě toho se v S-4 v 50. letech údajně nacházely také čtyři nacistické létající disky, které byly ukořistěny v rámci operace "Paperclip". Americký prezident Dwight D. Eisenhower byl údajně velmi šokován tím, co se v zařízení dělo. Ačkoli za financování a bezpečnostní služby odpovídala CIA, skupina MJ-12 měla nad probíhajícími projekty dohled.

Autoři Jonathan Strickland a Patrick J. Kiger ve svém článku "How Area 51 Works" rovněž vycházejí z předpokladu, že skutečný provoz základny probíhá převážně v podzemních zařízeních. V článku se doslova uvádí:

"Někteří tvrdí, že to, co vidí na povrchu, je jen malá část skutečného objektu. Domnívají se, že nadzemní budovy spočívají na labyrintu podzemní základny. Jiní tvrdí, že podzemní zařízení má až 40 pater a je propojeno podzemními chodbami s dalšími lokalitami v Los Alamos, White Sands a Los Angeles."

Area 51 však není jediným zařízením svého druhu ve Spojených státech. V americkém státě Utah se nachází podobná základna "Dugway Proving Ground", která nese neoficiální název Area 52. Základna se nachází asi 144 kilometrů od Sait Lake City a pokrývá velkou část Velké solné pouště v Utahu. Počátky tohoto zařízení sahají až do 40. let 20. století. V únoru 1942, krátce po útoku na Pearl Harbor, prezident Franklin D. Roosevelt podepsal smlouvu, podle níž "Ministerstvo války" získalo více než 100 000 akrů půdy v americkém státě Utah. Nakonec zde bylo vybudováno vojenské cvičiště "Dugway Proving Ground". K tomu se přidaly podzemní bunkry a další zařízení značných rozměrů, jejichž cílem bylo vyvíjet a testovat bojové chemické látky. Pouhých 13 let po podpisu smlouvy se zařízení rozrostlo o dalších 75 000 hektarů. Zatím se hovoří dokonce o 200 000 hektarech.

-pokračování-