Apokalyptická vize budoucnosti. Izraelští umělci vytvořili krajinu z těl tanečníků

Název večera bpm vysvětluje podtitul beats per minute čili údery za minutu. Může označovat tempo hudební skladby, ale i tlukot lidského srdce. Středem pozornosti jsou těla tanečnic a tanečníků, kteří absorbují pocity, myšlenky a čistě fyzické akce. Jejich prostřednictvím tvůrci vyprávějí příběhy o svobodě, manipulaci a deformaci lidské existence.

Krocení smečky

Eyal Dadon vložil do své práce Artza (v hebrejštině povely pro výcvik psa: sedni, lehni) největší přesvědčivost a naléhavost. Po ruce měl dramaturga Lirana Michaeliho, což výpovědi díla, výmluvné parabole o démonech v nás a kolem nás svědčilo. Prostorem otevřeným do maximální hloubky jeviště se nese song Ali, Ali, Alibaba a rovněž další skladby, Dadonem namixované hudební koláže dodávají dílu napětí a občas vyvolávají nepříjemné mrazení v zádech.

Temná postava uprostřed scény, jakýsi vůdce se uhrančivě dívá do publika, jen zlehka zahýbe hlavou a opět zaujme pevný postoj. Jeho představitel Marek Svobodník je celý v černém, vlasy ulízané, sleduje obecenstvo pronikavým pohledem. Na scénu přibíhají tanečníci v černých oblecích, obrací se na forbíně zády, zaujmou pozici jako na startovní čáře a rychle mizí na horizontu. Jejich akce tvoří zprvu leitmotiv mezi výjevy, v nichž se ke Svobodníkovi přidávají další tanečníci v červených, vínových kostýmech – jsou jako divoši, nespoutaní, jedineční a nebezpeční. Jsou protipólem poslušného davu, který se pohybuje jako dobře sehraná parta.

Protistranu, onu neposlušnou smečku, je ale třeba zkrotit, ovládat a využívat stejně jako spořádané „stádo“ v černém dress codu připoutané k vodítkům z řetězů. Dobře volená gestika a proměnlivá dynamika dává na srozuměnou, že se tu nejen křičí, ale také vyhrožuje se zbraní v ruce, kdy nepřizpůsobiví jedinci padají k zemi. Marně se snaží zbavit svých pronásledovatelů, již členy zdivočelé smečky nespustí z očí a číhají za nimi s roztaženými prsty nad jejich hlavami. Když se nezbedná tlupa ocitá v obrovské kleci zalité gejzírem bílých světel, snaží se direktivě vzdorovat, dává najevo odvahu, sveřepost a odhodlání, utíká ze zajetí a zastavuje se před kamerou umístěnou na samém horizontu jeviště.

Před kamerou se postupně zády k divákům předvádějí všichni, dělají nejrůznější grimasy a oko kamery je pro ně magnetem, který je přitahuje, je zároveň zrcadlem, v němž nechtějí odhalit pravou tvář. Křečovitě se smějí a ostentativně na nás hledí, protože veškeré toto dění, skryté vzadu v pološeru, je zachyceno na velké projekci, jež tvoří nedílnou součást scénických obrazů, vizuálně bohatých a silných. Na konci vůdce a současně manipulátor zůstává osamocen, ustupuje do červeného nasvícení, jež budí dojem tratoliště krve.

Těla zbavená lidskosti

Ani poslední část večera Bill nepřinesla lichotivý pohled na lidskou společnost, jejíž srdeční tep zatavili Sharon Eyal a Gai Behar do neutěšené, pusté krajiny tvořené těly tanečníků ve světlých celotrikotech a s nabílenými vlasy. Podivná stvoření se vzezřením zombie na jevišti přibývají, synchronně se pokřiveně hýbou, jsou jako bezpohlavní masa bez emocí. Těla tanečníků jsou zmítána množstvím záškubů, svíjí se a kroutí v tenzi, nesnesou plynutí, klid ani nenasávají rytmickou pulzaci. Sbor působí jako živočišná hmota, s níž se tu pracuje jako s esencí zbavené lidskosti.

Mezi znepokojivé výpovědi Izraelců byla zařazena choreografie Yemiho A.D., jenž se pokusil o scénickou metaforu překonávání gravitace a fyzické i mentální tíhy. Hledal prý nespoutanou bohémskou energii, snažil se odpoutat od země, a to ve fúzi soudobých stylů street dance a contemporary dance. K ničemu takovému ovšem v Bohemian Gravity nedošlo, a tak zůstalo jen u slov a zbožných přání.

Choreografickou a režijní bezradnost nezachránily ani kostýmy Liběny Rochové, jež byly ze všeho nejvíc nezáživnou módní přehlídkou. Stejně jako popisná choreografie spočívající v překlápění tanečníků do prostoduchých póz, v přebíhání z jedné strany jeviště na druhou za doprovodu hudební koláže NobodyListen alias Jakuba Stracha. Ten k symfonickým plochám bez uchopitelné melodie přidal rytmický podkres. Nápaditost, již postrádá taneční kompozice, částečně vynahrazují světelné objekty, kruhy od Elišky Sky. Ty se vznášejí nad jevištěm nebo se po nich rozlévá světlo a kouř, když jsou instalovány na podlaze.

Je nepochopitelné, z jakého důvodu dramaturgie Baletu ND oslovila právě Yemiho A.D. Proč jeho působení v komerčních projektech považovala za kvalitu českého současného tance hodnou prezentace v ND? Stín uměleckého kolapsu tohoto kusu bohužel doléhá i na práce izraelských choreografů, kteří čerpají ze svých profesionálních zkušeností v proslulé Batsheva Dance Company a zasloužili by si s tanečníky ND být ve společnosti stejně zdatného tvůrce.