Ježíš a Barabáš

Nezapomněl. V článku jsem jí nezmínil proto, že tato epizoda je již poměrně známá. Nicméně po chvíli jsem usoudil, že by tato osudová volba mohla být námětem dalšího článku, který propojuje témata Ježíšova života s všelidskými tématy aktuálními i dnes.

Když Pilát shromáždění lidu nabídl volbu propuštění Ježíše, nebo Barabáše, stáli zde dva zcela odlišní lidé, kteří však přece jen měli něco společného.

Oba byli židé žijící pod římskou okupaci. Oba vnímali tento stav jako neutěšený. A oba si jistě přáli pro izraelský lid svobodu. 

To, co je však zásadně odlišovalo byl způsob, jak této svobody dosáhnout.

Barabáš byl bojovník, terorista. Chtěl svrhnout římskou nadvládu ozbrojeným povstáním a silou obnovit židovské království.

Ježíš byl člověkem míru. Rozhodně nebyl kolaborant s Římem, nicméně násilí spojené s bojem za svobodu rozhodně odmítal. Uvědomoval si totiž plně, že zlo třebaže podepřeno dobrým úmyslem, vytváří jen další zlo. Jedinou cestou jak se vypořádat s vnější neutěšenou situaci je vnitřní změna člověka a život v souladu s Bohem a božími zákony. Ježíš byl vlastně realistou, když stále opakoval, že království boží můžeme nalézt pouze v našem nitru, duchovním srdci a ne v pomíjivém vnějším hmotném světě. Pokud se změníme my, k lepšímu se pak změní i svět ve kterém žijeme.

Shromážděný lid rozhodl, jak rozhodl. Nedělejme si iluze, že dnes by to dopadlo jinak. Většině lidí je sympatičtější tvrdý neohrožený bojovník jasně se vymezující vůči nepříteli, než někdo kdo hlásá lásku nejen k bližnímu, ale dokonce i nepříteli.

To jak se tehdy vyjádřil lid Jeruzaléma mělo své karmické dopady na budoucí osud Jeruzaléma. Ježíš sám tyto dopady předpověděl. Jeho prorocká slova jsou zaznamenána v Lukášově evangeliu.

"Když se Ježíš přiblížil k Jeruzalému a uviděl město, zaplakal nad ním a řekl: "Kéž bys v tento den poznalo i ty, co je pro tebe k pokoji! Nyní však je to tvým očím skryté. Neboť přijdou na tebe dny, kdy tě tvoji nepřátelé obklíčí náspem, oblehnou tě a sevřou ze všech stran, srovnají tě se zemí, (vyhladí) tvé děti a nenechají v tobě kámen na kameni, protože jsi nepoznalo čas, kdy ti Bůh nabídl svou přízeň."

V roce 66 vypuklo v Jeruzalémě protiřímské povstání. Trvalo několik let. Osudným pro Jeruzalém se stal rok 70. Římský vojevůdce Titus srovnal město se zemí. Shořel i druhý jeruzalémský chrám a již nikdy nebyl obnoven. 

Historii židovského povstání podrobně vylíčil Josef Flavius. Židovský kněz a historik se původně aktivně účastnil povstání. Při obléhání města Jotapaty chtěl stejně jako jeho spolubojovníci spáchat sebevraždu, nicméně "Bůh jej přesvědčil, aby se Římanův vzdal, neb jejich vítězství bylo nevyhnutelné". Josef byl zajat a vyslýchán. Při výslechu vojevůdci Vespasiánovi předpověděl, že se brzy stane císařem. Tak se i po smrti císaře Nerona stalo. Josef dostal svobodu, usídlil se v Římě a těšil se i císařově přízni. Stal se spisovatelem. V díle Dějiny židů se zmiňuje i o Ježíši. Pro objektivitu je třeba dodat, že někteří vědci autenticitu citátu zpochybňují. 

"V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem. Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i mnoho Helénů. Tento byl Mesiáš (Christos). A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kdo si ho prve oblíbili, ho nepřestali milovat. Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm prorokovali boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného. A ještě dodnes nezanikla rodina křesťanů (christianoi), kteří se jmenují podle něho."

Josef Flavius se zmiňuje i o Esejcích, duchovním společenství lidí žijících převážně v blízkosti Mrtvého moře. Jeden z diskutérů označil existenci esejců za výmysl výmysl a odkázal se na studii Hebrejské univerzity. Jak to tedy je? Ano, je pravda, že tento názor vyslovila profesorka univerzity Rachel Eliorová. Nicméně je třeba dodat i to, že mnoho jejich kolegů tento názor odmítá a považují existenci esejců za prokázanou, viz článek Podle izraelské profesorky nikdy esejci neexistovali. Mimochodem o esejcích se ze starověkých učenců zmiňuje ještě římský filozof Plinius a židovský filozof Filon Alexandrijský.

Je to již řada let, co se mi do ruky dostalo evangelium Esejců, text údajně pocházející z 4.století. I když je považován za text neautentický, osobně jej považuji za nejlépe vystihující skutečnou povahu Ježíšova učení ze všech evangelií. Od ostatních evangelii se liší především tím, že Ježíš hovoří o vztahu k přírodě, zvířatům. 

Zdůrazňuje přitom důležitost vegetariánství.

"Sedl si mezi ně a pokračoval: „Bylo vám již dříve řečeno: Cti svého nebeského Otce i svou Matku Zemi a dodržuj jejich přikázání, abys žil dlouho na zemi. A jako další bylo tímto přikázáním dáno: Nezabiješ, neboť život byl dán všem Bohem a to, co dal Bůh, nesmí člověk vzít. Neboť vám pravím, z jedné Matky pochází vše, co na zemi žije. Proto každý, kdo zabíjí, zabíjí svého bratra. A od něj se jeho Matka země odvrátí o odejme mu svá životodárná ňadra. A její andělé ho opustí a do jeho těla se nastěhuje Satan. A maso zabitých zvířat se stane v jeho těle jeho vlastním hrobem."

Představa o Ježíši který káže o lásce a pak vezme do ruky nůž a podřeže beránka, či rybu mi přijde naprosto absurdní. Nejspíše vznikla z toho, že ryba-původní symbol Ježíšovy nauky související s érou znamení ryb byl překroucen v představu pokrmu, který Ježíš hromadně rozdával lidu. 

Esejská společenství koncem 1.století zanikla. Esejci nebyli populární pro židy ani pro křesťany a tak o nich zbyly jen skromné zmínky.

V židovském prostředí se odmítnutí odkazu Ježíše v dalších staletích ještě zradikalizovalo. Babylonský Talmud, který vznikl ve 4.století v Persii jako polemika k Novému zákonu dokonce Ježíše zařadil mezi tři největší zloduchy v dějinách Izraele vedle římského císaře Tita, zodpovědného za zničení Jeruzalémského chrámu a Bileama, který chtěl Izraelitům vnutit kult boha Baala. Všechny tři prý navěky čeká utrpení v pekle.

I když křesťanství bylo ve 4.století v Římské říši přijato za státní náboženství, z původní podoby Ježíšovy toho již moc nezbylo. Římským aristokratům libujících si v pompézních oslavách by se pramálo líbilo vzdát se třeba požitku při pojídání masa. A tak se to o čem přinesli zprávu esejci, či jiné skupiny křesťanů odmítajících maso: nazarejci či ebonité, rozhodně nehodilo a muselo být potlačeno. Ne však navždy. Ve 20.století spolu s vydáním apokryfních textů opět začala pravda o původním Ježíšově učení vycházet na světlo. 

Pro zájemce jsem se tématu již podrobněji věnoval v minulosti v článku Ježíšův příběh, který je stále veřejně dostupný.