Jiří Sopko tvoří spolu s některými dalšími umělci (Rudolf Němec, Jiří Načeradský, Kurt Gebauer…) silnou generaci, která měla tu smůlu, že nastupovala až v závěru šedesátých let, takže si jen přičichla k poměrně svobodným létům „pražského jara“ a už se uzavřely skutečné i pomyslné hranice.
Jiří Sopko se stal jedním z nejdůležitějších představitelů „české grotesky“ a také mezinárodního proudu nové figurace, která reagovala na předešlou záplavu abstraktní tvorby. Do jeho obrazů pronikla ostrá ironie a sarkasmus. Sopko měl, podobně jako Načeradský, vyvinutý smysl pro nadsázku a pro malířskou zkratku.
JIŘÍ SOPKO: RETROSPEKTIVAMuseum Kampa 12. března – 29. května 2022 Kurátoři Linda Sedláková a Jan Skřivánek |
Navíc se v jeho tvorbě projevovala nevyčerpatelná fantazie, s níž vyjadřuje svůj místy veselý a místy kritický nebo až tragický pohled na svět. Má vyvinutý cit pro zářivou barevnost, ale přitom se do jeho obrazů nepromítá bezstarostná radostnost, někdy z nich vyzařuje i určitá bezvýchodnost a také cit pro vyjádření absurdity různých situací příznačných pro jeho dobu.
Kritický pohled
Na koncepci výstavy je velmi příjemné, že není členěná nijak školometsky, ale tak, aby spolu obrazy různých období korespondovaly. Z instalace jednoznačně vyplývá, že Sopko vždy měl a dosud má jasný umělecký názor a také vyhraněný a zároveň velmi kritický pohled na současnou politickou situaci i na stav společnosti a vztahy mezi lidmi.
Zažil si šťastná i méně šťastná období. V závěru šedesátých let skončil studia u prof. Jiřího Horníka a Jana Smetany, u kterého pak byl ještě dva roky asistentem. A také se stihl, stejně jako Jiří Načeradský, na pár měsíců podívat do Francie, kam získal stipendijní pobyt. Ale pak od počátku tzv. normalizace až nejméně do poloviny osmdesátých let nedostával žádné příležitosti k vystavování a musel se živit restaurováním, podobně jako jiní grafickými úpravami různých tiskovin. Jeho obrazy z té doby vlastně na první pohled nepůsobí depresivně, ale stejně z nich i dnes v podtextu vyzařuje tehdejší bezvýchodnost či beznaděj.
Drsnost i ironie
Když srovnáme ranější tvorbu sedmdesátých a osmdesátých let s obdobím po skončení komunistického režimu, je z ní zřejmé, jak se posunula nálada ve společnosti. Obrazy z devadesátých a dalších let nemají v sobě ve spodních vrstvách napětí minulých období. Působí klidněji a někdy i dekorativněji, což ale vůbec není na závadu. Líbí se mi uspořádání výstavy, divák má chuť jít stále dál až do konce a vnímat malířův živý projev, což se u tak rozsáhlých a obsažných výstav vždycky nestává.
Kurátoři Linda Sedláková a Jan Skřivánek si s koncepcí dlouho hráli, vybírali obrazy a kresby nejen z různých veřejných (Národní galerie v Praze, Galerie hlavního města Prahy, Galerie středočeského kraje, Museum Kampa – Nadace Jana a Medy Mládkových, Galerie Zlatá husa Praha...), ale i z mnoha soukromých sbírek (Galerie Gema...). A našli jich tolik, že jich nakonec řadu museli vynechat, což nikdy není snadné. Expozici to však velmi prospělo. Je tam prostě to nejlepší, co malíř namaloval a nakreslil, a zároveň expozice tvoří působivý celek, v němž jsou zdůrazněna důležitá témata často ztvárněná s osobitým černým humorem.
Jiří Sopko, Zrcadlení, 2000-2001
Působivost jednotlivých obrazů či jejich okruhů podpořilo architektonické řešení Tomáše Džadoně, které přispělo k celkovému odlehčení někdy dost vážných nebo dokonce drsných malířových témat, která však často ztvárnil s lehkou ironií.
Příjemně působící instalace se stala důstojnou oslavou letošních osmdesátin jednoho z nejvýznamnějších českých malířů současnosti, jehož tvorbu od počátku devadesátých let pozorně sleduje Galerie Gema, která mu před časem také vydala obsáhlou monografii. Je nutné také připomenout, že Jiří Sopko také ovlivnil další generace malířů nejen příkladem své originální osobnosti, ale také svou pedagogickou činností na pražské Akademii, kde kdysi studoval a kam byl po roce 1989 povolán studenty, aby vedl malířský ateliér, a kde vydržel přes dvacet let.
