Krušné dny osvobozování obce Ratíškovice sovětskou armádou v dubnu roku 1945 V.část

Osudy rodiny ratíškovického obuvníka Františka Dekaře v době okupace a ve dnech osvobození

 Františka Dekařová (*1907 – †1981)                 Alžběta Kremlová (*1882 – †1964)

Matka sama se dvěma dětmi. Otec od března roku 1940 zavřen gestapem za odbojovou činnost a po celá léta vláčen v nacistických vězeních a koncentrácích, odkud se v roce 1945 již nevrátil.

Když nastával čas osvobození, stála i ona před otázkou, jak a kde přežít. Náš sklep na dvoře byl tak dobrý jen k zimnímu uschovávání brambor a zeleniny. Když je nouze nejvyšší… V tomto případě to byla rodina Hrbáčkova, č. p. 131, která nám navrhla, abychom frontu přežili ve sklepě Vincence Šlahunka, otce Josefy Hrbáčkové, bydlícího Na kopcích, (nyní Kateřina Šlahunková – Gasnárková, č. p. 402, Sportovní). Ale ten sklep byl tak malý, že by se do něj nedostaly ani všechny peřiny schovávaných. Tak se matka domluvila se strýčkem Petrem Tomanem, č. p. 410, nyní ulice Múdrá, který měl slušně velký sklep. Stalo se, a my se tam přestěhovali. Spolu s námi tam měl přežít frontu i Oldřich Brabec, prodavač potravin v konzumu „Včela“, nacházející se v části domu Pluskotových, pár kroků odtud. (Později si na tom místě postavil dům Václav Voříšek, č. p. 413, ul. Cihlářská). Oldřich Brabec pocházel z Kyjova. Starý mládenec. Štíhlé, vysoké postavy, pečlivě upravené husté, černé vlasy, kulhající (měl jednu nohu kratší), elegán. Některé ratíškovické vdané paní by mohly povídat … Vlastnil německého ovčáka, který měl tyto kritické dny ve sklepě prožít s námi.

Dům č.p. 159, ve kterém byl gestapem zatčen František Dekař. Když jej odváděli, stál jsem ve výstupku a plakal. Otec se u Hnilicovy kovárny zastavil, obrátil a zamával mi. Bylo to naposled, co jsem jej viděl. U nynější autobusové zastávky stálo jejich auto a odvezlo jej do věznice v Uherském Hradišti.

Bylo to 12. dubna

Večer před tímto dnem jsme poprvé zažili bombardování obce sovětským letadlem, při němž zahynulo několik ratíškovických občanů. Přitisknuti ke stěně místnosti, třepali jsme se strachem. Při výbuších drnčela okna a dům se otřásal v základech. Příští den ráno jsme již byli přestěhováni ve sklepě u strýčka Petra Tomana. Bylo kolem desáté, když mi říkal: „Seber psa a odveď ho k Brabcovi. Je u svého kamaráda Pešana. Šak je to nedaleko!“[1] Vyvedl jsem jej na obojku ven a podle domu Matušinových a Dekařových spěchal dále k domu Pavelkových, bydlících na rohu ulice. Ale sotva jsem k němu docházel, když se ze strany od Hodonína a naší hájenky vyřítil sovětský bojový letoun a spustil na skryté německé vojáky, uschovávané v domech kulometnou palbu a shazoval malé letecké bomby. Za strašlivého řevu letadla, letícího nízko nad domy jsem slyšel jen hvízdající kulky a viděl zvedající se prach, které za sebou na písčité ulici zanechávaly. Pes začal hrůzou výt a trhat mým vodítkem – chtěl utéci. Tryskem jsem běžel k domu Pavelkových, za rohem vletěl do výstupku, tiskl se na dveře a bušil do nich. Byly zamčené. Letadlo mezitím udělalo kruh, vrátilo se zase nad les Doubravu a odtud zase kolem mne chrlilo ulicí své kulometné dávky. Konečně! Někdo mi otevřel dveře a já i bez psa vtrhnul dovnitř a vletěl po hlavě do tmavé díry sklepa, nacházejícího se na konci chodby. Byl jsem zachráněn.

Když jsem po náletu vyšel ven, vrátil jsem se k Tomanům. Pes se někde ztratil. Tam již věděli o smrti Brabcově i Pešanově. Údajně měli oba při náletu otevřít okno a máváním rukou letce vítat jako osvoboditele. Ale protože v blízkosti domu ukrytí Němci na letce stříleli, nemohl vědět, že jej vítají. Jejich smrt se pak stala i hlavním motivem hromadného útěku ratíškovických občanů do dolů.

Úkryt v podzemí Dolu Theodor

I matka se stařenkou Kremlovou z Vacenovic, žijící tam po smrti stařečka již sama ve svém domečku vedle školy, která se k nám po zatčení otce gestapem do Ratíškovic přestěhovala, se rozhodly pro úkryt na dole Theodor. S námi dvěma dětmi, peřiny na zádech, v taškách málo jídla, jsme již příští den dopoledne spěchali kolem Jezérka přes pole na Důl Theodor. Vždyť jak to může dlouho trvat – den, dva? Ale sotva jsme za něj došli, když se znenadání objevilo sovětské bojové letadlo a s hrozným rachotem nás přelétlo. Ta hrůza! Na volném poli nejen my, ale i mnoho jiných lidí, spěchajících před námi k dolu Theodor. Bláto – nebláto! Všichni jsme se vrhli k zemi. Ale naštěstí letec podle oblečení asi zpozoroval, že nejsme němečtí vojáci, tak na nás nestřílel. Na co asi stařenka a matka myslely, když vstupovaly do podzemí Dolu Theodor? Vždyť to byly teprve dva roky, co její syn František a bratr Františky na tomto dole utrpěl smrtelný úraz. Vynášeli jej ze stejné podzemní chodby, kam nyní samy vstupovaly.

Klesající chodbou jsme byli zavedeni do jednotlivých chodeb dolu v podzemí. Karbidky je jen spoře, na pár kroků osvětlovaly. Na zemi sláma, nadměrné vlhko. Čekali jsme. Co nám zbývalo? Horší to bylo se základními lidskými potřebami, zejména u dětí. Uplynul den, uplynul druhý a žádné osvobození nepřicházelo. Dokonce jsme ani nezpozorovali, že shořelo povrchové zařízení dolu, které nad námi zničila sovětská dělostřelba a letadla. Začal nás trápit hlad a žízeň. Stále častěji se chodbami ozýval pláč dětí. Již jsme nerozlišovali den a noc. Mezi lidmi vzrůstala nervozita, stoupal stress. Do smrti nezapomenu – přes mé veškeré pozdější výhrady k jeho osobě, že to byl nevlastní strýc Josef Šilinek, který nám v době největšího hladu věnoval krabičku sardinek. Ta božská chuť! Ale ty hlad nezahnaly. Tu se v našem hladovém zoufalství stařenka Kremlová rozhodla, že v noci vyjde z dolu ven, přejde přes pole do Vacenovic a přinese nám nějaké potraviny. A to také udělala! Od kmotrů Houšťů, bydlících na Dolním konci vesnice přinesla pecen chleba, sádlo, kousek másla, a ještě nějaké věci. Do smrti jim za jejich křesťanskou lásku a pomoc budu vděčný! Stále mám před očima tu milou, mírně usměvavou tvář nábožné kmotřenky Houšťové s jejím srdcem na dlani, tak mi připomínající Babičku Boženy Němcové.

Když jsme konečně po vysvobození vycházeli ven na čerstvý vzduch a z milotického kopce spěchali dolů do vesnice, padl náš zrak nejprve na nedávno postavenou severní stranu zdi hřbitova. Byly v ní vybourané díry, za kterými byla připravená sovětská protitanková děla, mířící na silnici směrem k Miloticím. A pak náš zrak padl na kostel, celý rozstřílený a směrem k našim domům rozstřílené nebo poškozené domy. Trčící holé trámoví, bez tašek. Z elektrických sloupů bezvládně visely k zemi potrhané dráty elektrického vedení a všude na cestách silná vrstva prachu. Když jsme přišli k našemu domu – smutné překvapení! Dělostřelecký zásah rozmetal polovinu střechy. Probořený strop, všechno pokryté prachem.

 Zásluhou a péčí vedení obce jsme se ale mohli dočasně přestěhovat do prázdného domu č. p. 116, patřícího Gajdíkům, naproti kovářství bratří Hnilicových. Matka se rozhodla postavit nový dům. Bez manžela – bez peněz … Jak to dokázala nevím, ale dokázala to! Za pomoci příbuzných i některých komunistů. Žena, živící se celý svůj život prací svých rukou na poli u různých vlastníků zemědělských hospodářství. U sousedů Příkaských – Cyrilků, u Tonfilů – Franty Hlaváče – muzikanta a mnoha dalších. Přitom si ještě vedla malé hospodářství. Chovala vepře, dvě kozy, drůbež, měla pole na Rudníku, kousek Na Obecnici vedle Pavelkových a několik metrů na Zelnici v járku na pěstování zeleniny. Když jsem při jedné návštěvě Ratíškovic navštívil krátce před jeho smrtí Františka Příkaského – Poldu, č. p. 200, komunistu, zedníka a později náměstka Okresního národního výboru v Hodoníně vzpomínal, jak mu matka za jeho zednickou práci na našem domě zaplatila jen trochou rybízového vína za své zahrádky. Peníze neměla.    

Bylo to několik dní po našem osvobození, když jsme se účastnili pohřbu sovětského letce, který havaroval na poli, Na dílech, blízko Dolu Theodor, nacházející se na katastru obce Vacenovic. Pohřeb byl vypraven venku, před domem Dudových, naproti místní cihelny. Ležel tam v rakvi, celý bledý. Mladíček. Kolem něj velké množství Ratíškovických. Společně věřící i nevěřící, komunisté i lidovci, Židovský Uzel i Stará Dědina. Jejich lepší „Já“ jim napovídalo: „Tady nejde o politiku, tady jde o život. Ten je důležitější, než všechny války a nenávisti mezi lidmi a národy! On se jen nemodlil, on vedl boj na život a na smrt. I za nás!“ Tak to tehdy všichni cítili, kteří se pohřbu účastnili. Tehdy!  

Jen když přežijeme!

Ta lidská povaha! Co se jen v těchto kritických dnech obce mezi lidmi objevilo vzájemného porozumění, solidarity! Bohatší dával chudším, chudý se sblížil s bohatším. Věřící s nevěřícím, nevěřící s věřícím. A všichni společně hlásali: Majetek vzal čert, jen když přežijeme! Ale sotva se trochu otřepali, zase se rychle vrátily ty známé lidské vlastnosti. Závist, nenávist, pomlouvání, věčný lidský egoizmus. Povyšování svého „Já“ nad zájmy celku. I v Ratíškovicích. Ti, kteří měli své domy válkou úplně zničené, byli podezříváni, že chtějí od státu za své škody vytlouci co nejvíce. A protože byli v boji o Ratíškovice nejvíce poškozeni majitelé zemědělských usedlostí, často členové strany lidové, dostávala v narůstajícím politickém boji, který se zase po roce 1945 rozhořel i politické zabarvení. Začaly se sčítat hmotné a duchovní škody. Kdo se nejvíce účastnil odbojové protinacistické činnosti, kdo ji pouze předstíral či si ji jen vymýšlel atd.

I v naší obci byl krátce po válce místní organizací protifašistických bojovníků zpracován

Seznam ratíškovických odbojových pracovníků a odbojových skupin.

Podle něj měla:

V tomto seznamu je již nápadné – podle návodu KSČ – zdůrazňování třídního původu odbojářů, jako jednoho z důležitých měřítek jejich hodnocení.

Dodejme, že v něm chybí cikánská (nyní romská) rodina Kalašových. Bydlela v Židovském Uzlu, malinkém domečku po zemřelé Tetce Bětce Žídlíčce (její skutečné jméno jsme jako kluci neznali). Rodina se poctivě živila ruční výrobou cihel, dusaných do dřevěných forem na určeném plácku před cihelnou. Měli malého syna Hynka, se kterým jsme si často jako děti hrávali na plácku před domkem pekaře Blechy. Ten se v době světové hospodářské krize – jelikož neměl co péci, oběsil. Později se do jeho domku přistěhoval komunista Valentin Svoboda s jeho ženou, zvanou mezi lidmi Valentka a synem Františkem, zvaným Káčer. Jejich domeček v Židovském Uzlu rovněž zničila sovětská dělostřelba. Po obsazení naší země nacistickými vojsky po 15. březnu roku 1939 pak rodina Kalašova zmizela a již se na vesnici nevrátila. Lze se domnívat, že byla Němci rovněž odsunuta do tábora v Letech. Ani v Petra Koutného Vzpomínkách není o této rodině žádná zmínka. 

Ustavení Revolučního národního výboru v Ratíškovicích

Jak již bylo zmíněno i v práci Jana Šupálka – Tači, okamžitě po osvobození se před Obecním domem konalo shromáždění občanů. Na něm podle kronikáře Jana Foltýna – za přítomnosti sovětských důstojníků, navrhl Martin Frolec, vedoucí odbojové skupiny Moravská rovnost – krejčí a bývalý voják z povolání u tzv. Vládního vojska z doby Protektorátu složení Revolučního národního výboru. Jeho členy se stali: Michenka Michal, č. p. 568, Uhlík Antonín, č. p. 132, Malhotský Cyril, č.p. 479, Šilinek František, č. p. 53, Frolec Martin, č. p. 556, Běloch Antonín, č. p. 92, Hrbáček Václav, č. p. 131, Foltýn Antonín, č. p. 42, Dekař Antonín, č. p. 286, Pluskota Josef, č.p. 368, Kotásek Josef, č. p. 283, Blaha Miroslav, č. p. 231, Otys Josef z dolu Tomáš, Ota Gustav z dolu Tomáš. Dále byli podle kronikáře Jana Foltýna z řad občanů navrženi Josef Příkaský, č. p. 137 a farář Emanuel Valoušek, č.p. 229.

Tehdy ještě občané s jeho složením souhlasili. Tehdy ještě ano. Ale krátce nato …

Kreslil František Chvostal z Ratíškovic. Do obce se s rodinou přistěhoval z Vacenovic

[1] Poznámka autora: Josef Pešan, kamarád prodavače Oldřicha Brabce byl Okresním úřadem Hodoníně ustaven v obci jako dozorce nad porážkami vepřů. Podle nařízení se tyto musely předem hlásit na Obecním úřadě a ze všech povolených porážek pak povinně odevzdávat jejich usně – krupóny a podle váhy i určené množství sádla. Jak Oldřich Brabec, tak ani Josef Pešan nebyli ženatí.