I pomoc druhým má své meze

Tyto příběhy jsou opravdové. Právě proto mne baví o nich psát. 

Jednoho večera zazvonil Květě telefon. Volá Pavla. To bude zase na dlouho... 

Tak ráda tě slyším, Květuško, potřebuji si s někým promluvit. Já už pravdu nemohu. 

I přes telefon byla cítit neuvěřitelná únava a smutek. Slzy přišly vzápětí. 

No tak, Pavlínko, co se děje? Poslouchám. A Květa si šla raději ještě uvařit kávu, protože tušila, vlastně velmi dobře věděla, co se bude dít. 

Víš, že já si tak nerada stěžuji, začíná kamarádka svůj obvyklý monolog. Ta druhá si hledá doma pohodlné místo, aby jí mohla nabídnout své rameno, jak to jen půjde. Má ji ráda, je to její nejmilejší přítelkyně. Má pocit, že je na ní tak trochu závislá a dost si ji idealizuje. Jako ostatně každý. Možná, že by bez těch "iluzí" některé vztahy ani dlouhodobě nepřežily. Kdo ví?

Pláč na druhém konci telefonu nebere konce. Stejně jako proud slov, s intencí, kterou málokdy přiznáváme. 

Z jejích posledních slov až zamrazilo. 

Takže já léta všem pomáhám a nakonec jsem vždycky na všechno úplně sama. Jak je tohle možné? Rozumíš tomu, Květi? 

Květa rozuměla velice dobře, příliš obětavá kamarádka všechny naučila, že je tu pro každého, jen ne pro sebe. Padla už kolikrát na dno, ale stále se nedokáže poučit. 

Jak je tohle možné, má chuť se zeptat, ale mlčí, jako vždy. Nechce udělovat nevyžádané rady. Ale stejně, ještě pozdě v noci, nad tím vším přemýšlí. 

Není to i její problém? 

Naučila syna, manžela i tátu, že ji mají vždycky po ruce, mohou se spolehnout. Může ona, ale s jistotou říci, že je to vzájemné? Posledně, když se obrátila na syna s manželem, s nějakou jí velmi důležitou záležitostí, nebyli vůbec nadšeni, naopak byli přímo proti. Bylo jí to velmi líto. 

Jaké si to uděláš, takové to máš, volá na ní sousedka přes plot a zrovna ona má co povídat. Vždyť nedávno volala sanitku, jaká ji přepadla slabost. Rozdává se na počkání svým dospělým dětem, jako by to byla samozřejmost. Přitom si to ani nepřejí. Ale ona si nedá říci a pořád se snaží pomáhat, opravdu i na úkor sebe samotné.

Je to snad jednodušší, než žít svůj život? 

Je to snad snesitelnější, než si přiznat, že neví, co se životem, když zůstala sama a necítí se nijak užitečná? 

Že se nikdy nevnímala jako paní domu, o který by s láskou pečovala, ale pro druhé by se vždycky rozdala? 

U Květy ještě dlouho do noci svítila za okny lampička, jak moc přemýšlela nad svými kamarádkami i svým vlastním životem. 

Musím už s tím vším, vážně něco udělat, šeptá si jen tak do ticha. Ale stejně jí to nedá a nezapomene se podívat, jestli její lásky - manžel, syn i táta, šťastně usnuli.