Příští rok uplyne 85 let od podepsání Mnichovské dohody, kterou v těchto dnech připomíná třetí vydání knihy historika Jana Tesaře s názvem Mnichovský komplex z roku 1989.

V posledních letech se k tomuto problému asi nejhlouběji a nejsoustavněji věnoval u nás Petr Pithart, bývalý předseda české vlády a Senátu. Po urputné obraně Ukrajiny proti zjevné přesile Rusů se myšlenky řady lidí v České republice musely obrátit i k naší historii a položit si otázku: Proč my jsme se v podobné situaci v roce 1938 na rozdíl od Ukrajinců nebránili? Oprávnění této otázky a důsledek je zřejmý: Zatímco Ukrajinci celému světu předvedli, že jsou hrdým a samostatným svobodným národem, my jsme naopak za svou svobodu nebojovali, a tím naše prestiž ve světě upadla. I Rusové v roce 1968 mohli proto tušit, že se opět nebudeme bránit a že většina inteligence u prověrek bude souhlasit s okupací, které se říkalo falešně bratrská pomoc. Na rozdíl od nás Ukrajinci falešnou nálepku speciální vojenské operace včetně jejich vlády a prezidenta nepřijali a, jak Rusové mylně očekávali, nikdo je nevítal, naopak se začali bránit. A zřejmě něco podobného jako prověrky, jak vyplývá ze zveřejněných oficiálních dokumentů agentury Ria Novosti, bude čekat i ty Ukrajince, kteří budou žít na anektovaném území: Budou likvidováni nebo budou posláni na převýchovu, což je zase krycí název pro pracovní tábory, věznice, kde je budou nutit, aby se vzdali své národnosti.

Píši ale o této paralele hlavně proto, že pokud u nás přemýšliví občané a politici si otázku o našem chování v roce 1938 budou klást, není to s námi tak špatné: jen otázky, na které neexistuje předem jasná odpověď, tvoří pojivo zdravého národa.

Abychom ale na tu kardinální otázku, proč jsme nebojovali, mohli hledat odpověď, je třeba si nejdříve položit řadu dalších otázek, jak to dělají zmínění autoři, kteří bourají falešné mýty o tom, že jsme se chtěli bránit, ale zbraně nám byly zradou vyrvány z rukou.
Skutečné otázky jsou tyto: Jak jsme se vyrovnali s tím, že že první republiku jako svůj stát vnímali pouze Češi a nikoliv Slováci, Němci, Maďaři atd. Kolik tu bylo koncem třicátých let skutečných odpůrců nacismu? Proč jsme podceňovali německé demokraty? Nebo proč jsme se po válce jako Kramář vnímali jako miláčci Dohody, kterým se budou platit reparace, či proč u nás hospodářská krize trvala déle než v jiných státech, na což doplatili hlavně Němci žijící v pohraničí, ptal se nedávno Petr Pithart. A to už nehovořím o strategických chybách: Přestože Hitler hlásil své cíle již ve dvacátých letech a u moci byl od roku 1933, naše zpravodajské služby pracovaly až do roku 1935 proti Rakousku a ne proti Německu.

Jan Tesař smutně konstatoval, že naší duchovní náplní doby je konflikt mezi servilností k utlačovatelům a zrozující se servilností k budoucím osvoboditelům. Je jen na nás jak i na tuto tvrdou námitku svým dnešním chováním odpovídáme, protože podle toho jsme vnímáni.

Psáno pro ČRoPlus