Koncert pod hvězdami

Jednoho letního večera jsem byl pozván na zahradní párty. Přiznávám, vůbec se mi tam nechtělo. 

Jakou akci tam vůbec chtějí dělat, na té staré usedlosti?  Domek rozpadlý, pokud si vzpomínám, na zahradě pár stromů, žádná terasa, bazén, ani vířivka. To bude nuda, pomyslel jsem si. 

Byl jsem zvyklý na úplně jiné večírky. Zvláště s naší firmou. Šéf to uměl vždycky zařídit. Člověk se cítil tak velkolepě.

A jak tak přemýšlím, už dálky slyším velmi příjemnou melodii harmoniky.  Byl jsem náhle v rozpacích. Vždyť ti lidé, co mne pozvali, nepatřili mezi ty, co by si na něco hráli. Měli ale srdce na dlani a tak jsem pozvání nemohl odmítnout. 

Stíny stromů měly takovou zvláštní atmosféru a lidé, narozdíl od velkých lampionů, měli rozzářené oči. 

Na stole svítily svíčky a já najednou ani nedýchal. Chtěl jsem něco říct na uvítanou, ale nějak jsem nechtěl rušit tu zvláštně jemnou auru pospolitosti. 

Jakoby se v tu chvíli zastavil čas. Lidé se usmívali a byli jsme si najednou všichni tak nějak blíž. Vůbec se neřešilo, kdo je kdo, kdo přijel jakým autem a jakou má kariéru. 

Bavili jsme se o knížkách, filmech, dětech a obyčejném rodinném štěstí. Měsíc na obloze to všechno tak hezky dotvářel a já se vlastně docela zastyděl, jak jsem ještě před chvílí pošetile uvažoval. Nějak mi poslední dobou unikalo, na čem skutečně záleží. 

Ve vzduchu voněly čerstvě upečené koláčky, na stěně domku se právě promítalo stínové divadlo. 

Tóny harmoniky se prolínaly celým večerem. Nevzpomínám si, kdy jsem zažil tak nevšední a intenzivní pocit krásy. 

Najednou začalo lehce pršet a já se vážně, po dlouhé době pořádně nadechl. 

Možná že život, je v podstatě jenom nádech a výdech. A abychom si ho mohli opravdu vychutnat je potřeba   

se umět uvolnit a naplno jej procítit.

Často na ten večer vzpomínám, mám pocit, že ty nejkrásnější okamžiky většinou zažíváme, když to ani v nejmenším neočekáváme.