Vladimír Jaromír Horák
Olomoucká Stopka
Ospale klimbáš u vysokého železného stolu
s dlaněmi pod bradou,
a s lokty hluboko zařezanými do jeho desky…
…ranní mlha se rozplynula…
…paprsek slunce polyká prach…
…a nezřetelné myšlenky
ze včerejšího dne…
…vyhasínají.
Žvýkáš kus žvance
v umělé pevné slupce…
pevné jak krunýř brouka…
Drtíš ho mezi zuby
když usrkáváš zvětralou desítku…
…ve Stopce nedaleko hlavního náměstí.
A uklízečka, bývalá hraběnka von Loewenstein
která ti mimochodem stále připomíná
hajzlbábu z katedrálního kostela
máchá svým flekatým hadrem
jak vůdkyně komunardů
na barikádě kdesi v Paříži
a nabízí ti potěšení
o které už vůbec nikdo nestojí
„bažantíčku pojď se mnou na hajzl
a já ti ho tam vykouřím až do bezvědomí…“
doba je zlá
něčím se člověk živit musí
to jsou mi poměry
veřejné záchody v kostele
to tu ještě nebylo
to určitě flanďáci zaznamenají
příliv návštěvníků…
…a zvednou statistiky věřících.
Pivo je teplé a kabanos bez chuti
se suchým chlebem a s hořčicí…
…zaplnit žaludek
čímkoliv
když v kapse cinká už jen pár drobných…
Dutá rána
a ticho…
…to se jen opilec, v kostkovaných pestrobarevných kalhotách
a s nalíčenou tváří klauna
sesunul k zemi
jak slunce za obzor
jak panna, která si cudně zakrývá svou narudlou tvář…
leží klidně pod stolem
jak malé dítě na dohled od matky
a jeho kulatý červený nos
se kutálí po zemi…
jak balonek s kterým si hraje
chlupatý, skotačící a neposedný psík…
…hraběnka hlasitě křičí:
„Stříkej mi to tam vařící ty čaroději…“
A ve vedlejší kóji kdosi zatáhl za provaz…
Ještě si ledabyle opláchnout ruce… rychle dojíst kabanos…
…a pak se ztratit někam do mezihvězdného prostoru…
…špinavého města…
2016