Jde ve stopách černobílého pojmu, Radima Ottmara. Také Patrik Vízek se léta „potloukal“ po nižších soutěžích, v Hradci Králové prorazil až později. Nyní má za sebou životní zápas, vychytal mistra.
Od Slavie ke Slavii. Od propadáku k nezapomenutelnému triumfu. Od bídného výkonu k hrdinskému. „Je to pro mě zadostiučinění,“ netají Patrik Vízek, devětadvacetiletý brankář Hradce Králové.
V neděli byl proti mistrovi excelentní, přispěl k výhře 4:3, Hradečtí jsou tak i dál senzací fotbalové ligy, míchají karty ve skupině o titul. „Jsme rádi, že to nebylo nějaké upachtěné, ubráněné,“ vyzná se.
Máte za sebou životní zápas?
„Přemýšlel jsem o tom… Ano, je to tak. Tím, co Slavia v dnešní době znamená, průběh byl nádherný, rozdali jsme si to s nimi na férovku. Byli jsme odměněni za odvahu.“
Zato na konci února jste dostali se Slavií 1:5 a vy jste šel do hry jako střídající.
„Chtěl jsem klukům hrozně moc pomoct. Jenže místo toho, abych je uklidnil, tak jsem lezl do každého míče, dvakrát mi to nevyšlo, byl z toho jeden gól. Mrzelo mě, že jsme tím zápasem dostali s Vildou Fendrichem špatnou nálepku, náš post se propíral. Přitom Vilda měl skvělou sezonu a já měl dobré zápasy v poháru. Ale nedělní zápas na to dal zapomenout.“
Bral jste si hodně to nepodařené utkání?
„Byla to pro mě definitivní kapka. Začal jsem ještě víc makat, přidávat si. Ale po mentální stránce nemám problém. Jako mladý jsem býval hodně nervózní, ale po operaci kolena v devatenácti je to v pohodě.“
Proč?
„Liga je pro mě bonus, už jsem ani nečekal, že kariéra půjde vzestupně. Jsou důležitější věci. Přijdu domů, čeká na mě přítelkyně, hodím to za hlavu. Nehroutím se.“
Je to i vaší cestou? V Hradci jste se prosadil až vlastně v pětadvaceti. Do té doby jste chytal divizi, třetí ligu.
„Vždycky jsem měl před sebou jen ten nejbližší cíl. Chytat dobře v prostředí, kde jsem, a posunout se o soutěž výš.“
Odškrtáváte si úkoly?
„To je vtipné. Když jsem se vrátil po operaci domů, bydleli jsme ještě s bráchou u našich. Brácha mi připravil takový Vision Board.“
Tabuli cílů?
„Jsou tam kolonky - a tehdy byla odškrtnutá jenom divize. Nad ní byla ČFL, druhá liga, první, úplně nahoře je reprezentace. Tehdy pro mě bylo nepředstavitelné, že bych si odškrtl další kolonky, ale brácha mi věřil. Dneska mu děkuju.“
Za co přesně?
„Věřil ve mě. Dal mi vizi, které jsem začal věřit i já. Ten plakát mám pořád před postelí. Když vstanu, tak na něj vidím. Ligu jsem si odškrtnul zelenou fajfkou. Ale mám tam i nějaká hesla, která si opakuju, připomenou mi nějaké věci.“
Prozradíte nějaké motto?
„Je to trochu osobní, ale dobře: Všechny naše sny se mohou vyplnit, pokud máme odvahu o ně usilovat.“
Tak trochu jste napodobil Radima Ottmara, rovněž on se v Hradci prosadil později.
„Vždycky jsem mu hrozně fandil. Pamatuju si, jak jsem sledoval jeho první ligový zápas na Bohemce. My jsme se nakonec potkali v áčku, ale naráželi jsme na sebe už dřív. Oťas šel občas chytat za béčko nebo za Převýšov, kde jsem působil. (šlo o farmu Hradce - pozn. red.) Jsme kamarádi, vidíme se, probíráme to spolu. I to horší období po Slavii. Jednou jsme spolu byli na soustředění na pokoji, což nás asi taky sblížilo. Rivalita nebyla tak velká.“
Ale on vás přece do brány nechtěl vůbec pustit, ne?
„(směje se) Ani náhodou. Ale sám mi říkal, že jsem ho donutil, aby makal, třeba víc držel stravu. Těžili jsme z toho oba. Když jsem se v zimě 2018 vracel z Jihlavy z hostování, tak se mi vlastně ani moc nechtělo. Věděl jsem, že se budu rvát o místo s Oťasem, kterému vlastně přeju, aby chytal. Fungovalo nám to.“
Vedle kariéry jste zvládl vystudovat fakultu tělesné výchovy a sportu...
„Já měl vždycky na prvním místě fotbal. Byla výhoda, že jsem ještě neměl profesionální smlouvu, když jsem chodil na prezenční studium. Ale hlavní pro mě bylo, abych stihnul trénink, byl připravený na zápas. Když jsem už byl v Hradci, hráli jsme den před státnicemi Tipsport Cup na Bohemce, byl to jeden z mých prvních přáteláků za áčko. Jasně, měl jsem nervy ze státnic, ale hlavně ze zápasu.“
Udělal jste dobře, že jste vystudoval, viďte?
„Samozřejmě. Teď mám diplom ve skříni. Mám se k čemu vrátit.“
Jste nyní spokojený? Chytáte ligu za město, v němž jste vyrostl.
„Ještě pár kolonek mám nesplněných. (usmívá se) Hradec pro mě ale bude vždy na prvním místě. Bavili jsme se s přítelkyní, asi by si přála vyzkoušet nějakou jinou zemi. Jenže to by muselo stát za to. Nechci opouštět klub jen proto, abych si vydělal lepší peníze. Staví se stadion, vyhlížím velké věci, které můžeme s Hradcem dokázat.“
Koubek radí: I šibenice se dá chytit
V brankářských záležitostech ho cepuje především někdejší reprezentační jednička Tomáš Poštulka. Jenže Patrik Vízek, gólman Hradce Králové, má nad sebou ještě ostřejší dohled. Rovněž Miroslav Koubek, hlavní trenér černobílého souboru, je bývalý brankář, stál i v bráně Sparty. „Rád nás komentuje. V tréninku je střelba a on nám říká, jak jste to měli chytit. Má pravdu, že každý gól se dá chytit. I když to jde do šibenice, tak bych tam mohl stát dopředu. Dělá to záměrně, aby nás vyhecoval,“ popisuje Vízek. Ono se také říká, že Poštulka své chlapce spíše chválí, hladí. „Pan Koubek to bere za Poštu,“ chechtá se Vízek.
