Futrál s houslemi pod paží, v ruce mobil, do kterého palcem vyťukává zprávu. Tak vstoupil do Masných krámů Tomáš Hubka z Tábora, hráč prvních houslí Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Usedl za stůl a začal psát další SMS jako vytížený manažer.

„Manažer ne,“ oponuje. „Jsem prostě i organizátor a teď mám fofr. Ještě vyřídím krátký hovor, ano?“

V jeho telefonátu zaznělo to nejdůležitější pro náš článek. Hubka organizuje hudební festival Klasici v Táboře. Ten letos vstoupil do dvanáctého ročníku. První velký postcovidový koncert se uskuteční 13. května v Divadle Oskara Nedbala v Táboře. Benefiční vystoupení operních pěvců Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky s doprovodem orchestru je téměř vyprodané. A najednou přišla zajímavá výzva.

„Dozvěděl jsem se, že teď v Českých Budějovicích našlo azyl několik ukrajinských hráček klasické hudby, které musely ze své vlasti uprchnout před ruskou agresí,“ sděluje aktualitu.

Jako kolega ze stejného žánru se dokáže vžít do pocitů profesionálních hudebníků, kteří nekoncertují. A jako člověku mu není lhostejný osud žen, které z domovů a ukrajinských pódií vyhnala válka.

„Už jsem pro ně zajistil vystoupení v táborském divadle, které bude následovat hned po skončení benefičního koncertu. Hudebnice z Ukrajiny vystoupí od 21 hodin buď v divadelním parku, nebo divadelním klubu, podle počasí. Vím, že z chystaného koncertu mají radost a část svých honorářů pošlou příbuzným, kteří nemohli odjet z Ukrajiny,“ prozrazuje organizátor.

Hra na housle ho měla zklidnit

Ve chvíli, kdy toto říká, ještě přesně neví, kolik hráček bude vystupovat. Ale ví, že se může spolehnout na lidi, kteří jsou jim nablízku. O hudebnice pečuje spolek Pomoc Ukrajině – České Budějovice a doporučil je architekt Jiří Brůha, nynější prezident budějovického Rotary Clubu.

„Různé organizační změny mě na festivalu baví úplně nejvíc,“ shrnuje Hubka záležitost, kterou právě vyřešil. Jindy však musel mozkové závity roztočit víc. Festivalový orchestr totiž sestavuje ze špičkových hráčů, kteří v termínu akce zrovna nemají pracovní závazky jinde. A najednou třeba zasáhne nemoc.

„Stalo se nám to v době, kdy se smělo hrát mezi vlnami proticovidových opatření. Den před vystoupením onemocněl koronavirem hráč na lesní roh a houslistka. Vzpomněl jsem si, že znám partnerský pár filharmoniků, kde on hraje na housle a ona na lesní roh. Věděl jsem taky, že se jim narodilo miminko. Měli zrovna volno, ale neměli nikoho na hlídání. A tak přijeli i s dítětem a skladby jsme sestavili tak, aby vždycky na pódiu hrál jen jeden a druhý se mu mohl v šatně věnovat,“ vypravuje.

O to, aby dnes měl širokou databázi kontaktů na hráče klasické hudby, se vlastně před 39 lety zasloužili jeho rodiče. Dali pětiletého kluka na housle. Noty tedy znal dřív než písmena. A mělo to netradiční důvod.

„Byl jsem hyperaktivní. Oba rodiče se věnovali hudbě, proto mě k ní chtěli směřovat v domnění, že mě zklidní. Aby si to taťka pojistil, určil mi housle, protože hrát na ně vyžaduje velké soustředění. Vůbec mě to nebavilo, ale neslevil mi. I když jsem se nijak extrémně nesnažil, hraní mi šlo mnohem lépe než ostatním dětem a brzy jsem vyhrával soutěže,“ říká hudebník.

Kariéra sólisty ho nelákala

Vystudoval Pražskou konzervatoř, poté získal bakalářský titul na Hudební fakultě Akademie múzických umění. Dál nestudoval, protože to nepotřeboval. Rozhodl se pro dráhu orchestrálního a komorního hráče, kariéra sólisty ho nelákala.

Ještě jako student nastoupil do Symfonického orchestru Českého rozhlasu a působí v něm dodnes. Souběžně hraje v mnoha dalších formacích. S houslemi už procestoval celý svět. Ale nejzajímavější zážitek zažil ve svých 18 letech v táborském klubu Bunkr, kde dunělo techno.

„Když se o mně dýdžejové dozvěděli, že hraju na housle, několikrát si mě tam pozvali mimo program, abych zahrál jenom pro ně. Chtěli slyšet housle naživo. Potom mě poprosili, abych u příležitosti otevření kavárny v klubu připravil koncert klasiky. Kupodivu se to všem technařům strašně líbilo,“ vzpomíná.

Poznal, že vážná hudba může oslovit i lidi, kteří na to nevypadají. Jen je třeba sestavit správné menu, aby ho dobře strávili a dostali chuť na další porci. Přesně na to si vzpomněl v létě 2011 v Táboře, když ve Svatošově ulici seděl u venkovního stolečku před podnikem Aux Café.

„Ulice byla uzavřená pro auta z důvodu rekonstrukce a já si uvědomil, že má akustiku jako koncertní sál. S majitelem kavárny Josefem Némethem jsme napsali grant na provedení tří koncertů s názvem Klasici v ulici. Pozval jsem hudební profesionály a festival zahájilo Vivaldiho Čtvero ročních dob.“

Z ulice do divadla

Posluchači zaplnili celou ulici. Následujícího roku bylo opět plno, napřesrok také a pak přesunul festival do spolkového domu Střelnice. „Proto, abychom vyzráli na případnou nepřízeň počasí,“ vysvětluje.

„Festival jsme pojmenovali Klasici na Střelnici. A od ní je to pár kroků k divadlu, které nás pak také přijalo pod svoji střechu, proto jsme festivalu dali název Klasici v Táboře.“

To už ale věhlas akcí dávno přesáhl táborský region a koncerty se neomezovaly jen na letní období. Na Klasiky v Táboře jezdili lidé od Kaplice přes Plzeň až po Prahu. V roce 2019 plánoval, že od dalšího roku se stanou každoročním standardem dva koncerty se symfonickým orchestrem a pět komorních. A hrát se bude všude, kde je k tomu ve městě zajímavý prostor.

„Plány zničily lockdowny a teprve letos opět nabíráme dech. Na koncert zpěváků Kněžíkové a Plachetky s dirigentem Janem Kučerou diváci přijdou, ale kdo ví, co bude dál. Za uplynulé dva roky se změnily návyky lidí a nastává období hospodářské krize,“ obává se organizátor.

Náklady na akce pokrývá zhruba z padesáti procent vstupné, zbytek je zapotřebí sehnat jinde, aby cena lístků byla pro lidi únosná. Festival má podporu města Tábora, menších sponzorů, přispívá i kraj a umělecké nadace. Pro jednoho organizátora to obnáší spoustu nadšenecké práce i času.

„S administrativou mi pomáhá manželka, která je ale svou profesí herečka a nemá ráda papírování stejně jako já. Moc by se nám hodil generální sponzor, abychom získali finanční jistotu k zaměstnání jednoho člověka v oblasti administrativy. Myslím, že hudba, která lidem přináší radost, si to zaslouží,“ říká houslista a organizátor Tomáš Hubka.