Na první pohled se jeví jako nesporné, že básnické a prozaické texty Daniela Hradeckého obsažené v knize Silážní jámy (Dybbuk 2021) osobitě zúročují především literární odkaz Karla Havlíčka Borovského a Františka Gellnera s jejich příznačnou oscilací mezi lapidární satirou a autobiografickou konfesí, laděnou dílem ironicky, dílem elegicky. Hradecký ve svých textech, které jsou povětšinou básněmi ve volném verši, z menší části pak rytmizovanou prózou, podobně jako tito dva domácí klasici perzifluje nároky, jež na jedince kladou obtížné společenské konvence a mašinérie institucí. Zatímco k nejčastějším terčům Havlíčka a Gellnera patřily pokrytecká středostavovská morálka či zkostnatělost státní byrokracie a církve, Hradecký míří na bližší a konkrétnější cíle, jako je básníkův dávný zaměstnavatel nebo důvěrně známá léčebna provozující detoxikační kůru. Coby instituce o poznání lidštější se v jeho verších kupodivu jeví armáda; o trapných absurditách vojenské služby se tu raportuje rutinně švejkujícím tónem, místy dokonce osvěžovaným závany mazácké nostalgie.

 

 

Pořádajícím principem textového pásma Silážních jam je zběžně načrtnutá chronologická linka autorské autobiografie. Jednotlivé básně i prózy jsou nejčastěji stylizovány jako hovorově laděný monolog, jímž se protagonista obrací na potenciálního čtenáře. Dalo by se říci, že nejenom prozaické, ale i básnické texty Daniela Hradeckého zhusta nabývají formy adresné promluvy či svérázného „skazu“. Nelze jim zpravidla upřít vypravěčskou energii a šarm, jež se osvědčují především ve schopnosti vybalancovat příběh nebo i neúměrně nataženou anekdotu na vlnách průběžného pointování. Četba Hradeckého knihy tak může do značné míry připomínat setkání s ostříleným bavičem, který sype z rukávu své precizně vystavěné, více či méně vtipné historky a průběžně je komentuje hladce srozumitelnými ponaučeními či dochucuje přiměřenými dávkami sentimentu. Tím vším dokáže své posluchače anebo čtenáře zaujmout přinejmenším po dobu, kdy jsou schopni se soustředit na předváděný text. A než by snad začali zvažovat a rozebírat, jestli jejich zaujetí bylo skutečně vyvoláno naléhavě silným obsahem textu samotného, anebo spíše jen rutinně osvědčenými triky jeho autora, mohou snadno podlehnout vlastní zvědavosti a nedočkavě se pustit do další nabízené položky.

Převažující stylizací vypravěče většiny textů, jenž je prezentuje zpravidla jako záznamy svých osobních prožitků, je sarkastickou břitkostí vybavený chlapák, který má víceméně všechny a všechno na háku; lépe než kdo jiný zná ovšem i své slabůstky a limity, sebeironicky připomínané zejména odkazy na alkoholová okénka či vzpomínkami na vztahy s různými ženami, které sice pro něj mají vcelku slabost, žádná s ním ale natrvalo nevydrží. Protagonista nezřídka reflektuje také svou literární tvorbu a představuje ji docela staromilsky jako plod shůry nepředvídatelně přicházejících zášlehů inspirace. Netrpí falešnou skromností, pokud jde o razanci, s níž si podmanil svou mateřštinu. Hradeckého vskutku pestrý slovník je průběžně obohacován zčásti nápaditými a nevtíravými neologismy. Zároveň se ale autor leckdy neštítí prvoplánově podbízivých slovních hříček a výrazovou střídmostí a konzistencí se bohužel nevyznačují ani některé jeho pokusy o neotřelý básnický obraz („referát reterát“; „Noční nálet alkoholu na Drážďany dobrých úmyslů). Prozatím sice lapsy takového druhu jeho texty ještě zdaleka nekontaminují v takové míře, pro kterou bychom Silážní jámy byli nuceni prohlásit za grafomanský výplod, lze je však bez nadsázky považovat za výstražné známky nežádoucího vývoje.

Daniel Hradecký při svém nesporném důvtipu jistě dobře ví, že u „odpovědí“ poskytovaných uměleckým textem nikdo nemůže zaručit, že „jde o skutečné odpovědi z dobrého rodu, a ne o nahodilou siláž slov a oznamovacích vět, oznamujících leda přechodnosti“. Toto autorovo vyznání – nápadné už tím, že obsahuje ojedinělou citaci z názvu jeho knihy – můžeme přes jistou výrazovou kostrbatost pokládat za klíčové. „Dobrý rod“ literárním dílům nezaručuje ani jazyková a stylistická zručnost, ani formální a žánrová pestrost. Ani ta Silážním jamám neschází: nacházíme v nich mimo jiné texty stylizované jako dopisy, deníkové záznamy, vzpomínková ohlédnutí, fejetonisticky strukturované momentky i portrétní miniatury, někdy „dotažené“ k mastersovsky laděnému básnickému nekrologu. Hradecký sám si ostatně na řadě míst načrtává předběžný nekrolog svého druhu, v němž rekapituluje především své konflikty se světem, sumarizuje své extravagance, neúspěchy a ztráty, a často svou konfesi nenápadně směřuje k sebeobdivnému úžasu, že všemu tomu navzdory dokáže aktuální léčky tohoto světa bystře prokouknout. Naladění básníkových životních rekapitulací je ovšem stabilně monochronní: „Vždycky podzim ve druhém poločase, / nikdy vedrné mořivé léto se svými / chechtavými koupališti a fotbališti.“

Platí to i pro Hradeckého hojné aforistické komentáře, jež mívají podobu razantně formulovaného paradoxu. Vnější razance však často zahaluje přibližnost formulace, která mívá daleko k takovým „okřídleným slovům“ z literárních děl, jaká by si člověk přál navždy zapamatovat. Hradecký se povětšinou spokojuje s útvary na úrovni „hlášky“ či „lidového moudra“: „Rozbil sis hubu, a tedy máš opět pevnou půdu pod nohama.“ Vychází přitom možná z předpokladu, že působivý aforismus by měl odhalit nějaký ten životní paradox, a vytvoří ho tudíž leckdy třeba tak, že jádro běžného rčení mechanicky převrátí ve významový protiklad, který ještě pro jistotu a pro méně pozorné čtenáře graficky zvýrazní: „Vše nasvědčuje tomu, / že jsem z nejlepšího venku.“

Aktér Hradeckého básní se obvykle stylizuje jako chlap, který dokáže být i v obdobích, kdy svou závislost na alkoholu nemá tak docela pod kontrolou, autenticky roztomilý. V noční tramvaji si tak kupříkladu za svůj neodolatelně vtipný komentář směrem k rostlince ve své dlani, kterou předtím v náhlém hnutí mysli sebral na ulici, vyslouží vstřícný úsměv náhodné spolucestující. Se srovnatelnou elegancí hrdina Hradeckého textů nakonec dokáže vybruslit z většiny prekérních situací. Osobitě pojatá návštěva porodnice se tak stává příležitostí k postupné registraci protagonistových duševních či emočních stavů jako „saturnské básnění“, „kolegiální radost“, „nutná přítomnost“ či „spiklenecké srozumění“.

Takto vydestilovaný jazyk nám neodbytně připomíná básníka, s jehož poetikou je Daniel Hradecký nakonec v jistém smyslu spřízněný podstatněji než s dvojicí výše připomenutých českých satiriků. Například Hradeckého báseň nazvaná Matce již od prvního verše (a vlastně už počínaje svým názvem) dikcí, spádem, syntaktickou vazbou, evokací kategorického nároku a celkovým naladěním působí přímo jako ironizující holanovský pastiš: „Kdybychom se uschopnili / a jednou jedinkrát na sebe / skutečně neuhýbavě pohlédli…“ Daniel Hradecký podle všeho tyto verše myslí smrtelně vážně. Při vší své povětšinou docela působivé tematizaci všedních i drsných životních zkušeností se neubránil pokušení – a to bohužel nejenom na tomto místě – prezentovat se rovněž jako básnický mág a zasvětitel. Nespokojuje se s přímočarým nazřením a satiricky zahroceným vykreslením konkrétních životních paradoxů a útrap, ale po způsobu pozdního Holana a jeho epigonů naznačuje, že se za jeho patetizujícími verši skrývají jakési hlubší myšlenky a důsažnější, zašifrovaný smysl. V takovýchto chvílích se Daniel Hradecký začíná brát nepřiměřeně vážně, navádí čtenáře k odkrývání nepřítomného tajemství a zpronevěřuje se tím vlastnímu a nepopiratelnému talentu.