Pronásledování pro víru
si mezi duchovními i věřícími zvláště v 50. letech 20. století vybíralo velmi krutou daň.
Snad nejkřiklavějším příkladem je smrt pátera Josefa Toufara 25. února 1950, který se narodil 14. července 1902 v Arnolci u Jihlavy. Jeho rodině zde patřil statek a on pocházel z šesti dětí. Když se vyučil truhlářem, počal pracovat na rodném hospodářství a po absolvování vojenské základní služby se na něj vrátil. V roce 1927 po smrti otce začal naplňovat svoji touhu po kněžství. Nejprve studoval na gymnáziu v Havlíčkově Brodě a v roce 1935 složil zkoušku dospělosti na reálném gymnáziu v Chotěboři. Ještě téhož roku vstoupil do kněžského semináře v Hradci Králové a v červnu 1940 tam byl vysvěcen na kněze. Poté zahájil svou duchovní službu jako kaplan v Zahrádce jižně od Ledče nad Sázavou. Dále zde zastával funkci administrátora, a nakonec i faráře, a to až do roku 1948.
Mezi svými farníky požíval vážnosti a obliby pro své příjemné vystupování. Přesto, anebo právě proto a přes slib věrnosti lidově demokratické republice byl 15. dubna 1948 přeložen do Číhoště, ležící rovněž nedaleko od Ledče nad Sázavou, ovšem na severovýchod. Také na novém místě si svým chováním rovněž dokázal záhy zjednat autoritu.
Vše se změnilo, když se třetí adventní neděli 11. prosince 1949 z dosud neznámých a neobjasněných příčin při jeho kázání v kostele Nanebevzetí Panny Marie na hlavním oltáři vychýlil kříž nejméně třikrát vlevo a vpravo. Pohyb kříže se ještě opakoval 25. prosince 1949 a 8. ledna 1950. Věřící si to již napoprvé vyložili jako symbol blížícího se neštěstí pro církev, což se v průběhu roku 1950 jen potvrdilo, nicméně církevní autority k „zázraku“ zaujímaly opatrné stanovisko i s ohledem na jeho možné zneužití ze strany komunistické moci k útoku proti nim.
O případ se skutečně již od prosince 1949 zajímala StB a 28. ledna 1950 faráře Toufara zatkla. Nejprve byl dopraven na služebnu StB v Jihlavě a druhý den převezen na zvláštní oddělení ve věznici Valdice u Jičína. Zde musel podstoupit tvrdé výslechy, neboť jeho přiznání, že se podílel na výrobě „zázraku“, mělo posloužit k velkému ideologickému tažení i k trestnímu postihu představitelů římskokatolické církve. Vzhledem k tomu, že svou účast odmítal pod nátlakem přiznat, vyšetřovatelé z něj přiznání doslova vymlátili, takže 22. a 23. února podepsal protokoly se smyšleným doznáním a vylíčením provedení „zázraku“. Ještě 23. února jej příslušníci StB ve velmi tristním stavu odvezli do Číhoště, kde měl být nafilmován při jeho předvádění, ale on v kostele záhy zkolaboval a příslušníci jej dopravili zpět do věznice. Zde se jeho zdravotní stav postupně zhoršoval. Dne 25. února vězeňský lékař konstatoval zánět pobřišnice jako důsledek prasklého dvanácterníkového vředu, jehož protržení způsobilo právě bití při výsleších. Přes rychlý transport do Prahy a operaci ve státním (dříve Borůvkově) sanatoriu, Josef Toufar ještě týž den zemřel.
Dne 28. února 1950 následoval tajný pohřeb pod falešným jménem do hromadného hrobu na hřbitově v pražských Ďáblicích, a kromě krátkého období roku 1968 také desítky let mlčení o pravé příčině jeho skonu.
Teprve po roce 1989 mohla vyjít najevo celá pravda a v roce 1990 mu byl v Číhošti odhalen pomník.
PhDr. Daniel Povolný, Ph. D.
3. května 2022