Chtít natočit film, který bude předem zaručeně nejlepší na světě, je samozřejmě nesmysl. Teď jde ještě o to, jaký může být film pojednávající o takovém záměru: kupodivu je výsledek velmi příjemný a rozhodně nejde o žádnou třeskutou a samoúčelnou legraci. Film roku nabízí zábavné a inteligentní postřehy na téma režijní a herecké práce i lidské povahy obecně.
Financovat most, nebo film?
Na počátku příběhu je úspěšný španělský podnikatel ve farmaceutickém průmyslu, který odchází na odpočinek a chce po sobě zanechat nějaký viditelný a hodnotný odkaz. Zvažuje, že by financoval stavbu mostu, anebo raději natočení filmu.
Ten ovšem musí být naprosto špičkový, a tak se koupí práva na román držitele Nobelovy ceny, angažuje se talentovaná a nekompromisní režisérka Lola Cuevasová (Penélope Cruzová) a k ní dva herci, z nichž každý je úspěšný jiným způsobem.
Iván Torres (Oscar Martínez) je charakterní herec původem z Argentiny, vyznává metodu vnitřního prožitku, věnuje se pedagogické práci a skutečné umění je pro něj nejvyšší metou. Félix Rivero (Antonio Banderas) je poněkud jednoduchá hvězda mezinárodních filmových trháků, která nějakými hlubokými úvahami neztrácí čas. Stačí mu úspěch a popularita.
FILM ROKUŠpanělsko, Argentina 2021 Režie: Gastón Duprat a Mariano Cohn V předpremiéře uvádí Febiofest, premiéra v kinech 12. 5. |
Tihle dva mají hrát bratry rozdělené osudovou rivalitou, usilující o jednu ženu. Než se začne natáčet, jsou samozřejmě zapotřebí zkoušky, a ty nejsou pod vedením ambiciózní Loly jen tak ledajaké. Režisérka se touží dostat postavám a jejich představitelům pod kůži, proto je různě testuje, stimuluje a dost často přímo trýzní. Herci sebou navzájem pohrdají, i když naoko si vyjadřují respekt – to ovšem nemůže v atmosféře zjitřeného dušezpytu dlouho vydržet. Jejich rivalita zapadá do konceptu natáčeného filmu, jde ovšem o démona, kterého bude těžké zkrotit, pokud se mu dopřeje příliš volnosti. A k tomu samozřejmě vše neodvratně spěje.
Snímek, který má v originále výmluvný název Competencia oficial, pojednává o lidském a profesionálním soupeření sice s mírnou nadsázkou, ale také s velkou pravdivostí. Argentinští tvůrci Gaton Duprat a Mariano Cohn, kteří dlouhodobě pracují v tandemu (a evidentně se tedy přes nějakou tu osobní řevnivost dokážou přenést), portrétují všechny tři hlavní postavy s vědoucím pochopením, ale zároveň jim nic nedarují a nic z jejich chyb a drobných či větších charakterových vad nenechají ve skrytu.
Všichni jsou ješitní a zároveň uvnitř nejistí, všichni ostatními nějak manipulují. Ovšemže s cílem vytvořit nehynoucí umělecké dílo, čímž by se mohlo všechno hašteření vlídně posvětit – jenomže tak banální Film roku není. Dupratova a Cohnova jízlivost má tužší kořínek než smířlivé tóny, které v příběhu znějí.
Vyznání i satira
Všichni tři hlavní představitelé pojali své postavy s mimořádným smyslem pro humor, který ale nikdy nepřekročí hranici k povrchní karikatuře. Činí se zejména Antonio Banderas coby sebestředný Félix, svou postavu výborně rozehrává v několika různých rovinách: je tu zhýčkaná a naivní celebrita, která ovšem chvílemi překvapuje svým rejstříkem, a pak samozřejmě také zkouší svou přidělenou roli. (Příznivcům seriálu Epizody může Banderasův výkon připomenout Matta LeBlanca, který tam představuje sám sebe.)
Oscar Martínez měl možná s převtělením do svého intelektuálního umělce menší práci, ovšem neodolatelně předvádí Mistrovy slabosti a malosti. Film roku často ironicky pracuje s jemnými detaily, které dokáže „prodat“, aniž je přehnaně zdůrazňuje – jednou z takových věcí je třeba knížka pro děti, kterou vytvořila Ivánova manželka, a Iván ji průběžně rozdává rozličným obětem.
Penélope Cruzová v komedii Film roku
Režisérka Lola Penélope Cruzové je impozantní, schopná, kreativní a mužům vládnoucí žena, jak se v dnešní době sluší, zároveň ovšem přecitlivělý uzlík emocí a pochybností s možnostmi i riziky malého atomového reaktoru. Zase nejde o karikaturu, ale o chápavý, jen trochu nadsazený portrét se skvělou tečkou v podobě vzdorovité tvůrkyně na tiskové konferenci s přízemními žurnalisty.
Každá z postav nabízí trochu pravdy a trochu pózy a výsledný obrázek vzniku filmového díla funguje jako vřelé vyznání i jako nemilosrdná satira. Film roku není z těch zásadních a těžko pochopitelných děl, o nichž v závěru mluví Lola, i svým lehkým tónem však dokáže leccos sdělit.
