ROZHOVOR | Dan Horyna: Nikdy jsem nebral drogy, abych se urval ze řetězu

Nedávno byla vydána při příležitosti 30. výročí reedice alba Nevada. Vyšlo v původní podobě, nebo došlo ke zvukovým úpravám?
Je citlivě remasterováno, takže původní zvuk je stejný, jen trochu pevnější.

Když si dnes desku poslechnete, nemáte chuť něco změnit?
Dnes již hraji úplně jinak. Takže to, co jsme tehdy natočili, přijímám jako dokonalou verzi odpovídající době. Nic bych neměnil. Na koncertech některé skladby ještě hrajeme a necháváme je bez úprav.

Stejně jako mnozí další jste natáčeli u Petra Jandy ve studiu Propast. Přišel frontman skupiny Olympic někdy „zkontrolovat“, co a jak tvoříte?
Petr, jako producent desky a zároveň zkušený autor a muzikant, byl velkou oporou a strávil s námi ve studiu dost času. Jeho zkušenosti hodně napomohly výslednému tvaru a zvuku.

Petr Janda stál za sérií kompilací Rockmapa. Pokud si dobře vzpomínám, druhý díl kromě Merlinu zahrnoval třeba Kabát. Co chybělo Merlinu, aby dnes také vyprodával největší tuzemské haly?
Kontinuální působení. My jsme se roce 1993 rozešli, pauza byla až do roku 2000. Za tu dobu kapela ztratila celostátní popularitu.

Album je pojmenované podle jednoho z amerických států. Po změně poměrů po roce 1989 si mnoho lidí plnilo cestovatelské sny a omámení Amerikou bylo značné. Byl to i váš případ, navštívil jste Nevadu?
Název Nevada vznikl mezi fanoušky. Deska jméno neměla. Prostě Merlin Danny Horyna. Skladba byla původně o Sahaře. Přejmenovali jsme to, protože Nevada se líp zpívala. (úsměv) V Nevadě jsem nikdy nebyl, jen v Oregonu na počátku 90. let. Mě zajímají celý život indiáni a jejich kultura a stát Oregon jim umožňuje žít v původním prostředí. Tam jsem za nimi byl.

Je pravda, že název kapely je z hlavy Aleše Brichty? Tušíte, proč ho napadl právě Merlin?
Za totality musely mít kapely odborné přehrávky. Když se blížil jejich termín, museli jsme mít i název, který se zaregistruje. Naším zřizovatelem byl Kulturní dům Barikádníků. Seděli jsme s Markem Podskalským a Alešem Brichtou na Barče v kanceláři a narychlo hledali dobré jméno pro kapelu. V té době běžel film Excalibur a Brichtu nakonec napadl mág Merlin. No, bylo to trochu pod vlivem, ale čas ukázal, že to byl výborný tah.

Letos máte v plánu nahrát i nové studiové album. V jaké fázi jsou momentálně přípravy?
Nesnažíme se tvořit hity pro většinové publikum, je to niterná tvorba, je to dobrodružství. Takže mluvit o fázi je dost těžké. Máme již základy pro tři, čtyři skladby. Ondra je velmi barevný autor a na zkouškách to dotvářejí i Venda s Honzou. Já si udělám melodickou linku ve „svahilštině“, pak na to napasuji text. Každá skladba je příběh. Věřím, že na konci léta budeme s tvorbou hotovi a začneme ji připravovat do studia.

Poslední dobou se i díky úspěšnému televiznímu seriálu poměrně často vzpomíná na 90. léta. Co se vám vybaví, když zazní termín „devadesátky“?
Úžasná, dynamická až turbulentní doba. Většina z nás byla šťastná, že padla komunistická totalita, takže radost a naděje. Jejím velkým důvodem byl i Václav Havel a snaha o humanitu a demokratické směřování země. Zároveň oprávněná obava. Nabytá svoboda měla velké úskalí v nepřipravenosti lidí. Občanská svoboda je o velké osobní zodpovědnosti a respektu k právu obecně. Takže brzy vznikl chaos ve všech vrstvách obyvatelstva. A ten přetrvává dodnes.

Zaujal mě jeden váš výrok: „Nabyl jsem dojmu, že tenhle národ na svobodu a na to, aby žil v naději, ve skutečnosti nemá.“ Sdílíte stále tento názor?
Částečně jsem na to již odpověděl v předchozí otázce. A k té naději. Naděje není optimismus, že vše dobře dopadne. Naděje je stav ducha, který přijímá, že vše má smysl. Že i věci, které nás trápí a ničí jsou přínosem pro poznání a rozvoj. A to u nás chybí. Proto jsme schopni tak naivně volit stále dokola politiky, kteří jen slibují okamžitý prospěch. A ještě jen materiální.

V jednom rozhovoru jste tvrdil, že s drogami jste skončil v den svých narozenin (9. června 2002). Proč právě v den, kdy se někteří naopak „urvou ze řetězu“?
Nikdy jsem nebral drogy, abych se urval ze řetězu. Byla to moje interní pouť vnitřními světy. Byl jsem samotář. Stav po droze pro mě nebyl zábavou. A nikdy jsem neslavil narozeniny bujarým způsobem. Bylo mi pětačtyřicet let, byť jsem navenek fungoval, byl jsem již vnitřně sežehlý a zmatený. Takže jsem se rozhodl pro trvalou změnu života. A ty narozeniny byly dobrý startovní okamžik. Vyšlo to, od té doby jsem „čistý“, spokojený, opravdový a plný života. A to i tehdy, když se mi občas nedaří a potkávají mě i nepříjemnosti.

Jste fanouškem Led Zeppelin. Sledujete však i nové kapely? Pokud ano, které vás v poslední době zaujaly, ať už české či zahraniční?
Ani Led Zeppelin už neposlouchám. Již jsem muzikou tak „promořený“, že miluji ticho. Ostatně jako praktikující buddhista potřebuji udržovat bdělou pozornost, a to jde v hluku těžko. Takže se v současné hudební scéně neorientuji. Ani ve světové, ani v domácí. Pokud poslouchám, tak tu provenienci, která je mi blízká. V létě jdu na Foreigner, mám rád Black Country Communion, Smith/Kotzen, Kennedy/Slash a tak podobně.

Působíte rovněž jako psychoterapeut. Podepsaly se podle vás poslední covidové roky výrazně na psychice lidí?
Zcela zákonitě. Náš život ztratil rytmus, obava z neznámé hrozby přecházela v paniku. Ztráta společenských vazeb, přechod do virtuálního světa, chaotické rozhodování vlád, tlak na očkování, to vše zasahovalo psychiku lidí až nesnesitelně. Důsledky se promítají do fungování celé společnosti. Takže nám opravdu přibylo hodně práce s klienty, kteří by nás před covidovou dobou nepotřebovali. A, bohužel, nejtěžší dopad to má na naše děti a mládež. 

Máte nějakou univerzální radu, jak si zachovat duševní zdraví?
Ano, mám. Ale vím, že nebude většinou akceptovatelná. Začnu slovy velkého mistra Guru Padmasambhavy: „Chceš-li si uchovat vnitřní rovnováhu, žij v prostotě.“ Tím není myšlena jen ta materiální. Díky internetu se rozvinulo tzv. digitální myšlení. Ty tisíce informací, které musíme denně vstřebávat… A kolik z nich je opravdu podstatných pro náš život? Klipové znalosti bez kontextu, zaměření na vzhled a virtuální pozornost, život v předběhu, únik od reality… Takže má rada zní: Vypněte data v telefonu, počítač používejte jen pár desítek minut denně, sundejte sluchátka z uší a buďte se sebou celý den. Ať děláte cokoli, nebo i neděláte nic. Pak nebudete muset chodit na semináře o přijetí sama sebe, přijetí vnitřního dítěte, nalezení svého středu, harmonizaci s vesmírem, meditaci, jógu, ayahuascu, žábu… Váš život bude plný, budete znát sami sebe. Tudíž budete mít i smysluplné vztahy s okolím i světem kolem sebe.

Text: Tomáš Rumler, foto: archiv Dana Horyny
Témata: Dan Horyna, Merlin, rozhovor