Nikde na Ukrajině není bezpečno, odminování potrvá roky, popisují zpravodajové
Přestože nejintenzivnější boje se odehrávají na východě Ukrajiny, s dopady ruské invaze se musí vypořádávat celá země. „Od Ukrajinců často zaznívá, že nikde není bezpečno, protože rakety mohou dopadnout kdekoli. Je to nepředvídatelné,“ popisuje zpravodajka Českého rozhlasu Jana Karasová, která se spolu s Jaromírem Markem vrátila z reportážní cesty po Ukrajině.
Její kolega doplňuje, že rakety létají jako by nazdařbůh, jiné míří na konkrétní cíle, často je ale netrefí. Na západní Ukrajině se terčem stále více stávají železniční stanice, překladiště nebo ropné sklady a rafinérie, což se začíná projevovat nedostatkem pohonných hmot.
Poslechněte si celé Interview Plus Jana Bumby s Janou Karasovou a Jaromírem Markem
„V Kyjevě vyzývala městská rada, aby lidé víc používali městskou hromadnou dopravou, i když v té době ještě byla velmi omezená, aby bylo dost pohonných hmot pro armádu,“ vysvětluje Karasová.
Provoz je nyní nesrovnatelně menší než v mírových dobách a v posledních dnech se na čerpacích stanicích tvoří dlouhé fronty. Odběr je totiž omezen na několik málo litrů. A kvůli důsledným kontrolám se tvoří kolony i na vjezdech do velkých měst.
Na zpáteční cestě se reportéři z vylidněného Kyjeva přesunuli do západoukrajinského Lvova, kde bylo v ulicích plno lidí a už fungovaly restaurace.
„Byl takový pěkný jarní podvečer a kdyby tam člověk spadl jako parašutista a netušil vůbec nic, tak by si mohl myslet, že je v nějakém evropském městě. Tedy dokud nezačnou znít sirény a je vyhlášený letecký poplach. Když jsme odjeli, tak na Lvov dopadlo několik raket,“ popisuje Marek.
„Klid je hodně relativní. V Kyjevě to je prakticky podobné, jen těch lidí je v ulicích pořád méně. Je zde všeobjímající riziko, že přiletí raketa a všichni doufají, že to nebude na ten jejich dům, na jejich tramvaj, do jejich čtvrti. Ale bohužel to tak není,“ dodává.
Vůle k životu
‚Země západu nás nechtěly vyslyšet‘. Invaze na Ukrajinu bylo podle Putina správné rozhodnutí
Číst článek
Někteří civilisté se už vrátili do oblastí, ze kterých se stáhla ruská armáda, byť někteří se třeba vracejí jen pro věci. Pokud jde o obnovu, prioritu mají spíše příměstské oblasti.
„Na vesnicích je to trochu pomalejší, co se týče připojení k elektřině a plynu. Mají buď vlastní studnu nebo generátor a prostě čekají, až na ně přijde řada. A také tam zůstává víc vojenské techniky. Lidé tam stále mají na dvorku nějaký ten ohořelý transportér,“ přibližuje Karasová.
V Černihivu, který se ruská armáda pokoušela dobýt, je podle Marka i stále velké množství min.
„Natáčel jsem reportáž s lidmi, kteří to odminovávají. Je jich zhruba deset, a zatímco ruská armáda tam byla v řádu týdnů, tak bude trvat rok až dva, než všechny ty miny z lesa a celého okolí odstraní,“ uvádí s tím, že miny jsou i v městském parku v centru.
Bombardování civilních cílů a zvěrstva ze strany ruských vojáků prý morálku Ukrajinců nepodlamují, právě naopak:
„Překvapila mě ta silná vůle k životu. V Gaze nebo leckde na Blízkém východě se po bombardování dlouho válely trosky. Kdežto v Irpini jsme třeba přišli na dvůr panelových domů, které byly z velké části ohořelé, rozbité, zdemolované. V přízemí už ale někdo bydlel, měl tam cedulku na okně: ‚Tady žijí lidé.‘ A na prostranství se uklízelo. Vyklidili to dočista a nad tím čněly ohořelé dramatické kulisy. To velmi vypovídá o tom, jak jsou Ukrajinci schopni jít dál,“ uzavírá Marek.
Poslechněte si záznam celého rozhovoru v Interview Plus.
