18°C
Díky amnestii se političtí vězni v roce 1960 dostali na svobodu: Před propuštěním je bachaři trápili do poslední chvíle
Mezi 10. a 12. květnem 1960 byly z věznic propuštěny tisíce politických vězňů, kteří byli odsouzeni ve vykonstruovaných procesech. Propuštěním to pro ně však neskončilo, stát je i nadále perzekvoval. Bachaři je navíc šikanovali až do poslední chvíle, než se dostali na svobodu.
Amnestii v roce 1960 vyhlásil tehdejší prezident Antonín Novotný a díky ní dostalo svobodu 5 601 politických vězňů a vězeňkyň. Ti sami popisují, že v propuštění často nevěřili, protože předchozí amnestie se na politické vězně většinou nevztahovaly.
Tři dny před před tím, než opustili bránu vězení, byli propouštění izolováni, aby nemohli vynášet věci dalších vězňů. Bachaři je však často mučili až do poslední chvíle.
„Bachaři to napětí před amnestií nesnesitelně stupňovali. Básníka Václava Renče nechali do poslední noci mezi propouštěnými a pak ho vrátili mezi zbylé vězně,“ popsal pro portál Paměť národa Jiří Navrátil, který byl odsouzen ve velkém procesu se skauty. Deset let strávil v uranových dolech a vězeních.
Myslel, že je vezou na Sibiř!
Přestože dostali svobodu, byli nadále perzekvováni. Propuštění například nesměli vykonávat jiná než dělnická zaměstnání. Státní bezpečnost je sledovala a z vězení vycházeli chudí. Třeba Jitka Malíková odsouzená za velezradu, protože navštěvovala katolický kroužek, neměla ani na to, aby si koupila civilní oblečení, spoluvězeňkyně jí museli půjčit.
Ludmila Váchalová skončila ve vězení už jako osmnáctiletá. Posílala totiž na Západ zprávy od bratra, který popisoval, jak to vypadá v lágrech a uranových dolech. Na svobodě se Ludmila nesměla vrátit ke své práci a skončila jako průvodčí. V rychlících ale pracovat nesměla, aby se nesetkala s cizinci a zažila i jiná další příkoří.
František Teplý skončil za mřížemi kvůli zapojení do ilegální Křesťansko-demokratické strany. Po amnestii ale z vlaku utekl a schoval se v křoví. Měl totiž strach.
„Zavezli nás do Příbrami na nádraží. Já jsem měl nasedat asi ve dvě hodiny v noci směrem na Prahu. Jenže já tomu nevěřil. Já si myslel, že by nás mohli zavést na Sibiř, jako to dělali Němci, když vozili do koncentráků. Tak jsem hned vystoupil a schoval se do křoví,“ popsal Teplý.
Celé příběhy těchto pamětníků i mnohé další příběhy 20. a 21. století si můžete přečíst na webu projektu Paměť národa.
Témata:
Související
"Věznkyně museli..." - to jako vážně? To autor článku nemá ještě výpověď??? Proč zaměstnáváte ***amoty???