Jana Nguyenová
Mým snem je založit si vlastní laboratoř
Studuje na Lékařské fakultě Charité v Berlíně
Svůj první výzkum realizovala už na střední škole a věnovala se v něm mechanizmům, které umožňují nádorovým buňkám přežít extrémní metabolický stres. To Janě Nguyenové nakonec přineslo i zasloužené ocenění Česká hlavička v kategorii SANITAS, Život a zdraví člověka.
Nadějná mladá vědkyně potvrzuje, že způsobů, jak se v relativně brzkém věku zapojit do výzkumné činnosti, je v České republice více než dost. Ona sama se podle svých slov nejprve zúčastnila přednášky v Bioskopu (Vědecké výukové centrum Masarykovy univerzity v Brně – pozn. red.) a poté oslovila konkrétní vědce s nabídkou spolupráce.
„Už na začátku výzkumu jsem pracovala s cílem zapojit se do Středoškolské odborné činnosti (SOČ), což mě motivovalo k produktivnější a efektivnější práci. Byl to čistě můj nápad, ale jsem si jistá tím, že moje okolí a především pedagogové měli na mé vědecké ambice velký vliv. Úspěchy studentů z předchozích let a jejich zkušenosti se SOČ mě inspirovaly k účasti v soutěži. Sice se můj ročník kvůli pandemii pořádal online, od starších studentů jsem však věděla, že nejde ani tolik o soutěžení, jako o možnost poznat nové kamarády a eventuálně se i účastnit mezinárodních soutěží nebo konferencí,“ popisuje Jana Nguyenová svoji cestu k vědní disciplíně.
Dospívání v laboratoři
Zatímco většina pubertální mládeže spíše tápe, Jana Nguyenová měla jasno. Svůj volný čas zasvětila výzkumu pod vedením Mgr. Stjepana Uldrijana, CSc. v Biologickém ústavu Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
„Zpočátku jsem se musela naučit různé metody. Poté jsem směla pracovat již samostatně. To pro mě byla velká výhoda, protože jsem tak mohla lépe skloubit výzkum se školou a docházet do laboratoří podle svých časových možností. Chodila jsem tam každý všední den, mnohdy i dvakrát, a to včetně prázdnin. Některé pokusy totiž vyžadovaly delší časové rozestupy mezi jednotlivými kroky, takže se stávalo, že člověk načal v laboratoři pokus, potom si odskočil do školy a zase se vrátil zpátky,“ vzpomíná a i s odstupem času to vnímá jako dobrou zkušenost.
„Vedle možnosti nahlédnout do vědeckého světa mě výzkum naučil i efektivnějšímu plánování svého času,“ doplňuje talentovaná studentka, jež je vděčná za oporu, které se jí dostalo.
Vědecké geny
Ač je Jana Nguyenová vědeckou múzou políbená, z akademického prostředí přímo nepochází. Vědecké ambice ovšem sdílí společně se svojí sestrou. „Byla to právě ona, která mě inspirovala k tomu s vědou začít, a doteď si pamatuji, jak jsem si pročítala její soutěžní práci a laboratorní deník,“ vzpomíná.
A dodává, že velkou podporu mají obě i ze strany svých rodičů. „Jsou samozřejmě rádi, když vidí, že studuji obor, který mě skutečně naplňuje. Vždy mě ale podporovali ve všech činnostech. Pocházejí z Vietnamu a vyrůstali ve válečné době. Neměli takové možnosti, které nám současnost nabízí. Proto kladli u mě a mé sestry už od raného věku velký důraz na všestranné vzdělání a vždy říkali, že škola je základem života. Později nám však nechali volnou ruku, abychom se samy profilovaly a našly,“ hodnotí Jana s povděkem přístup svých rodičů. V nadějné vědecké dráze aktuálně pokračuje na lékařské fakultě v Berlíně.
Ženy ve vědě
Dobře si ovšem uvědomuje, že zastoupení žen ve vědě je ve srovnání s muži nižší. „Přijde mi, že počet žen mezi výzkumníky dlouhodobě klesá a muži mají ve většině profesí spojených s výzkumem stále převahu. Těžko říct, zda je to důvod i následek nerovnosti, ale odlišné pracovní podmínky situaci rozhodně nepomáhají. Věda a výzkum jsou velmi dynamickými odvětvími a vyžadují, aby byli vědec i vědkyně neustále v obraze a čerpali z nejnovějších poznatků. Stačí rok nepublikovat a člověk již přichází o velké šance ve vědecké kariéře,“ zamýšlí se.
„Pro ženy navíc bývá problémem rodičovství a menší zapojení mužů do výchovy. Bude to nejspíš nějakou dobu trvat, ale z dlouhodobého hlediska vidím jediné východisko ve zvýšení počtu žen ve výzkumu nebo podpoření politiky institucí a obecně vzděláním o genderové nerovnosti. Dívky totiž začínají čelit ve vědě velkým překážkám již v útlém dětství, kdy si děti osvojují principy společnosti včetně všech stereotypů,“ je přesvědčená. Ona sama se přitom chce vědě věnovat naplno.
„Příští měsíc nastupuji do nové laboratoře, která se zabývá funkční genomikou dětských nádorů. Vědu bych ráda propojila s profesí lékařky a jednou bych ráda založila i vlastní vědeckou laboratoř a výzkumnou skupinu,“ netají se.
