Hlavní obsah

Hana Zemanová: Lidé se ztrácejí v tom, co je a není zdravé

Na zdravou stravu, která odpovídá přirozenému běhu přírody kolem nás, se vrhla před čtvrtstoletím. Kdysi holka z paneláku, vystudovaná učitelka, dnes uznávaná autorka biokuchařek, si tím řešila i své zdravotní problémy. „Superpotraviny rostou všude kolem nás. Jen si jich nevážíme. Možná proto, že nevíme, jak jsou léčivé,“ říká Hana Zemanová, máma dvou dcer, jež dávno lidi na potkání nepřesvědčuje o tom, co zdravého mají jíst.

Foto: Petr Horník, Právo

Hana Zemanová

Článek

Dáte si čaj? Z pampeliškového kořene? Pampeliškovou kávu? Domácí chléb a pomazánku z řepy? Domem v menší středočeské obci létá otázka za otázkou.

Od stolu, na němž záhy přistanou konvičky, hrnečky a talíře, se naše hostitelka již léta dívá do velké zahrady, v níž pobíhají slepičky, a na sad s pasoucími se ovcemi.

Slepice, ovce jsem viděla, než jsem zaklepala na vaše dveře. Kolik zvířat chováte?

Pět ovcí, osm slepic, kohouta a tři kočky. Zvířata máme jako přátele, hlavně pro potěchu. Ale kromě příjemného soužití z nich máme i užitek: slepičky nám dávají vajíčka, ovce spásají trávu v sadu.

Po letech jsme se dopracovali i k tomu, že jíme i kohoutky, kteří se nám vyklubou. Je to pro nás takový malý zázrak, že naše slepičky ještě dokážou každý rok vysedět kuřata. Díky umělým líhním prý slepice čím dál častěji tento pud ztrácejí.

A ještě v jednom jsou ty naše výjimečné: spí na stromech, nejraději na tenkých větvích staré lísky.

Proč jste jim nekoupili kurník?

Mají dokonce dva! Z toho jeden zateplený, druhý „designový“. (smích) Jenže v nich jen snášejí vejce. Spí ve větvích, což učí i svá kuřátka. Asi je tím vedou k odolnosti. Je jedno, zda je venku zima, vítr, vylezou si do koruny a usnou.

Nejdřív jsme se je to snažili odnaučit, k večeru jsme si brali žebřík, sundávali je ze stromů a přemísťovali do kurníků. Výsledkem bylo, že se posouvaly výš a výš. Nechali jsme to tedy na nich. Jo a teď zjara nám pomáhají i ve velké zahradě vyhrabat starou trávu.

To vám nevadí?

Naopak, my je v tom podporujeme, jen jim to hrabání organizujeme. Přemisťujeme ohrazení podle toho, kde a co na zahradě přehrabaly. Postupně ji upraví skoro celou.

Jejich výběh střídáme s výběhem pro ovce. Nastává tak přirozený koloběh: ovce, slepice, hnůj, a zahrada je tak lépe připravená k naší činnosti.

Jsem opět u ovcí. Jejich maso (ne)jíte?

S dcerami jsme dlouho nejedly žádné maso, které kolem nás „běhalo“. Ani ty slepičky, kuřátka, natož ovečky! Je to samozřejmě trochu pokrytecké, protože maso z ekofarem jíme…

Naše ovečky byly díky tomu bezdětné seniorky. Pak je přebral do vzorné péče můj partner Karel. Je ze severní Moravy a s chovem ovcí má mnoho zkušeností. Hned se rozhodl, že potřebují beránka a měly by se stát matkami.

Kolik jim tehdy bylo?

Kolem sedmi osmi let. Strachovala jsem se o ně, už když je odvedli za beranem. Pak zase, aby první porody v pokročilém věku zvládly. Daly si načas. Stále jsme plánovali, aby tady Karel byl, až začnou rodit. Padal termín za termínem a pak už musel odjet na Moravu za prací. No a ony začaly skoro hned rodit, jedna po druhé.

Tak jsem já, holka z pražského paneláku, jednoho jara asistovala při rození jehňat. Hned první se narodilo mrtvé. Já věděla, že nebudu říkat sousedovi o pomoc, že potřebuju tou zkušeností projít, že musím vykopat jámu a pohřbít ho svýma rukama. A další jehňata se dál rodila…

My, holky, jsme dokonce kuřátkům dávaly jména, fotily je. Občas Natálka přijde s fotkou a říká: Tohle je Pája, toho jsme taky snědli, maminko

Živá?

Zemřelo pak ještě jedno, ale tři přežila. Chodila jsem za ovečkami tři dny v kuse, co dvě hodiny, vstávala na budík v noci. Nikdy nezapomenu, jak jsem nad ránem našla ve chlívě dvojčátka. Jedno vypadalo moc slabé a maminka se neměla k tomu je kojit. Tak jsem s veterinářem rozjela několikadenní akci záchrany…

Ruce jsem měla často od krve, od špíny, odstříkávala jsem mlezivo ovci, jíž zemřelo jehně, krmila stříkačkami ty, jimž jejich máma dát mléko nechtěla. Mělo to dobrý konec. Támhle se pase maminka i její dcera.

Foto: Nakladatelství Smart Press

Ovečky chovají roky. Jehňátek se ale dočkaly až jako „seniorky“.

Letos jehňata nemáte, jak vidím. Jedna zkušenost s porody vám stačila?

Nezadařilo se. Holkám se beran asi nelíbil. Možná je to dobře. Zbavit se jehňátek u nás bývá složité. Pro nás holky. Ovečky jsme si tak nechaly, beránky rozdaly do chovů, aby mohli dál žít. Karel tohle těžce nese. Nemá to žádnou chovatelskou ani ekonomickou logiku. Ale v něčem jsme se už posunuly, kohoutky vysezené našimi slepičkami již jíme.

Kdo je zabíjí?

Karel, kdo jiný. My bychom toho schopné nebyly. Dokonce jsme kuřátkům dávaly jména, fotily je. Občas Natálka přijde s fotkou a říká: Tohle je Pája, toho jsme taky snědli, maminko.

V téhle době se těšíme na změnu jídelníčku. Teď můžeme konečně sbírat, jíst první divokou zeleninu: kozlíček, ptačinec, lístky i kořínky pampelišky, bršlici, kopřivy na čaj

Vyčítá vám to?

Myslím, že ne. Koloběh života díky těm leckdy oplakaným zkušenostem čím dál více chápe, i když proti němu stále dost bojuje. Druhá dcera to přijímá přirozeněji. Když se vrátím ještě k chodu našeho „statku“, bez Káji by takhle nefungoval.

Přišel mi po rozvodu do života jako dar. Umí si tu poradit se vším a první dárek, který mi tehdy dal, byl sušák na byliny. Na vesnici vyrostl a ve městě by žít nechtěl. Srdcem je pevně spojený s půdou. Není asi divu, že podniká v biopotravinách (Karel Matěj, spoluzakladatel PROBIO – pozn. red.).

Co dobrého teď na zahradě sklízíte?

Cokoli zeleného k jídlu. V téhle době se těšíme na změnu jídelníčku, který je v zimě postavený na kořenové a kysané zelenině. Teď můžeme konečně sbírat, jíst první divokou zeleninu: kozlíček, ptačinec, lístky i kořínky pampelišky, bršlici, kopřivy na čaj.

Na bobule si ještě počkáme. Zhruba do května, kdy se urodí první kamčatské borůvky, po nich muchovníky, maliny, rybízy, angrešty, ostružiny, arónie, rakytníky, jeřabiny…

Foto: Petr Horník, Právo

„Superpotraviny rostou všude kolem nás. Jen si jich nevážíme. Možná proto, že nevíme, jak jsou léčivé,“ říká Hana Zemanová.

Mezi touhle úrodou sbíráme i jinou zeleninu, ovoce, saláty. Dost bylin suším na zimu. V květnu listy černého rybízu, lesního ostružníku. V červnu bez a lípu.

V létě byste u nás viděla kolo měsíčků, ty sušíme na čaj, děláme z nich olej, masti. Celý říjen suším šípky, v listopadu vařím trnkový sirup…

Ovoce k jídlu máte taky z vlastního sadu. Vážně jste ho dostala k narozeninám?

Zatím máme hlavně ovoce ze sadu, který vysadil můj děda. A náš sad? Ten jsem dostala ke čtyřicetinám. Vše zorganizoval a vymyslel Kája. Pozval naše blízké i kamarády. Každá rodina mi vysadila strom. Lidé odcházeli z oslavy úplně šťastní a naplnění, ani neměli potřebu pít moc alkoholu… Kdykoli jdu sadem, je tam ta atmosféra obtisknutá.

Na oslavu vašich čtyřicetin tedy asi nebyl vstup podmíněný black tie.

Naše instrukce byly: holínky a rýč. Když se stromy zasadily, chodili jsme od jednoho k druhému a švagr Karel Mařík, hudebník, každému zahrál na akordeon a společně jsme zpívali, aby se sadu dařilo.

Možná to i pomohlo, naše pozemky jsou hodně písčité. Je vůbec zázrak, že tam, na stráňce naproti, cokoli roste.

Foto: Nakladatelství Smart Press

„Kniha radí, jak sladit životní styl s ročním obdobím, přirozeně posilovat imunitní systém, zpracovávat lokální superpotraviny a připravovat výživná jídla, bylinné nápoje i elixíry z darů naší přírody,“ říká Hana.

Jste vyhlášená jako paní bio. Chodí dcery do běžné školní jídelny?

Chodí, doma pak vařím hlavně to, co v jídelnách chybí. Zdá se, že podobný model funguje. Myslím si, že holky mají položené dobré základy pro život, vědí, že k jídlu patří sezonní zelenina. Nechtějí jíst jahody v zimě.

Jedí luštěniny, pohanku, jistěže mají rády i sladkosti. Ale zdá se, že jsou zvyklé na menší množství cukru, protože často používám na slazení rýžový sirup, med. Některé kupované sladkosti jim proto přijdou přeslazené.

Kokakolu bych u vás třeba našla?

Nenašla. Ale dědeček jim tuhle pro „radost“ přivezl Vineu, tak ta tu je. Dávno takové věci neřeším. Ano, kdysi, před dvaceti lety, jsem bývala až dogmatická. Sama jsem tehdy do oblasti zdravé stravy pronikala. Učila jsem se, jak to, co jíme, ovlivňuje naše zdraví, chyběl mi ale ještě potřebný nadhled, znalosti o jiných aspektech pohody, zdraví a hlavně zkušenosti.

Časem jsem zjistila, že nejlepší způsob, jak lidi inspirovat, je pozvat je na zdravou večeři, třeba na pohankový kontrabáš. Chutná většinou i dětem. Lidé se pak sami ptají na recept.

A vaří tak i vaše maminka?

Vařila vždy dost zeleniny, ale během těch dvaceti let, co se zabývám kvalitou jídla, se pomaličku změnilo mnoho surovin i ve špajzu mých rodičů. Nenajdete tam jiné koření než to v bio kvalitě, mouku používá mamka nejčastěji špaldovou, do palačinek dává pohankovou. Už jim objednáváme i maso z ekofarmy, vajíčka mají od našich slepiček. Ale nakupují i v supermarketech. Je jim 78 let a jsou ve výborné kondici. Hodně pracují jak v domácnosti, tak na chalupě, mají dost přirozeného pohybu, milují procházky, o všechno se zajímají.

Stále se točíme kolem každodennosti. Ale jak se stravujete mimo domov?

My jsme rádi doma. Tím se zároveň přiznávám, že zas tak často nikam nejezdíme. Vytváříme si spíš mini dovolené v rámci všedních dnů. Vyrazíme na chvilku do lesa, do zahrady a uděláme nějakou práci venku a tím si odpočineme od počítačů.

Když už na pár dnů odjedeme, jíme to, co nám dají. Jen mi třeba vadí vejce z klecových chovů, to je raději nejím. Líbí se mi heslo jednoho hospodáře: Vajíčka jím, když je máme, když slepice nenesou, prostě je nejíme.

A co si dáte na snídani?

K snídani mi stačí dobrý chléb s dobrým máslem, jenže i tahle základní kombinace bývá v mnoha hotelech problém. Na trhu stále ještě není úplně běžný kvalitní kvasový chléb, ideálně upečený z mouky z polí bez chemie. A není máslo jako máslo…

Kdo si zvykne na kvalitu přírodních potravin, jen těžko se může vrátit k průmyslové stravě. Také doma jíme podle sezonnosti. Patří k ní těšení se na to, co se urodí. Proč jíst v zimě jahody? Okurky? Papriky? Nemají dobrou chuť, cestují kus světa, neobsahují živiny. Jsou plné pesticidů a stojí zbytečně moc. Tělo nic takového v zimě nepotřebuje.

Kupujete tropické ovoce? Banány?

Holky občas banány chtějí. Tak jim je dopřeju, i mandarinky, sem tam v bio kvalitě. Díky tomu mají ještě z takového ovoce radost. Trochu odskočím k tropickému ovoci obecně, bývá součástí populárních smoothíček či freshů. Teď, na jaře, nám příroda plody na ně vůbec nenabízí. Proto k jaru nepatří.

Mnohem vhodnější je čaj z kopřiv, z listů či kořenů pampelišek. Milovníci odšťavňování si mohou dopřát šťávu z divokých bylin: ptačince, pampelišky, řebříčku, jitrocele. Takových lístků jsou plné louky. Jen je nutné sbírat dál od vesnic a stříkaných polí. Koncentrovaná šťáva se ředí vodou. Je to nektar, pětihvězdičkové lázně pro buňky.

Podobné myšlenky jste shrnula do několika knih. Prodalo se jich přes osmdesát tisíc. Svědčí to o tom, že se čeští konzumenti posunuli ke kvalitě?

Když jsem napsala svou první, byl to rok 2005, téma u nás bylo úplně v plenkách. Otevřeli jsme s prvním manželem postupně tři bioobchody v Praze, infocentrum, biopekárnu, biorestauraci. Kolem výloh chodili lidé, a hlavně pánové vše komentovali: Hele, tam asi servírují samé zrní nebo sójové maso.

Málokdo věděl, že biopotraviny jsou ty nejvíce normální potraviny, že bio je i maso, slanina, máslo a sýry. A taky proč jsou dražší. Stačilo patnáct let, společnost se stala poučenější. A teď? Informací a výživových směrů je příliš. Často si protiřečí.

Lidé se ztrácejí v tom, co je, není zdravé. Zdá se mi, že z počáteční fáze opovržení nad biojídlem, jež souvisela s neznalostí, jsme prošli módní vlnou, kdy se z ekozemědělství stal moderní lifestyle. Věřím, že se čím dál více lidí dostává do etapy hlubšího pochopení.

Tohle všechno řeší i vaše nová kniha. Rytmus roku s Hankou Zemanovou. Je dost těžká, tedy váží dost, řeknu vám.

Vždyť jsem ji psala a tvořila přes tři a půl roku a je to celoroční průvodce. Tak aby nebyla těžká! (smích) Shrnula jsem do ní mnohaleté zkušenosti nejen své, ale i doporučení lékařek a bylinkářek. Kniha radí, jak sladit životní styl s ročním obdobím, přirozeně posilovat imunitní systém, zpracovávat lokální superpotraviny a připravovat výživná jídla, bylinné nápoje i elixíry z darů naší přírody.

Píší vám čtenáři?

Píšou mi v mailech, že kdykoli si knihu vezmou do ruky, pocítí radost, klid, snad i naději. Za to jsem vděčná, protože jsem si přála, aby lidem pomohla se znovu zamilovat do přírody. Je na čase otevřít svá srdce tomu, co máme na dosah.

Přestat si objednávat drahé exotické superpotraviny, doplňky, když ty naše superpotraviny rostou, dozrávají kolem nás. Jen si jich nevážíme. Možná proto, že nevíme, jak jsou léčivé.

Inspiroval mě v tom třeba Japonec George Ohsawa. Když spatřil louku pampelišek v Evropě, vycítil jejich sílu. Řekl, že tam, kde roste tato nádherná rostlina, není nutné dovážet ženšen.

Mandlovo-ovesné sušenky podle Hanky Zemanové

Foto: Nakladatelství Smart Press

Mandlovo-ovesné sušenky

INGREDIENCE

  • 200 g bio špaldové mouky hladké (80 g z ní lze nahradit ovesnou moukou)
  • 120 g namletých mandlí
  • 180 g bio másla
  • 80 g rýžového bio sirupu
  • kůra z půlky bio citronu
  • 1/2 čl pravé vanilky (někdy dávám špetku hřebíčku či kardamomu)
  • hořká čokoláda na vaření

POSTUP:

  • Oloupané umleté mandle (na moučku), mouky, vanilku, citronovou kůru a máslo (chladné z lednice, nakrájené na kostičky) promíchám pár minut v robotu, až se vytvoří drobenka.
  • Přidám rýžový sirup a pár sekund společně míchám (čím déle se máslo míchá a zahřívá, tím je těsto mazlavější a hůře se s ním pracuje).
  • Těsto dám do skleněné misky a nechám chladnout hodinu (nejlépe ale přes noc) v lednici.
  • Vychlazené těsto si rozválím na plát o něco málo vyšší než z těsta na linecké cukroví.
  • Když peču s dětmi, dávám jim ho po menších částech, aby při vykrajování zůstávalo chladné.
  • Vykrájené velikonoční tvary pokládáme na plech vyložený pečicím papírem a pečeme v troubě vyhřáté na 150 °C (s horkovzduchem) cca 12–15 minut.
  • Upečené sušenky nechám chvíli chladnout na plechu (hned po upečení jsou křehké).
  • Vychladlé je slepujeme marmeládou a zdobíme rozpuštěnou čokoládou.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám