Dvojice přátel Paměti národa – podnikatel a filantrop Jan Dobrovský, předseda našeho Kolegia, a novinář Jindřich Šídlo, dlouholetý fanda Paměti národa – před rokem ve studiu ve Španělské ulici začali natáčet nový podcast… Podcast Dobrovský & Šídlo.
Rok utekl a vydali jsme už 28 dílů týkajících se aktuálních a zároveň historických témat, která nás zaměstnávají a hned tak se jim věnovat nepřestaneme. Dokonce jsme se loni na podzim umístili na šestém místě v internetové soutěži Křišťálová lupa! Takže je tu příležitost zeptat se i na to, na co jinak řeč nepřijde.
Pánové, na úvod logická otázka, která si žádá vysvětlení: Proč Podcast Paměti národa tvoří zrovna dvojice Dobrovský a Šídlo?
Honza:
Cítil jsem se zodpovědný za deficit v komunikaci s lidmi kolem Kolegia i Klubu přátel Paměti národa – před covidem jsme pořádali pravidelná setkání Kolegia, pořádali jsme diskusní večery a všelijaká setkání, a najednou jsme byli víc než rok zavření doma a online komunikace není zrovna to, co bych vyhledával. Takže jako předsedu Kolegia Paměti národa mě prostě napadlo, že bychom mohli zkusit ten podkást, který už stejně všichni okolo mají.
Jindra:
Je to pravda, ale proč si Honza vybral právě mě, vlastně netuším. Asi potřeboval někoho mladšího, kdo by ho nechal mluvit. A tak mi někdy v únoru 2021 zavolal, zeptal se, jestli by mě to zajímalo, a bylo to. Velmi mě to potěšilo. Připadal jsem si už lehce méněcenný – všichni už své podcasty měli nebo rozjížděli, a já pořád nic. I když připouštím, že pro audioformát nejsem asi ideální typ. Skoro jako pro video.
Troška provokace – baví vás to i po tom roce?
Jindra:
Baví mě to velice, a dokonce se na každé natáčení těším.
Honza:
Tak je to asi jako s dětma, že ano... Je to velká radost, ale taky starost. Ale abych si nedělal jenom legraci, tak mě to baví hodně. Hlavně proto, že to dělám právě s váma, s Jindrou a s tebou, Honzo. Důležitý ale je, aby to bavilo posluchače a to už je ta moje obava, že bychom mohli být postupně nudní nebo nedej bože trapní.
Vy vlastně vystupujete jako duo politických komentátorů. Je to lepší než něco někam psát sám jako jednotlivec?
Jindra:
Živím se psaním 30 let, tohle je vítaná změna, doplněk k tomu, co dělám. Je to jiné, mnohem spontánnější, i proto to mám rád. Při psaní se člověk může opravovat, má čas přemýšlet nad každou větou. Scénář ke Šťastnému pondělí vzniká několik dní. Tady na to není čas. Mluv, nebo zmlkni navždy.
Honza:
Pro mě je psaní po mé novinářské zkušenosti docela velká dřina. Já jsem nikdy nepsal moc lehce, a tak glosování v debatě nebo v rozhovoru je pro mě neskonale lehčí disciplína. Samozřejmě ale můžu udělat, a často taky dělám, chyby, které se ale nedají v hovoru opravit. Třeba teď jsem řekl, že Petr Benda, Paroubkův muž na všelijakou práci, je z Ústí, a on je přitom z Teplic. To je riziko hovoru spatra. Taky musíte mít všechno v hlavě. Nepodíváte se na nějaké heslo na Wikipedii, jako když píšete. Téma musíte mít nějak promyšlené.
Když vás člověk poslouchá, tak má pocit, že jste jako dvojice dobře sehraných jazzmenů. Anebo přinejmenším je cítit, že znáte toho druhého dlouho. Za jakých okolností jste se poznali?
Honza:
Jindra nastoupil do Respektu jako mladý, talentovaný elév, i když už měl zkušenost myslím z Českého deníku. Je to tak? Pracoval pak v Respektu dost dlouho a šéfredaktorem byl jednak můj přítel, tehdy novinář, Vladimír Mlynář a jednak jsem byl jeden čas Karlem Schwarzenbergem pověřený zástupce vydavatele. Jindra byl výrazný, milý, sympatický a inteligentní. Ostatně jako dosud. Navíc psal o rasismu. Kdo by si ho nevšiml, talenta jednoho.
Jindra:
Je to tak, jak říká Honza, divoká 90.léta – jednou Respekt, vždycky Respekt, abych citoval Václava Klause.
Je pro vás dřina chystat se na natáčení?
Honza:
Jak kdy. Někdy je to sranda, že si s Jindrou zavoláme, jak a co bychom každý chtěl k tématu říct a víc nemusíme dělat než si to v hlavě trochu promyslet. Já už trochu blbnu věkem a mírnou přepracovaností, takže si dělám poznámky, abych nezapomněl, co chci vlastně sdělit. Většinou na to při natáčení ale vůbec nedojde, protože sled vět a myšlenek mě zavede někam úplně jinam. Pak jsou ale témata, o kterých si potřebuju leccos osvěžit, protože si to mohu pamatovat nějak zkresleně a nerad bych tu danou věc zamotal. Typicky je to pro mě sled událostí v čase. Na to je kanón Jindra. Mně se to občas trochu motá.
Jindra:
Pro mě to tedy dřina není. Je to prostě práce, která mě baví. A je nezbytná, opravdu si nemůžeme jen sednout před mikrofon a mluvit, aniž bychom věděli, odkud jdeme a kam a co nesmíme vynechat.
Mimochodem, Honzo, ty jsi vlastně z médií odešel už před lety. Určitě by si řada lidí ráda přečetla třeba tvoje komentáře, jak to mají možnost v Jindrově případě. Pustíš se do toho někdy, nebo zůstane podcast PN tou příznačnou výjimkou?
Honza:
Moje novinařina je asi už definitivně odložená někde v kůlně na zahradě. Když můžu takhle glosovat spolu s Jindrou, který je skvělým korektorem, protože oponuje a napravuje omyly, a s tvým laskavým dramaturgickým dohledem, jsem s tím spokojen. Komentářů a blogů a všeho možného je taková strašná spousta, že je mi až líto, jak to ředí pozornost k opravdu dobrým textům pronikavých autorů.
Dovolím si velmi obecnou charakteristiku – Honza jako konzervativec, Jindra jako liberál. Čímž se skvěle doplňujete. A dost našich posluchačů nám psalo, že je baví, jak spolu třeba kultivovaně nesouhlasíte. Ale ta charakteristika – platí to, nebo je to jenom zdání, dojem?
Honza:
Já jsem si vždycky myslel, že jsem spíš liberál. Tak byla nastavená polarita na konci devadesátých let, protože devadesátky to teprve tvořily. Jenomže jak stárnu a mladí lidé přinášejí témata daleko levicovější, než bylo před nějakou dobou v módě, stává se ze mě větší konzervativec, aniž bych o to sám usiloval. Já jsem pořád stejný v názorech, jenom ta měřítka se sama posouvají.
Jindra:
Může to tak vypadat. Ale cítím v poslední době něco podobného jako Honza. V dialogu s ním jsem asi víc nalevo. Pak přijdu do kanceláře Šťastného pondělí, kde jsem nejstarší – a je ze mě Margaret Thatcherová.
Který díl z těch zatím natočených máte nejradši nebo vám nejvíc uvízl v paměti a znamenal pro vás osobně nějaký přelom?
Honza:
Každý díl má svoje samozřejmě. Já mám rád, když přijdem k mikrofonu, začneme mluvit a myslíme u toho. Posloucháme se a reagujeme na myšlenky toho druhého. Když je to spontánní. Ten díl, který je natočený po invazi Rusů na Ukrajinu, ten byl hodně autentický.
Jindra:
Souhlasím. První díl o Ukrajině natáčený den po ruské agresi byl myslím velmi silný, bylo slyšet, jak se nás to dotýká. Mám rád všechny díly, myslím, že podařený a důležitý byl ten o financování politiky z ledna 2022.
Občas jste si „střihli” i natáčení před publikem a nedopadlo to špatně. Proč vlastně nejezdíme tak jako jiné podcasty po Česku jako zájezdové představení? Dneska se to žádá a publikum bývá nadšené…
Honza:
Jsme my nějaká zábavná dvojice? Stojí o nás někdo? Já jsem strašlivej suchar. Tvářim se přísně a přednášim a přednášim. To musíš říct ty, jestli se dá s takovýmhle týpkem jezdit za diváky, a neunudit je k smrti.
Jindra:
Pánové, prostě mi řekněte, kde mám kdy být, hoďte do mě pětikorunu a já začnu vzpomínat na 90.léta. Tak, jak to děláme už rok... Ale vážně: asi nejsme schopni udělat živé vystoupení každý týden. Ale máme už nějaká data a těšíme se. 30. května v Olomouci a v září zdá se pojedeme do Ostravy.
Honza:
Ale kdyby slíbili, že zatleskají, tak jedu kamkoliv. To je jasný.
Jindra často říká, že popularita se pozná podle toho, kolik člověk nasbírá „haterů“ neboli lidí, kteří vás nesnášejí. Asi na to nejsou statistiky, ale jsme v tomto směru už dostatečně úspěšní? A připadáte si už jako „influenceři” nebo „opinion makeři”, jak se dneska říká?
Honza:
Já o tom nemám přehled, i když to je taky moje moudro, že úspěch se pozná podle počtu naštvanejch. Jindra je na sítích hvězda. Ten to bude vědět. Mně zatím občas někdo napíše, že jsem ho zklamal, protože si myslím něco jiného než on. To mě sice mrzí, ale co s tím mám dělat.
Jindra:
Já jsem ještě pořád ve fázi překvapení z toho, že to někoho vůbec zajímá a že nás lidé veřejně chválí. Ale hatery už taky registruju, jsme na dobré cestě!
Honza:
Jak už jsem říkal, já se hlavně bojím, abych nebyl šašek. To bych nerad, kdybych měl dopadnout jako nesoudný trouba se spasitelským syndromem. Já osobně vlastně nemám ani ambici nastolovat otázky. Snažím se mluvit o tématech, která zajímají mě samotného. To je ten liberál ve mně.
Jindra:
Doufám, že jsem pořád ještě novinář. Všechno ostatní je navíc, a jakmile začnu přemýšlet o svém „vlivu“, žena mě naštěstí včas vrátí zpátky na zem.
Nemůžeme se vyhnout tématu, kterým žijeme od konce února a kterému jsme se věnovali i v několika vydání. Nemá smysl si hrát na proroky, ale určitě máte nějaký pocit nebo dojem, jak asi ruská válka na Ukrajině promění nejenom svět, ale konkrétně Česko a nás, co tu žijeme?
Honza:
Honzo, ty kujóne, jak se na tohle dá odpovědět, aby člověk za pár měsíců nemusel brát všechno zpátky. To je, jako když se Jindry ptají opakovaně, jak dopadnou které volby. Ale dobře, beru to jako výzvu k obecnému pohledu. Ta válka už nás všechny proměnila. To už se stalo. Jak se tahle situace projeví v soudržnosti Západu a budoucnosti Evropy, to bude záležet na tom, kolik budeme mít ochoty něco obětovat pro vítězství nad zlem.
Bude to těžké a možná i hodně tvrdé. Můžeme z toho ale vyjít velmi posíleni jak morálně, národně, tak nakonec i ekonomicky, protože poválečná obnova bývá velkým motorem růstu. Nebude to ale zadarmo, protože nic pořádného není zadarmo. Budeme se v celé Evropě muset vzdát mnoha radostí a jistot, protože když to neuděláme, časem nás to znovu dožene a možná zotročí a možná i zahubí.
Jindra:
Nemám chytrou odpověď... Svět se změnil, my jsme se změnili, jen ještě přesně nevíme jak.
A na závěr bychom měli jednou provždy vyvrátit jednu naději, kterou mnozí do tebe, Honzo, vkládají… Opravdu nebudeš kandidovat na prezidenta? Jindra se tuším hlásil, že by ti dělal kancléře…
Honza:
Po tom současném bych byl určitě dobrým prezidentem. Asi tak jako tisíce dalších, kteří jím stejně jako já nebudou, protože je ani nenapadlo kandidovat. Zatímco ti, které to napadlo, by často, ve většině případů, dobrými prezidenty nebyli. V tom je ten problém přímé volby, že ke kandidatuře se rozhoduje člověk sám podle svého ega, a nikoli za něj politická síla v parlamentu, která dobře ví, proč právě tenhle kandidát stojí za podporu.
Kdyby na tom ale lid a Jindra trvali, že by chtěli trochu legrace a nějakou tu funkci, mohli bychom jako bonus našeho podcastu udělat rubriku „Stínová kancelář prezidenta republiky”. To se v přímé volbě dá i bez politické strany, vsadím se, že by to byla světová premiéra.
Jindra:
Já bych to bral. Pokud bychom mohli natáčet v Lánech…
Ptal se editor a dramaturg podcastu Jan Sedmidubský.