Valdštejnská lodžie, Jičín, psáno z večerní reprízy 15. 4. 2022
Krátké, jednoduché, originální a intenzivní. Všichni jsme někdy opouštěli místo, odkud se nám nikam nechtělo. Studentka DAMU Daria Gosteva své vzpomínky na takřka komunitní soužití ve vile na periferii Moskvy podává s takovým citem a něhou, že musí zasáhnout i duši nejokoralejšího cynika. Vypráví a ví, že milované místo už neexistuje, že už se tam nikdy nevrátí. Dům je tady hlavní postavou – postavený režisérem filmů o afghánské válce z toho, co bylo zrovna po ruce, a tak, jak ho to zrovna napadlo. Schody jsou příliš prudké a kuchyň je vytvořená z okenních rámů. Loutková dokumentární inscenace vypovídá o tom, že když je nám v životě nejlépe, není vlastně moc co říct, a loutky jsou tak drobné, že je třeba sednout si ještě trochu blíž. Gosteva využívá striktně přírodní materiály: samorosty a odřezky dřeva, hrubé látky. Představení vyvolává silnou touhu po ztracené každodennosti (ladí se rádio, přijíždějí a odjíždějí vlaky) a ruská válka na Ukrajině mu otevírá nové významové roviny. Scéna se osvětluje svíčkami a v příšeří, nad silným čajem, který po celou dobu bublal na kamnech, působí příběh ještě o něco osobněji. V následné diskusi, jejíž délka výrazně přesáhla samotné představení, na otázku, odkud se bere zlo, neodpovídala osamocená tvůrkyně jako symbolická zástupkyně toho nepochopitelného národa, který žije v bludech a neštítí se nejhoršího násilí, ale všichni přítomní ve svých úvahách. Na tom místě jsem chtěla zůstat.