KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Má výrobu energie, její distribuci a nákup surovin ovládat stát? Bývaly doby, kdy se o tom vedla zásadní debata mezi zastánci laissez-faire a paternalisty. Ti druzí tvrdili, že zde nefunguje konkurence, neboť jde o tzv. přirozené monopoly a soukromníci mohou zneužít vlastnictví strategických podniků k vydírání spotřebitelů a neoprávněnému zisku. Krize nám ukázala, že toto je až ten poslední problém.
O síťových odvětvích, infrastruktuře či právě o energetice se dlouho soudilo, že v nich nemůže fungovat svobodná soutěž, neboť jde o služby, bez nichž se lidé neobejdou a nabídka je „přirozeně“ omezená. Tím pádem je musí vlastnit vláda, nebo je aspoň regulovat. S rozvojem technologií se ukázalo, že tato paušální definice v řadě případů neplatí, třeba u naprosté většiny poštovních služeb, či u železniční dopravy. Jiná věc je, že tvrdé tržní soutěžení leckdy vedlo ke snížení kvality, jako právě u vlaků, nebo u rozvodných sítí v USA.
Naopak se potvrdilo, že přirozeným monopolem jsou dodávky vody a tam, kde obce její distribuci prodaly, na to jejich občané doplatili vysokými účty. Regulace je v takovém případě složitá, protože se obtížně zjišťují skutečné nutné náklady. V produkci elektřiny či tepla naopak funguje konkurence. Respektive fungovala by, nebýt sebedestruktivní zelené politiky EU. Negativní dopady hloupých zásahů do výroby ještě zesiluje fakt, že v importu nezbytných energetických surovin naopak panuje až příliš velký liberalismus.
Evropská unie zvolila ten nejhorší možný přístup. Na jedné straně z ideologických důvodů brutálně reguluje jak výrobu, tak prodej elektřiny, čímž uměle zvyšuje jak primární náklady, tak i cenu pro koncové spotřebitele v Česku. Ti si musejí kupovat energii za pokřivené ceny na evropské burze, nikoli přímo od domácích producentů. Na druhé straně dlouho odmítala zajistit společné nákupy energetických surovin. Bez nich se přitom nelze obejít a tak se snadno stáváme obětí (nejen) ruského vydírání.
