Kupředu levá, zpátky ni krok i Píseň o Stalinovi. I tyto politické agitky zazněly na Pražském jaru

12. května 2022 byl zahájen už 77. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Za dobu existence tohoto festivalu se od roku 1946 v Praze představilo několik desítek českých i světových umělců – sólistů i dirigentů, ale samozřejmě komorních těles a orchestrů.

Zajímavé je, že prvním houslistou, který na festivalu vystoupil jako sólista, a to hned v rámci zahajovacího ročníku, byla žena. Američanka Caroll Glenn zahrála za klavírního doprovodu svého manžela Eugena Lista mimo jiné skladby Roberta Schumanna či George Gershwina.

Fenomenální úspěch prvních dvou ročníků Pražského jara

(Samuel Barber)

Na první dva ročníky festivalu – 1946 a 1947 – se do Prahy sjeli skladatelé, interpreti a kritici ze Sovětského svazu, Ameriky, Francie, Polska, Anglie, Bulharska, Číny, Palestiny, Indie…

Kromě České filharmonie se tu představily i další české orchestry, exceloval houslista David Oistrach, jehož ve společném recitálu doprovodil na klavír sám ředitel festivalu a šéfdirigent České filharmonie Rafael Kubelík. Poprvé po válečné pauze v Praze zahrál legendární houslista Yehudi Mehunin. Objevem pro pražské publikum bylo nepochybně setkání se soudobou čínskou hudbou. Kromě koncertů v Praze proběhl i sjezd skladatelů a kritiků, na němž vystoupil jak Dmitrij Šostakovič, tak například i americký autor Samuel Barber nebo někteří polští skladatelé.

Ročník 1948 se konal ve stínu politických událostí, puč ovlivnil i další roky

Po únorovém komunistickém puči přímo uprostřed festivalu abdikoval prezident Edvard Beneš. S ohledem na to, že program festivalu se připravuje s předstihem, k zásadním změnám ve festivalovém programu nedošlo; dorazili muzikanti ze Sovětského svazu i jejich západní kolegové. Amsterdamské kvarteto dokonce hrálo díla Sergeje Prokofjeva a první cenu v klavírní soutěže si rozdělili Bulharka a Francouz.

Výrazný zlom ovšem nastal už v roce 1949. Festival už nevedl Kubelík, který v létě 1948 emigroval; souběžně s festivalem se konal IX. sjezd KSČ a na Pražském jaru tak „k jeho poctě“ zněl i pochod Vítězství bude naše, Píseň práce či agitka Kupředu levá, zpátky ni krok.

Během padesátých let se pak umělecká úroveň jednotlivých ročníků měnila v souvislosti s aktuální politickou situací. Program byl zhusta poplatný bolševickému pochlebování. Zazněla tak v jeho rámci oslavná Píseň o Stalinovi, sály zdobily busty jak Josifa Vissarionoviče Stalina, tak i Klementa Gottwalda, ústředním heslem sedmého ročníku v roce 1952 byl s hudbou pramálo související slogan „Mírová fronta zvítězí!“ a následující rok 1953 byl ve znamení dvou státnických pohřbů – Josiffa Stalina a Klementa Gottwalda.

Ve druhé polovině 60. let došlo k lehkému uvolnění situace a do Prahy se začaly postupně vracet velké hvězdy; v roce 1966 zahráli Berlínští filharmonikové s Herbertem von Karajanem, po třech desetiletích v Praze vystoupil také klavírista Arthur Rubinstein, houslista Isaac Stern, o rok později přijeli do Prahy Vídeňští filharmonikové s Karlem Böhmem, klavíristé Claudio Arra, Emil Gilels, písňový recitál tu měl švédský tenorista Nicolai Gedda, vystoupil anglický soubor specializující se na interpretaci staré hudby The Deller Consort.

V roce 1968 se protnulo Pražské jaro hudební s Pražským jarem politickým

(Karel Ančerl)

Jedním z těch, komu rok 1968 razantním způsobem změnil život na ruby, byl i tehdejší šéfdirigent České filharmonie Karel Ančerl. Ten na jaře toho roku oznámil řediteli České filharmonie Jiřímu Pauerovi, že plánuje odchod na odpočinek. Pauer Ančerla nepřemlouval, aby ve funkci setrval, a tak poté, co oddirigoval Mou vlast na zahajovacím koncertě festivalu a v průběhu přehlídky i další koncert s Českou filharmonií a houslistou Josefem Sukem, odcestoval Ančerl do Toronta, kde měl nakročeno k podpisu šéfovské smlouvy v Toronto Symphony Orchestra. Když se pak během léta v Americe dozvěděl o okupaci Československa, rozhodl se už do vlasti nevrátit. Zůstal v kanadském Torontu, jako dirigent zajížděl i k dalším americkým orchestrům a ve světě propagoval českou klasickou i moderní hudbu. Aniž se kdy do vlasti vrátil, zemřel v Torontu 3. července 1973.

Vystoupení Edity Gruberové musel posvětit tajemník ÚV KSČ

(Edita Gruberová)
V době normalizace se festival snažil vyvažovat nutnost hrát více sovětské hudby atraktivními zahraničními umělci ze západních zemí. Přesto politika programem prostupovala čím dál víc. Například obsazení slovenské sopranistky Edity Gruberové do role Zerbinetty ve Straussově opeře Ariadna na Naxu řešil v roce 1979 dokonce sám tajemník Ústředního výboru KSČ Vasil Biľak.

Pěvkyně totiž po hostování ve Vídeňské státní opeře získala v roce 1970 v tomto prestižním operním domě stálé angažmá a kvůli omezování při cestování do Vídně ze strany komunistického režimu se rozhodla Československo v březnu roku 1971 definitivně opustit.

V nové vídeňské inscenace opery Richarda Strausse Ariadna na Naxu v roce 1976 pak pod vedením dirigenta Karla Böhma v roli Zerbinetty doslova zazářila. Následovala pak její vystoupení v newyorské MET, milánské La Scale, v Královské opeře v Londýně a v řadě dalších operních divadlech. V roce 1979 měla v této roli vystoupit právě i na festivalu Pražské jaro, ale k příjezdu nedostala vstupní vízum. Teprve když vídeňský soubor pohrozil zrušením celého vystoupení, mohla Gruberová Zerbinettu předvést i před českým publikem.

Po jejím vystoupení v árii Ó, princezno ty mocná nastalo patnáctiminutové standing ovation a ty ovace prý komunistům ještě dlouho ležely v žaludku. Znovu se tak tuzemské publikum Gruberové dočkalo až po listopadu 1989.

Návrat svobodného umění po Sametové revoluci

(Rudolf Firkušný)

Revoluce v listopadu 1989 znamenala pro Pražské jaro možnost v následujících ročnících přivítat umělce, pro které byla Praha – a oni pro Prahu – dlouhá léta tabu. V roce 1990 se do Smetanovy síně i k vystupování vrátil šestasedmdesátiletý dirigent Rafael Kubelík i proslulý klavírista Rudolf Firkušný, jenž dosavadní pozvání odmítal a až po revoluci zareagoval lakonickým telegramem: „Přijedu!“

Také Leonard Bernstein, který zazářil na prvních dvou ročnících Pražského jara, dostál Kubelíkově výzvě k bojkotu komunistického státu, a vrátil se až do svobodných poměrů. V roce 1990 dirigoval na závěrečném koncertě festivalu Symfonii č. 9 s Ódou na radost Ludwig van Beethovena a na generálku dorazil v rozhalence a s odznáčkem Občanského fóra. Svůj honorář věnoval dětské onkologické klinice v Motole a následovali ho i ostatní účinkující ze závěrečného večera.

Úvodní foto: David Oistrach
Foto: Profimedia