Hlavní obsah

Vizita: Česko ve válkách o potraty zatím naštěstí nejede

Foto: Michal Šula, Seznam Zprávy

K politicky relevantním oponentům liberálnější úpravy interrupční legislativy patří lidovci.

Reklama

Do popředí veřejného zájmu se v posledních týdnech dostaly spory o právo na umělé přerušení těhotenství.

Článek

Ve světle především polských a amerických debat na toto téma a jejich zdejších odrazů by to snad mohlo vypadat, že také Česko se má chystat na nástup na frontu této kulturní války. Proto myslím neuškodí připomenout, na jakých (a jak stabilních!) pozicích naše země v této problematice stojí.  Tyto zákopy jsou od nás daleko a v tuto chvíli nemá žádný smysl se do nich vrhat.

Čtete ukázku z Vizity – newsletteru Martina Čabana plného postřehů o českém zdravotnictví a jeho přesazích do politiky. Pokud vás Vizita zaujme, určitě se přihlaste k odběru!

Především Spojenými státy a Polskem v posledních měsících otřásají vypjaté debaty o legislativě regulující umělé přerušení těhotenství. Mix kulturních, zdravotnických, etických i náboženských argumentů vytváří v těchto zemích třaskavé prostředí, v němž se společnost snaží reagovat na výroky soudů (v případě USA zatím jen na únik „draftu“ soudního rozhodnutí), které zpřísňují pravidla provádění umělých potratů a omezují dostupnost této zdravotnické služby v dané zemi.

Zmíněné dva státy zdaleka nejsou jediné, jimiž toto téma v poslední době rezonuje. Během uplynulých let se téma interrupcí přetřásalo v mnoha dalších zemích. Jen namátkou: V roce 2018 proběhlo referendum, jež nakonec zmírnilo přísná potratová pravidla v silně katolickém Irsku. V Severním Irsku se příslušná legislativa měnila v březnu roku 2020. V říjnu 2020 neprošlo zásadní zpřísnění potratové legislativy na Slovensku o jediný hlas. A příkladů by se našlo víc.

České prostředí proti tomu všemu připomíná ostrov stability. Potratovou problematiku upravuje v Česku zákon o umělém přerušení těhotenství z roku 1986. Zatímco pilíře české zdravotnické legislativy, jako jsou zákon o veřejném zdravotním pojištění nebo zákon o zdravotních službách, mají za sebou desítky novel, „interrupční“ zákon 66/1986 Sb. prošel jednou jedinou novelizací, a to v roce 1987. Od té doby platí beze změny. Aktuální platné znění jeho prováděcí vyhlášky je, pravda, o něco mladší, pochází z roku 1992.

Je to vlastně fascinující. V zákoně se dodnes skví klenoty tohoto typu:

„Jestliže okresní odborník pro obor gynekologie a porodnictví neshledal podmínky pro umělé přerušení těhotenství a žena na něm trvá, postoupí ihned její písemnou žádost k přezkoumání krajskému odborníkovi pro obor gynekologie a porodnictví, který si přizve dva další lékaře z tohoto oboru.“

A také:

„Umělé přerušení těhotenství podle § 4 se neprovede cizinkám, které se v České socialistické republice zdržují pouze přechodně.“

Je pozoruhodné, jak tyto paragrafy přečkaly změnu režimu, názvu i velikosti státu, vstup do EU a nakonec i změnu struktury celého zdravotnictví (institut okresního odborníka skončil se zrušením okresních ústavů národního zdraví alias OÚNZů).

Příčinou je patrně to, že navzdory neblahé době, v níž zákon vznikl, je napsán poměrně dobře, stručně, přiměřeně obecně a z hlediska samotné úpravy potratových pravidel velmi podobně jako legislativa mnoha jiných evropských zemí včetně těch západních.

Česká úprava umělého přerušení těhotenství patří v evropském kontextu k těm liberálnějším. Umělé přerušení těhotenství umožňuje do 12. týdne gravidity pouze na žádost ženy bez dalších podmínek. Pokud je žadatelka mladší 16 let, vyžaduje se souhlas zákonného zástupce, ale pokud je žadatelce mezi 16 a 18 lety, musí být zákonný zástupce o provedení zákroku pouze informován, jeho předběžný souhlas už se nevyžaduje.

Po 12. týdnu už musejí pro interrupci existovat medicínské důvody, které potvrzuje lékař. Obsáhlý výčet diagnóz, které zakládají možnost podstoupit umělé přerušení těhotenství, obsahuje již zmíněná prováděcí vyhláška k zákonu.

V Německu je hranice pro potrat „na žádost“ stanovena stejně jako u nás a od roku 2018 také v Irsku (12. týden). Francie má hranici ve 14. týdnu těhotenství, Velká Británie (přesněji řečeno Anglie a Wales) dokonce až ve 24. týdnu.

Přísnější úpravy interrupcí, jaké má například zmíněné Polsko nebo také Lichtenštejnsko, Malta nebo Andorra, obvykle vůbec nepřipouštějí potrat „na žádost“ a vyžadují, aby těhotenství, které má být přerušeno, bezprostředně ohrožovalo život (v mírnějších úpravách stačí i zdraví) matky, případně bylo důsledkem kriminálního činu. Některé země připouštějí i interrupci v případě těžké vývojové vady plodu, ale například právě v Polsku tamní ústavní soudci tento důvod ze zákona vyškrtli.

Samotný vývoj potratové legislativy v Česku je pozoruhodný příběh, kterému se ve své obsáhlé práci věnuje socioložka Radka Dudová. První zákon, který alespoň částečně legalizoval interrupce, získalo poválečné Česko v roce 1957, tedy ve stejné době, kdy podobné zákony procházely také ve velké části západního světa.

V západní Evropě šlo podle Dudové především o důsledky emancipačních snah a boje za ženská práva. Ve východním bloku tyto tendence existovaly také, ale byly do velké míry pod kontrolou a regulací státní ideologie, a tak zde byla legalizace potratů spíše byrokratickým rozhodnutím.

V neutěšené ekonomické situaci druhé půlky padesátých let vnímala komunistická vláda nemožnost ovlivnit velikost vlastní rodiny jako sociální problém, k jehož řešení mohly přístupnější interrupce přispět. Jak píše Dudová: „V Československu 50. let neměly ženy a muži příliš možností, jak kontrolovat svou reprodukci. Nejpoužívanějšími metodami antikoncepce byly coitus interruptus a kondom (nízké kvality). Účinnost těchto metod byla velice nízká, stejně jako důvěra v ně.“

Zákon z roku 1957 zavedl nechvalně proslulý institut potratových komisí, před nimiž se ženy, které chtěly podstoupit interrupci, musely často potupně zpovídat z důvodů svého rozhodnutí včetně těch nejintimnějších.

Pro interrupci musely existovat „zdravotní nebo jiné závažné důvody“, což byla silně gumová formulace (občas zpřesňovaná výnosy Ministerstva zdravotnictví), která osud ženy dávala zcela všanc libovůli komisařů (mezi závažné důvody ovšem patřil také například věk přes 40 let, prokázané problémy v manželství, „riziko“ narození čtvrtého dítěte či ztráta nebo zdravotní problémy manžela).

Důvodem pro změnu legislativy o třicet let později byl podle Dudové především vynález zákroku zvaného miniinterrupce (relativně šetrné „odsátí“ obsahu dělohy v nejranější fázi těhotenství). Ten znamenal – oproti často velmi drsným farmakologickým i chirurgickým řešením – znatelný pokles zdravotních rizik spojených s přerušením těhotenství v rané fázi. A nakonec i liberalizaci legislativy, která zrušila komise, zavedla možnost potratu „na žádost“ a v nezměněné podobě funguje dodnes.

Podle Dudové ani při této liberalizaci nemělo na rozdíl od Západu – alespoň oficiálně – zásadní roli ženské emancipační hnutí. Prim hrál státní narativ „zdravé populace“ a dobová studie, která zkoumala vývoj a sociální problémy „nechtěných dětí“, které se narodily v důsledku odmítnutí žádosti o interrupci.

Že 35letá legislativa nefunguje špatně, dokazuje nejen její věkovitost, ale faktická absence širších politických, odborných i občanských snah o zásadnější úpravy.

Trochu problematická je úprava interrupcí prováděných cizinkám. To komunistický zákon výslovně zakazuje, což dnes Ministerstvo zdravotnictví „jistí“ právním stanoviskem, podle nějž občanky členských zemí EU nejsou cizinkami. Evropská pravidla totiž neumožňují odmítnout na území EU občanovi členské země poskytnutí zdravotní služby.

Důsledkem je mimo jiné rozmach „potratové turistiky“ především Polek, jimž proti ultrapřísné potratové legislativě pomáhají specializované občanské iniciativy, které zprostředkovávají interrupce v Nizozemsku, Německu, Rakousku, Británii a Česku.

Přístup české společnosti k potratům je dlouhodobě stabilní a dal by se označit za liberální. Podle zatím posledního průzkumu CVVM na toto téma z května 2019 podporuje plné právo ženy rozhodnout o přerušení svého těhotenství 68 procent lidí, dalších 19 procent by povolilo interrupci „jen s přihlédnutím ke zdravotním a sociálním ohledům na dítě a ženu“.

Ani počet prováděných umělých potratů se podle dat ÚZIS nijak dramaticky nevyvíjí, spíše v poslední dekádě zvolna klesá (ze 24 tisíc v roce 2011 na necelých 17 tisíc v roce 2020) a ani v přepočtu na populaci nijak znatelně nevybočuje z toho, co je v Evropě obvyklé.

K politicky relevantním oponentům liberálnější úpravy interrupční legislativy patří lidovci, nicméně ani oni se do tématu nijak vehementně nepouštějí. V politických programech této strany najdeme zmínek o interrupcích minimum.

Pouze ve volebním programu pro sněmovní volby v roce 2010 formulovala KDU-ČSL podmínky vstupu do vlády, mezi nimiž stálo: „Nemůžeme se podílet na vládě, která by (…) usilovala o liberalizaci stávající zákonné úpravy potratu, registrovaného partnerství či eutanazie.“ Je tedy patrná snaha udržet status quo a pravidla dále nerozvolňovat, nikoli úsilí pravidla zpřísnit.

Je pravda, že se v posledních týdnech dostává většího politického sluchu občanským iniciativám zaměřeným na zpřísňování interrupčních pravidel, což na opačné straně debaty vyvolává silné reakce. Přesto jde spíše o marginální společenské střety a Česko by se nemělo nechat zatáhnout do vnitřního konfliktu o potraty, protože pro něj neexistuje ani racionální důvod, ani po něm není společenská poptávka.

Naopak by stálo za to uplatnit osvědčený konzervativní přístup a zbytečně se nevrtat v něčem, co zjevně docela dobře funguje tak, jak to je. Není toho v českém zdravotnictví a v Česku vůbec zase tolik.

V plném vydání newsletteru Vizita toho najdete ještě mnohem víc. Třeba podrobné vysvětlení lékařského pojmu MRSA nebo zajímavé tipy na čtení nejen z oblasti zdravotnictví. Pokud chcete celou Vizitu dostávat každé úterý přímo do své e-mailové schránky, přihlaste se k odběru.

Reklama

Doporučované