Jméno Maryse Condé se v zahraničních médiích skloňuje s epitety jako královna současné antilské literatury či nejvýraznější spisovatelka frankofonní oblasti. Její rozsáhlé románové a esejistické dílo přitom v první řadě zpochybňuje smysl vytváření jazykových a geografických literárních škatulek.
Tituba na ilustraci Alfreda Frederickse v knize W. C. Bryanta A Popular History of the United States (1878)
Spisovatelka a literární vědkyně Maryse Condé se narodila v roce 1937 na Guadeloupu v rodině, která sice pocházela z velice skromných poměrů, ale jíž se jako jedné z prvních mezi rodinami s africkými kořeny, přivezenými na ostrovy v rámci obchodu s otroky, podařilo stát takzvanými selfmademany. Když byla Condé, nejmladší dítě mezi početnými sourozenci, ještě školačka, rodina už patřila k neformální místní honoraci. S tím bylo spojeno vzhlížení obou rodičů nejen k americké černošské komunitě coby domněle emancipovanému společenství, ale zejména a hlavně vášnivý obdiv celé rodiny ke koloniální Francii, jejíž instituce a jazyk jako by ztělesňovaly záruku životního úspěchu. Jak sama Condé píše v eseji Liaison dangereuse (Nebezpečná známost, 2007), vztah jejího otce k francouzštině hraničil s fetišismem; matka zase dětem od kolébky recitovala Victora Huga, kterého Condé ještě v dospělosti nemohla vystát. Od dětství jí byla vštěpována láska k francouzskému jazyku, jenž institucionalizovaně potlačoval její antilskou identitu. Dlouho bojovala s vnitřními rozpory – v eseji Order, Disorder, Freedom, and the West Indian Writer (Řád, narušení, svoboda a západoindický spisovatel, 2000) vzpomíná, že pro ni bylo nepředstavitelné doma byť jen promluvit kreolštinou, protože ji její matka považovala za jazyk sloužících.
Desítky let trvající boj mezi kreolštinou a francouzštinou nebyl jen sporem mezi kolonizátory a kolonizovanými; tento hlavní rámec zastiňoval celou řadu rozporů uvnitř guadeloupské společnosti. Bývalá Britská Západní Indie byla mozaikou původních i nepůvodních vlivů a ve společnosti se postupně vytvářela hierarchie, jež sice měla původ v koloniální zkušenosti, ale již od ní byla odtržená. K dobrému tónu patřilo ve středostavovských rodinách posílat děti na studia do Francie, přičemž v úvahu přicházely samozřejmě jen „vhodné“, na zisk zaměřené obory. Když se Condé coby školačka svěřila rodinné známé, že se chce stát spisovatelkou, ta jí odpověděla: „Lidi jako my nepíšou.“
Překonávání ostrova
Ve třicátých letech se mladá generace karibských autorů začala radikálně vymezovat proti generaci rodičů a vypukl pravý „třídní boj“ proti buržoazii poplatné francouzskému životnímu stylu – vyčítali karibským společnostem, že zanedbávají vlastní identitu. Inspiraci našli v Sovětském svazu a sociálním realismu, který byl dostatečně vzdálen proklínanému a urážlivému „západnímu“ lyrismu a exotismu. Literatura měla být napříště faktická, angažovaná, měla v podstatě splynout s politikou, což se později také částečně realizovalo, když se první členové hnutí négritude a créolité postavili do čela dekolonizovaných státních útvarů.
Maryse Condé toto prostředí ovlivnilo – i když se od něj její cesta odchýlila, autorská angažovanost v ní zakořenila. Během studií na pařížské Sorbonně konfrontovala svou výchovu s celou řadou francouzských i afrických vzorů a pokusila se reflektovat hluboce zvnitřněnou představu o kreolství coby „nižší“ kultuře. Tato představa na Guadeloupu živila a udržovala přísný kastovní systém, v němž byly kasty bílých, černých, indiánských a mulatských obyvatel vzájemně naprosto neprostupné – tuto hierarchii Condé později popíše v románu Traversée de la mangrove (Přes mangrovníkový les, 1990).
I v dalších svých prózách Condé usiluje o překonání představy ostrých kulturních a jazykových hranic a definuje vlastní identitu jako fluidní. „Překonávání ostrova“ se odráží v jejím celoživotním fyzickém i literárním nomádství: od prvotiny Hérémakhonon (1976) přes historickou ságu o rozpadu afrického království Segu (dvoudílný román Ségou, 1984 a 1985) k románu Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu (Moi, Tituba, sorcière… Noire de Salem, 1986), napsanému v USA [viz ukázku z připravovaného českého vydání na s. 22–23], se její tvorba vyznačuje postmoderní pluralitou, zuřivou živelností a zejména schopností ironie a sebeironie. „Píši v jazyce Maryse Condé,“ říká o své obtížně popsatelné formě sama autorka.
Šibalka Tituba
Román Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu je autorčinou nejúspěšnější prací. Rozšířil povědomí o tvorbě Maryse Condé zejména ve Spojených státech a umožnil jí vybudovat si na americké půdě významnou akademickou kariéru. Je to právě erudice, která je při bližším čtení dalším poznávacím znamením autorčiných próz. Zatímco kreolské hnutí se snažilo postavit rovnítko mezi literaturu a politiku, Condé těží ze studia literatury i pozdějšího profesorského působení na Kolumbijské univerzitě – její linie je intelektuální. Připomíná, že „teorie vždy předchází praxi“, a pracuje s tezemi o literatuře, jaká by měla být, a tedy nutně i s obrazem společnosti, jaká by měla být. Vlastní teze ale bere s nadsázkou.
Příkladem může být právě román Já Tituba, ve kterém Condé mísí historickou látku s fabulací. Ve Spojených státech připadla na záznamy ze salemských procesů s čarodějnicemi, v nichž se dochovala svědectví o Titubě, černé otrokyni, která byla první obviněnou. Procesy přežila ve vězení – z jakého důvodu nebyla popravena, není známo a tajemstvím zůstává i její další osud. Autorka ve svém románu věnuje Titubě hlas, dětství, dospívání i život po procesech a vypráví o inkvizici z pohledu černé otrokyně. Buduje vyprávění jako pastiš hrdinského románu se silnou ženskou postavou: Tituba je šibalka pikareskního románu, která neochvějně putuje útrapami, je parodickým převrácením voltairovské postavy Candida, prosťáčka vláčeného osudem od jedné katastrofy ke druhé, přičemž stejně jako u Voltaira jsou extrémní situace, v nichž se hrdinka ocitá, podané blasfemicky, reversně oproti západnímu kánonu.
Stereotypy exotismu
Maryse Condé ve výše citovaném eseji z roku 2000 píše, že ji dlouho popouzelo, jakým způsobem hnutí créolité a négritude přehlížela ženy. Ženské postavy byly v dílech z okruhu obou hnutí pasivní, bez nároku na vlastní emocionalitu nebo sexualitu, nikdy se nenacházely ve středu příběhu a nechaly se vláčet muži. Ironicky vytváří svou Titubu jako protiklad, takřka jako klišé vášnivé, živočišné „divošky“, ovládané vlastní sexualitou, a obklopuje ji dalšími stereotypy „exotismu“: ohnivými kreolci, jejichž identita se omezuje na jejich pohlaví, nebo matriarchálními postavami rozmlouvajícími s duchy, jejichž proroctví hrdinka setrvale ignoruje. Ironicky nechává Titubu setkat se v salemském vězení s Hester Prynne, postavou ze Šarlatového písmena (1850, česky 1904) Nathaniela Hawthornea, a obšírně s ní diskutovat o přenositelnosti západního feminismu do prostředí bývalých kolonií.
Cesta do studené Nové Anglie a zpět na rodný Barbados je pro hrdinku cestou do zásvětí, z níž se vrací poškozená, ale živá: stává se z ní figura mezi dvěma světy, historická i literární, „exotická“ i „západní“, iniciovaná v poznání, že zabije-li otrok kolonizátora v sobě, aby se osvobodil, v tomto „nejlepším ze všech možných světů“ zůstává přesto otrokem.
Román láká čtenáře do interpretačních pastí, nutí ho uvědomit si naučené postkoloniální interpretace – poukazuje na problematičnost čtení, které bere příliš vážně vlastní úzce vymezené koncepty. V gestu tvůrčí svobody autorka navrhuje čtenáři zkoumat, jak román chce být čten, a zkoumat v něm i sebe jako čtenáře. Maryse Condé, ověnčená početnými cenami včetně Literární ceny Nové akademie (alternativní Nobelovy ceny za rok 2018), nabízí ve svém díle právě toto: projekční plochu, na které můžeme v dialogu s ní zkoumat vlastní identitu a snad i dojít k takovému pohledu na sebe samy, v jakém není nutné žádné části redukovat.
Autorka je komparatistka.