Již potřetí se v Liberci konala oslava animovaného filmu, tentokrát poprvé bez protipandemických opatření, díky čemuž si návštěvníci mohli poprvé užít město i festival naplno. Festivalové centrum během všech pěti dnů konání oplývalo slunečním světlem a především množstvím animované kinematografie. 

Anifilm si jako hlavní letošní téma zvolil humor, od čehož se odvíjely jak tematické sekce, tak i festivaloví hosté, z nichž nejočekávanější byla návštěva mistra nezávislé animace Billa Plymptona, který zároveň na festivalu působil jako porotce v kategorii celovečerních hraných filmů pro dospělé. Plympton zde uvedl například svůj nejúspěšnější celovečerní film I Married a Strange Person! z roku 1997 a pásmo svých krátkometrážních snímků, díky kterým je veřejnosti nejvíce známý. Pro návštěvníky si připravil vlastní workshop, kde dal svým svérázným způsobem nahlédnout do jeho tvůrčího procesu. 

Ostatní porotci zde také měli možnost uvést vlastní pásmo jejich tvorby, z nichž můžeme zmínit například Katarínu Kerekesovou, která k promítání vybrala animovaný seriál Websterovi a nový celovečerní film Mimi a Líza – Zahrada. I Lucija Mrzljak si pro diváky připravila pásmo krátkometrážních snímků, z kterého bych vypíchnul vizuálně podmanivý videoklip The Closing Door pro zpěváka Glena Hansarda. 

Z ostatních nesoutěžních kategorií zmíním především pásmo s názvem Grotesky od kosti, které obsahovalo výběr těch nejzdařilejších krátkých animovaných grotesek z let minulých. Smíchem napěchované bylo také pásmo nesoucí prostý název Parodie pohádek, které se skládalo z krátkých variací na známé pohádky, z kterých si filmaři tropili legraci. Osobně mě zaujala především retrospektiva Ilji Nováka, jehož kreslené pohádky se vymykají normalizačním i porevolučním standardům. Dramaturgie uvedla i známé kusy, které už se v podstatě řadí do zlatého fondu, například Fantastický pan Lišák nebo Shrek.

Zmíněné nesoutěžní sekce doplnily oblíbené půlnoční projekce, které každý rok představují filmy, které by oko dětského diváka raději vidět nemělo. I letos byl jejich program vskutku výživný a plný bizarních, brutálních, perverzních a wtf filmů. Půlnoční projekce odstartovalo ve čtvrtek pásmo s názvem Půlnoční humory a zbylé dva večery pak měli diváci možnost vidět celovečerní Vítejte v Siegheilkirchenu a Chuck Steel: Noc vampíčů, který bizarně odkazuje k tradici akčního filmu v 80. letech.

Hlavní divácká pozornost však byla upřena především na kategorie soutěžní. Tou nejsledovanější byla mezinárodní soutěž celovečerních filmů, z nichž se zvlášť udělovala cena pro film dětský a film pro dospělé. V té se letos utkalo rekordních 11 celovečerních filmů z celkového počtu čtyřiceti přihlášených.

Cenu pro nejlepší celovečerní dětský film si odnesl japonský snímek Belle, od renomovaného režiséra Mamoru Hosudy, jehož minulý snímek Mirai, dívka z budoucnosti měli čeští diváci možnost vidět tři roky zpátky, jelikož se dostal i do tuzemské distribuce a ostatně byl uveden i na samotném Anifilmu 2019. Jeho oceněný snímek Belle zpracovává klasický pohádkový příběh, který je však zasazen do prostředí moderních technologií, což umocňuje dynamická počítačová 2D a 3D animace. Příběh o dívence hledající únik ve virtuální realitě si zmiňované ocenění odnesl zaslouženě.

Cenu pro nejlepší celovečerní film pro dospělé pak opanovalo drama izraelského režiséra Ari Formana Kde je Anna Franková? Tento citelný příběh sleduje imaginární kamarádku Anny Frankové se jménem Kitty a pohrává si s myšlenkou, jak by to asi vypadalo, kdyby Kitty ožila a ocitla se v dnešním Amsterdamu. Prostřednictvím deníku pak Kitty následuje stopy Anne a dozvídá se o jejím tragickém osudu.

Za sebe chci upozornit především na francouzský snímek Sousedé mých sousedů, který je nekonvenční formální hříčkou propojující osudy několika postav v rozmezí několika dnů. Setkáme se tak s vášnivým jedlíkem malých dětí, zkrachovalým cirkusákem, jenž ztratil nohy své estrádní partnerky či vášnivého cestovatele s mluvícím psem, kteří uvízli ve výtahu a zoufale čekají na osvobození. Tvůrci brilantně servírují vizuální gagy, ale i verbální humor a imaginativním způsobem kombinují klasické i netradiční animační techniky, do kterých několikrát zařazují reálné záběry, které výrazně ovlivní vývoj děje, jelikož animované postavy interagují například s dokumentárními záběry princezny Diany, která se stane vlastně klíčovou postavou pro rozuzlení příběhu. Tato šílená a nápady napěchovaná sebeuvědomělá jízda zkoumající samotné hranice formy animovaného filmu, je pro mě tím nejvíce okouzlujícím celovečerním filmem, jaký jsem na festivalu viděl, ačkoliv jsem samozřejmě nestihl vidět všechny.

Udělována byla i neméně prestižní cena za nejlepší krátký film. Zde si prvenství uzmul snímek Bylo jednou jedno moře… kombinující 2D počítačovou animaci s malbou a rotoskopií společně s výtvarným zapojením písku. Snímek zároveň spadá pod poslední dobou velmi populární kategorii animovaných dokumentů a jeho vítězství tak potvrzuje jasný trend současné animace. 

Z kategorie krátkých filmů chci vyzdvihnout především slovinský Babiččin sexuální život mapující osudy žen, které byly v první polovině 20. století svázané obludností patriarchátu bez jakékoliv svéprávnosti. Mrazivé výpovědi o těžkému údělu žen v manželství založené na historických pramenech jsou doprovázeny silně stylizovanou animací, která připomíná dětské malovánky, což s kombinací závažného tématu vytváří naprosto odzbrojující a znepokojivý zážitek. 

Na prvním místě v kategorii studentských filmů se umístila česko-vietnamská režisérka Diana Cam Van Nguyen s velmi osobním animovaným dokumentem Milý tati, který už si na začátku roku odnesl Českého lva a Cenu české filmové kritiky. Vítězstvím hlavní studentské ceny na Anifilmu si tak připisuje další zasloužený skalp a doufejme, že se filmu nadále povede i v zahraničí.

Unikátní soutěžní kategorie, kterými Anifilm disponuje, reprezentuje cena za nejlepší abstraktní a nenarativní animaci, která divákům každoročně nabízí úplně odlišný pohled na kinematografii a nechává audiovizuální díla působit na lidské podvědomí. V této soutěži na porotu nejvíce zapůsobil snímek Imaginární krajiny, jenž klasickou kresbou na papír diváka pohlcuje omamným prostředím lesů, pohoří a krajin. 

Druhou atypickou soutěží, která přesahuje hranice klasického pojetí filmu, je soutěž o nejlepší videoklip. V této svěží mezinárodní soutěži zabodovala Češka Magdalena Hejzlarová s klipem pro skupinu Gosheven s názvem Until Exhaustion, který vyniká pomalejším tempem a pečlivými kompozicemi, s technikou 2D počítačové animace a stop-motionem.

Mezinárodní soutěže pak uzavřely dvě progresivní ceny pro nejlepší VR film a nejlepší výtvarný počin v počítačové hře. První zmiňovanou ovládl atmosférický film Limbotopie sázející na surrealistický divácký prožitek. Neměl by zapadnout ale ani Goliath: Playing With Reality, přibližující život se schizofrenií prostřednictvím osobní výpovědi herního vývojáře, jenž touto nemocí trpí. Skrze jeho vyprávění se pak divák noří do pokřiveného vidění světa, s nímž jsou schizofrenici konfrontováni. Za výtvarné ztvárnění pak byla oceněna videohra Sable odehrávající se v kouzelném písečném prostředí.

Co se týče tuzemských filmů, diváci mohli nejnovější počiny sledovat v tradiční sekci Český obzor. Ten letos nabídl opět několik pásem studentských a krátkých filmů, stejně tak jako například celovečerní Moje slunce Mad Michaely Pavlátové, který se těšil ceně pro nejlepší české audiovizuální dílo. Jako nejlepší český studentský film byl zvolen, stejně jako v mezinárodní kategorii, snímek Milý tati. Cenu pro nejlepší český film si odnesl Jezevec Chrujda od Davida Súkupa a jako nejlepší videoklip porota vybrala klip s názvem Cimpoiasca autorky Barbory Halířové, která zároveň se spotem Chained vyhrála soutěž zakázkové tvorby. Všechny ceny pro české tvůrce byly rozdány již první festivalový den během slavnostního zahájení.

Cenu za celoživotní dílo si převzala střihačka Jiřina Péčová. Ta se během své kariéry divákům zapsala do paměti především coby střihačka do dnes oblíbených večerníčků, z nichž můžeme jmenovat třeba Maxipsa Fíka, Boba a Bobka ale i například celovečerního Fimfára. Festival u této příležitosti uvedl i autorčinu retrospektivu, kterou měli diváci možnost zhlédnout a zavzpomínat na dětská léta před televizorem. 

Rozdáno bylo i množství čestných uznání a celý seznam oceněných děl si můžete detailně pročíst tady, kde naleznete veškerá zdůvodnění poroty, proč se rozhodla právě pro ocenění konkrétních snímků.

Mimo filmové projekce, kterých bylo opět nepřeberné množství a po skončení festivalu mě vždy mrzí, že nejdou stihnout všechny, si pořadatelé připravili bohatý off program skládající se z herní zóny, kde si návštěvníci mohli vyzkoušet videohry, které následně bojovaly o prvenství ve výše zmíněné kategorii, dabingového studia ČT nebo animační dílny.

Festival disponoval také industry přednáškami a prezentacemi, z nichž jsem navštívil prezentaci o výrobě tři chystaných celovečerních filmů, mezi nimiž se ocitl například snímek Websterovi ve filmu, který režíruje jedna z porotkyň festivalu Katarína Kerekesová a má být pokračováním jejího úspěšného seriálu. Díky prezentaci tvůrců si návštěvníci mohli udělat přehled o tom, jak animovaný film vzniká a jaká jsou jeho úskalí jak tvůrčí, tak i produkční a finanční. Samotní Websterovi ve filmu už byli během prezentace dokončení a brzy je čeká předpremiéra na Zlínském festivalu. 

Dále zmíním přednášku o projektu Creative Europe. Samotný projekt si dává za cíl finanční podporu ambiciózních evropských audiovizuálních projektů. Prezentace objasnila veškeré podmínky, které musí žadatel o podporu splňovat a udělala tak celistvý pohled na to, jak celý proces vybírání projektů vypadá. 

Do programu se mi vešla ještě jedna přednáška České televize, konkrétně sekce iVysílání a ČT edu. Zástupci těchto tvůrčích skupin probrali historii VOD České televize a především nastínili to, kam se bude jejich tvorba v budoucnu ubírat. Podnětná byla část věnující úskalím financování animovaných pořadů, které jsou velmi nákladné. Tvůrčí tým tak objasnil proces výroby, během kterého se dá díky různým možnostem ztvárnění efektivně ušetřit tak, aby celé dílo neztratilo na kvalitě.

Celá organizace festivalu byla bezproblémová a minimálně já jsem nenarazil na nic, co by narušilo můj festivalový a divácký zážitek. Musím vychválit skvěle fungující systém rezervace vstupenek, stejně tak jako skvělou přehlednost ve festivalové aplikaci a digitálním i tištěném programu. Samotná brožura s programem, který obsahuje veškeré uváděné tituly a vedlejší aktivity festivalu, je každoročně vysoce nadstandardní. Ať už svojí velikostí a počtem stran, tak svými podnětnými obsahy všech titulů. Na tuto esteticky vybroušenou brožuru už čeká vyhrazené místo v mé knihovně, kde se zařadí po bok ostatních programů z minulých let. 

Festivalové centrum v Libereckém zámku tradičně disponovalo špičkovým občerstvením, jehož nabídka byla každý den jiná a pestrá. Zámecký areál pak nabízel útočiště pro volné chvíle, kdy jste mohli s partou na lehátkách u piva zapáleně diskutovat o animované kinematografii. Ve večerních hodinách pak v zámeckém parku ožil hudební stan, který každý večer hostil vícero interpretů s odlišným stylem. 

Na závěr mi nedá nevyzdvihnout odvážnou a neotřelou festivalovou znělku Jaromíra Plachého, jež je rok od roku odvážnější a nepřestává svou hravostí překvapovat. Jaromír Plachý má na svědomí i celkový design letošního festivalového ročníku, stejně jako už řadu minulých. Nelze se tak netěšit, čím nás ohromí příště. Děkuji Anifilmu za další fantastický ročník a těším se zase za rok.