Až nyní našel klid a prostor pro svou nejoblíbenější činnost. Předchozí měsíce zažíval hlavně strach, stres a beznaděj.
Přitom loni v červenci afghánský šampion reprezentoval svou zemi na olympijských hrách v Tokiu, navíc měl tu čest nést vlajku své země na zahajovacím ceremoniálu. Cítil hrdost, byl to pro něj úžasný zážitek. Ale také dvojsečný okamžik, který ho záhy stavěl do nebezpečného světla.
VARAĎA: Zklamání, na nájezdy s Rakušany nemělo vůbec dojít. Snad Pastrňák tým nakopne |
Z Afghánistánu se stáhly americké jednotky a země se znovu dostala do područí radikálního islamistického hnutí Tálibán. To pro Mansúrího a jeho příbuzné nevěstilo nic dobrého, jelikož otec pracoval pro afghánskou vládu a celá rodina jsou Tádžikové, jež Tálibán v minulosti potlačoval. Farzad se navíc obával pronásledování kvůli své úspěšné kariéře.
Mansúrí se tak s dalšími pěti členy rodiny vydal na úprk ze své vlasti. Stejně jako desetitisíce dalších Afghánců věřili ve spásnou evakuaci z kábulského letiště Hamída Karzáího. Čekali celý den a noc, než se 24. srpna časně ráno dostali do letadla směřujícího do Spojených arabských emirátů.
Přes přísný režim mohl trénovat
O Mansúrího příběhu se dozvěděla organizace britského taekwonda. „Farzad má zjevně schopnosti a dovednosti na to, aby se stal šampionem, ale už neměl možnost trénovat ani soutěžit. Jeho příběh s námi rezonoval,“ vysvětloval Gary Hall z GB Taekwondo, proč se rozhodli mladíkovi pomoct.
Mansúrímu nabídli pobyt a trénink v manchesterském centru, ale proces získání vstupu do Británie se táhl, třebaže jeho bratr Farhad žije v Readingu, protože se na Ostrovy dostal coby uprchlík v roce 2001. Osm měsíců tak Farzad žil s otcem, matkou, bratrem, sestrou a synovcem v jediném pokoji v uprchlickém táboře v Abú Dhabí. Kvůli omezením a přísným bezpečnostním opatřením mohli vycházet ven jen na několik hodin denně. K tomu se Farzad chtěl udržet ve formě. „Musím se dostat na další olympiádu, takže jsem nemohl dopustit, aby mě pobyt v táboře poznamenal,“ líčí Mansúrí, jak odhodlaně si počínal i ve velmi omezených podmínkách. Sestavil si tréninkový plán co nejpodobnější tomu, na jaký byl zvyklý z Afghánistánu. Vedoucí tábora mu poskytli cvičební prostor a čas mimo pokoj navíc, pomáhal mu i bratr.
Hnilička: Kandidaturu na prezidenta svazu jsem zvažoval, ale zatím pro to není vhodná doba |
V dubnu se konečně dozvěděl, že může přijet do Británie na mezinárodní vízum pro sportovce. Rodinu však musel nechat v Abú Dhabí. „Rodiče jsou starší a je to tam pro ně jako ve vězení,“ smutně si povzdechne Mansúrí. „Doufám, že jednou budeme moci být zase spolu. A je jedno, kde to bude.“
Farzad se zabydluje v Manchesteru, trénuje pět dní v týdnu a poznává dřív nepoznaný servis. Může využívat služeb odborníků na výživu, výkonnostních psychologů či sociální podpory. „Je to úžasné. Trénink je tu mnohem tvrdší. Je to úplně jiné, než na co jsem zvyklý. Bude mi chvíli trvat, než se budu cítit jako doma,“ říká.
„Ale nepochybuji o tom, že bude vyhrávat medaile,“ věří mu ředitel britského taekwonda Hall.
