Válka na Ukrajině přehodnocuje moderní svět. Jde nejenom změnu mezinárodně-politickou, ale také týkající se základů naší kultury a sebevnímání.
Za prvé, svět prozřel a najednou postřehl pravdu o Rusku. Až dosud jí po celá léta vidět nechtěl. Polsko a Poláci, kteří měli za sebou tragické zkušenosti s dělením státu, zotročováním, Sibiří, Katyní, Gulagem a ruskou nadvládou nad Polskou lidovou republikou, byli nazýváni rusofoby. Česká zkušenost byla sice kratší, nicméně v tomto ohledu je postoj Česka stejně rozhodný. Již několik týdnů pod nátlakem událostí padají z očí světové veřejnosti šupiny – z některých rychleji, z jiných poněkud váhavě.
Svět konečně prozřel – alespoň na chvíli. Svět však stále nechápe důsledky této pravdy, nechápe, že Rusko se nezastaví, dokud ho nezastavíme my. Rozumí pouze argumentům, které se opírají o sílu. Vzpomínám si, jak Angela Merkelová říkala, že s Ruskem musíme mluvit. Ano, musíme mluvit, ale zároveň musíme být silný. A my všichni v Evropě dnes neseme odpovědnost za vybudování této síly. Bohužel velká část světa se s důsledky ruské agrese nechce tak docela smířit, stále doufá, že to třeba nějak dopadne. Nejlépe nějak levně (tj. na úkor Ukrajinců, případně Poláků a pobaltských států).
Druhým důležitým novým faktorem – elementem, který tato válka odhalila a který, troufám si tvrdit, mění nejen současnou rovnováhu sil, ale možná dokonce i paradigma existence naší civilizace vůbec, je všem zřetelný fakt, že existence národů je podmíněna vlastenectvím jejich občanů, připraveností společnosti k sebeobraně. Nejsem si jistý, zda je dnes každá evropská společnost, společenství nebo stát připraven bránit své společenství za cenu vlastního života.
Ukrajinci ukázali, že pro zachování společnosti musí být člověk připraven přinést tu nejvyšší oběť. Položit život za svou vlast. To je hlavní důvod, proč se jim zatím podařilo Putina porazit. V dnešní době jde o naprosto nemódní věc. Přitom je to právě kulturní identita, kulturní formování, které činí někoho schopným se pro vlast obětovat, a někoho jiného neschopným. Samozřejmě za tím stojí i uvědomění si, že bránit vlast znamená bránit vlastní zájmy, svou vlastní rodinu, děti, to vše, co je nám nejdražší. Jde však o pevné přesvědčení, že národní společenství je klíčovou hodnotou.
Někteří lidé se snaží nazývat naše polské nebo ukrajinské vlastenectví nacionalismem nebo dokonce šovinismem, ale my v Polsku tomu říkáme prostě láska k vlasti. Stejně jako Ukrajinci, i my víme, že takový postoj je pro osud společenství rozhodující. Nyní jasně vidíme, že dává Ukrajincům sílu měnit pravidla geopolitické hry. Přiznejme si, je třeba si přiznat, že celý svět očekával, že Rusové vstoupí do Kyjeva za tři dny, nastolí tam loutkovou vládu – a válka skončí. Bude po všem, „v Kyjevě zavládne mír” a svět si ani nevšimne, že se něco stalo.! Nestojí, protože někdo tuto skutečnost změnil. Ukazuje se, že tato změna myšlení o fatalistickém světě může být založena na krásném postoji lásky k vlasti! Naději světu můžete přinést prostřednictvím národního (ne nacionalistického! ne šovinistického!) vlastenectví! Právě z ochoty prolít krev za vlast se stál skutečný game changer moderního světa.
Za třetí ukrajinské vlastenectví, které se během této války tak silně projevilo, vůbec nemá nacionalistický, banderovský nádech. Pro nás Poláky je to nové a obzvlášť důležité, a zároveň je to velmi bolestivé pro Rusy, kteří by si přáli, aby ukrajinské vlastenectví bylo právě takové nacisticko-banderovské, nacionalistické. Nikoliv, je to moderní, občanské a proevropské vlastenectví.
Čtvrtá lekce, která je velmi důležitá a v současné době také mění pravidla hry, je možnost účinné vojenské obrany založené na nejmodernějších válečných technologiích. Hromada železa a zástupy vojáků nejsou tak hrozivé, jak by se mohlo zdát – tváří v tvář moderním obranným systémům a individuálním schopnostem profesionálních, morálně a vlastenecky motivovaných malých mobilních skupin obránců. Proti takovému náporu starých armád je možné se velmi účinně bránit.
Technologické změny a výcvik (víme, že Ukrajince školili odborníci ze zemí NATO) jsou tedy dalším faktorem změny současných poměrů. Bez ohledu na to, jak bude tato válka pokračovat, ruská armáda je již zdiskreditovaná a „odčarovaná“, a to je zcela nová proměnná v geopolitické skládačce.
A konečně je tu pátý, velmi důležitý prvek. Po masakru v Buči je těžké být lhostejný. Odtud pramení naděje, že se světové veřejné mínění nějakým paradoxním způsobem sjednotí v protestu proti zlu, kterým je Ruská federace, a donutí své vlády k reálným krokům. Vede k tomu jak křesťanský ideál lásky k bližnímu tak jeho postmoderní ekvivalent, kult « citlivosti » jak o něm mluvila Olga Tokarczuk ve svém nobelovském projevu. Doufám proto, že jak věřící, kteří se hlásí ke křesťanské tradici, tak nevěřící, kteří se hlásí k liberálně-levicové tradici, nebudou s odvoláním na základní lidskou reakci na zlo nejen schvalovat to, co se nyní děje na Ukrajině, ale vyvodí z toho obecné závěry, týkající se Říše zla. Musíme jednat hned, dokud nám Ukrajinci poskytli čas na reakci.
Zdá se, že všech těchto pět faktorů, které jsme zde stručně nastínili, jsou jevy nejen nové, ale také do značné míry pozitivní z hlediska žádoucí změny obrazu dnešního světa a dnešní mezinárodní politiky. Skutečnost, že všech těchto pět jevů vyvolaných ukrajinským dramatem probíhá současně a že jsou nesmírně dynamické a silné, vytváří jedinečnou příležitost pro pozitivní globální společensko-politickou změnu.
Ukrajinci dnes bojují za nás, jsou novým přínosem, národem, který mění vektory dnešní politiky a světa, ale musíme hledat nová, odvážnější řešení, jinak zlo nezastavíme. Je to dominový efekt – zlo, pokud ho nezastavíme, zasáhne i nás. Svět musí hledat nestandardní, nová a odvážnější řešení.
Prof. Piotr Gliński je místopředseda vlády Polské republiky, ministr kultury a národního dědictví.
Komentáře
Thomas Jefferson
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.