Foto Alarm / Apolena Rychlíková
Už nějakou dobu se řeší situace kolem ukrajinských Romů, uprchlíků, kterým se v Česku nedostává adekvátní pomoci. Po dlouhou dobu přebývali na hlavním nádraží v nedůstojných podmínkách, nebo byli odváženi do detenčních zařízení. Jak tato situace vznikla?
Na hlavním nádraží jsou lidé prchající před válkou nuceni nocovat z více důvodů. Někteří čekají na možnost požádat o dočasnou ochranu, případně již o dočasnou ochranu požádat zkusili, ale musí čekat na ověření občanství. To je procedura, která může trvat až deset dní, během nichž nemají nárok na žádnou podporu, a město ani stát pro ně nezřídily žádné noclehárny. Další přišli o humanitární ubytování, které bylo často poskytnuto dobrovolnicky a na krátkodobé bázi, a na další nemají nárok. Dále jsou tu třeba lidé bez dokladů. Vesměs se jedná o skupiny uprchlíků, které z různých důvodů vypadly ze systému a neexistuje pro ně jiná podpora, než spánek v sedačkovém vlaku či na zemi v nádražní hale.
V jakých podmínkách ukrajinští Romové po příchodu do Čech setrvávali nebo setrvávají a proč?
Na nádraží uprchlíci nocují v sedačkovém vlaku nebo na zemi. Jejich dieta se zpravidla skládá ze sendvičů, jablek či instantních polévek; příděly jídla jsou nedostatečné a možnosti distribuce jiného jídla jsou ovlivněné hygienickými pravidly v rámci budovy nádraží. V celém areálu nádraží je pouhých pět sprch. Hygienické potřeby a dětské potraviny získáváme z veřejné sbírky – solidarita veřejnosti je samozřejmě chvályhodná a dojemná, nejedná se nicméně o dlouhodobě udržitelné řešení. Na otázku, proč v těchto podmínkách setrvávají, existuje velmi jednoduchá odpověď – nemají kam jinam jít.
S Iniciativou Hlavák jste v reakci na tyto skutečnosti sepsali i otevřený dopis. Co bylo v kostce jeho hlavním sdělením a jaké na něj byly reakce?
Naše prohlášení varuje, že situace na hlavním nádraží je nedůstojná, nebezpečná a neudržitelná. Naše pomoc, v součinnosti s Organizací pro pomoc uprchlíkům, kteří provozují infostánky zřizované magistrátem, měla být primárně informační a navigační. Nyní zde ovšem poskytujeme základní humanitární pomoc běžně 400 až 500 nocujícím, kteří nemají kam jinam jít. Jedná se o humanitární krizi, kterou je třeba řešit řízenou a systémovou pomocí nad rámcem dobrovolnické činnosti a neziskového sektoru.
V celém areálu nádraží je pouhých pět sprch. Hygienické potřeby a dětské potraviny získáváme z veřejné sbírky – solidarita veřejnosti je samozřejmě chvályhodná a dojemná, nejedná se nicméně o dlouhodobě udržitelné řešení.
Chybí kapacity pro nocleh, stovky lidí, včetně malých dětí, jsou nuceny spát na zemi.
Jídlo je uprchlíkům na nádraží přidělováno na základě původní koncepce infostánků, tj. jako posilnění před cestou do asistenčního centra. Množstvím ani nutriční hodnotou není nastavené tak, aby se z něj dalo žít.
V prohlášení jsme dali najevo, že nesouhlasíme s podmínkami, v nichž jsou uprchlíci na nádraží nuceni živořit, a volali po systémové změně. Na základě našeho prohlášení byla nádraží věnována bezprecedentní mediální pozornost, která vedla k rozšíření povědomí o závažnosti humanitární krize. S nervozitou ovšem sledujeme, jak mediální narativ o stovkách Romů na nádraží zkresluje představu veřejnosti o uprchlické situaci. Romové se na nádraží kumulují, protože nemají kam dále jít, ne kvůli tomu, že by jich do Česka přijíždělo tak obrovské množství. Mezi více než 300 tisíci uprchlíky se jedná o kapku v moři.
Jaká je situace nyní, změnilo se něco?
V Praze se sice od té doby vybudovalo stanové městečko v Tróji, jehož účelem mělo být zmírnění situace na hlavním nádraží, ale z celkové kapacity 140 míst bylo našimi klienty využito pouhých 17. Zbytek jeho obyvatel, zpravidla lidé na útěku, jež jsou dále v procesu žádosti o dočasnou ochranu, nesporně nocleh rovněž potřebují, chceme se ale ohradit vůči tomu, že by výstavba stanového městečka zásadně přispěla k řešení humanitární krize na nádraží. Kromě toho se od té doby kapacity na nádraží paradoxně ještě snížily; z důvodu pravidel protipožární ochrany se 70 lůžek pro ty nejpotřebnější zredukovalo na pouhých 20.
Proč jsou to právě ukrajinští Romové, kdo končí v detenčních zařízeních? To je praxe, kterou známe z dob uprchlické krize, kdy tam končily rodiny prchající před válkou v Sýrii nebo Afghánistánu. Podle legislativy by tam vůbec neměli být lidé s dětmi. Jaké v detenci panují podmínky?
Detenční centra jsou izolované, hlídané komplexy obehnané žiletkovým drátem. Svou povahou se příliš neliší od vazební věznice. V tuto chvíli se jedná o zásadní zdroj ubytování pro ukrajinské Romy zkrátka proto, že je Správa uprchlických zařízení ochotna je v detenčních centrech ubytovat, zatímco jinde k ubytování chybí kapacita či vůle. Iniciativa Hlavák a Organizace pro pomoc uprchlíkům se tak dostávají do paradoxní situace. Obě organizace se dlouhodobě proti fungování detenčních center vymezovaly – Iniciativa tam posílá potravinovou pomoc, OPU řešila situaci v detenčních centrech právní cestou. Nyní jsou ale možnosti ubytování tak omezené a situace na nádraží tak urgentní, že se Správou uprchlických zařízení spolupracujeme. Snažíme se s našimi klienty citlivě komunikovat, připravit je, ukázat jim například fotografie detenčního centra, vysvětlit, že je to jediná cesta ke střeše nad hlavou a k posteli, kterou jsme jim v nejbližší době schopni nabídnout.
Častým důvodem pro ubytování v detenčních centrech je argument kapacity, resp. kulturního rozdílu. Romské rodiny jsou často početnější než české, mají až desítky členů, kteří se nechtějí rozdělit, a detenční centrum je tak v současné době jedinou možností státem zřizovaného ubytování pro tyto skupiny. Máme ale zkušenost, že jsou v detenčních centrech ubytovávány i romské rodiny, které rozhodně nejsou nijak početné, například devatenáctiletá matka se dvěma malými dětmi.
Na hlavním nádraží, kde Iniciativa Hlavák působí, máte poměrně velký přehled o situaci příchozích. Často zaznívají různá vysvětlení, proč jsou to zrovna Romové, komu se dostává úplně jiného typu pomoci. Řeší se velké klany, dvojí občanství i další problémy. Jak to vidíte vy v terénu?
Na nádraží si nevedeme statistiku na základě etnicity. Velmi by nás ale zajímala řada dat, která by mohla veřejnou debatu výrazně osvětlit. Například o poměru, v němž je dvojí občanství ověřováno u uprchlíků různých etnicit. Takřka nemáme zkušenost, že by se neromští Ukrajinci vraceli s tím, že musí počkat, až se ověří, zda mají dvojí občanství. Podobně by nás zajímalo množství případů, u nichž se dvojí občanství skutečně potvrdilo – určitě by bylo zajímavé vědět, jakého počtu lidí se tento velmi medializovaný problém skutečně týká. Co se týče početných rodin, jistě se vyskytují, velmi často ale na nádraží potkáváme také dvou, tří, čtyřčlenné skupiny, které ubytování rovněž nesehnaly.
Co říkáte na návrhy ministra vnitra Víta Rakušana více prověřovat status těchto uprchlíků a místo finanční pomoci dávat materiální?
Návrh o nahrazení finanční pomoci materiální vychází z představy, že stát rozumí „správným“ potřebám lidí utíkajících před válkou lépe než oni sami. Tuto představu považujeme za nejen přezíravou, ale rovněž nepravdivou.
Smutné ovoce restriktivní politiky, jejíž součástí je jak zostřené prověřování lidí na útěku, tak snaha omezovat a podmiňovat pomoc, vidíme na nádraží každý den, a to nejen v podobě hmotné nouze. Je velmi běžné, že se rodiny, včetně malých dětí, těhotných a starých žen po několika dnech spaní na zemi a nejistých vyhlídkách pomoci vrací humanitárními vlaky zpět na Ukrajinu, do země, na jejímž celém území v současnosti probíhá válka. Jedná se o nesmírnou národní ostudu. Zároveň si lze s jistou hořkostí klást otázku, zda se skutečně jedná o neplánovaný důsledek této politiky.
Může navrhovaná, represivnější povaha prověřování, zkomplikovat práci dobrovolníkům a neziskovým organizacím, které nyní nejvíce saturují hlavní pomoc lidem prchajícím před válkou?
Prověřování z principu nemůže samo o sobě humanitární krizi vyřešit – mezi naše klienty patří lidé s celou řadou potřeb, včetně lidí, kteří např. přišli o jednorázové ubytování, a další, jejichž situace nijak nesouvisí s tím, v jakém stavu jsou jejich doklady či občanství.
Dobrovolníci ani neziskové organizace se z principu nemohou na prověřování podílet, tato povinnost spadá čistě pod cizineckou policii a jednotlivá krajská asistenční centra (KACPU), přičemž pražské KACPU bude administrativní zátěží zasaženo disproporčně více než jiná krajská centra.
Jakákoliv administrativní zátěž bez patřičné sociální podpory současnou humanitární krizi na nádraží pouze prohloubí; pražské KACPU má omezené kapacity i otevírací dobu a všichni jeho klienti, které nestihne odbavit, nemají kam jinam jít než na hlavní nádraží.
Kolik lidí denně na hlavním nádraží potkáváte?
Přesné statistiky máme o tom, kolik lidí na nádraží nocuje – stále se běžně jedná o 400 až 500 denně. Další desítky či nízké stovky přijíždějících uprchlíků ale buď pokračují v cestě do západní Evropy, nebo je na nádraží například vyzvedávají jejich příbuzní a známí. V takovém případě jim poskytneme základní infoservis či pomoc s nákupem lístku. V nejvypjatějších obdobích jsme na nádraží odbavili až 3 tisíce lidí denně, nyní se toto číslo bude pohybovat mezi 600 až 700 lidmi denně, situace, které řešíme, jsou ale významně náročnější.
Na včerejší tiskové konferenci oznámil primátor Zdeněk Hřib, že přímá pomoc uprchlíkům končí k poslednímu květnu. Proč se tak děje? Jak se k této informaci jako Iniciativa Hlavák stavíte a co tedy s ukončením provozu pomoci hrozí?
Nevnímáme tento krok jako šťastný, bezprostředně ohrozí stovky lidí v nouzi. Máme ale pochopení pro to, že Správa železnic, drážní hasiči, ale ani neziskový sektor nemůžou dlouhodobě suplovat funkce státu. Jakožto svépomocně organizovaná dobrovolnická skupina jsme v jiné pozici než neziskové organizace (především Organizace pro pomoc uprchlíkům, která do 31. května provozuje help point zřizovaný magistrátem, či RomPraha, kteří se na místě věnují komplexní terénní práci), neúčastníme se krizových štábů, naše vyjednávací pozice je omezená, naší velkou silou je ale flexibilita a nezávislost.
V tuhle chvíli intenzivně pracujeme na tom, abychom mohli dál, v jiné podobě, ale co možná nejefektivněji a nejudržitelněji pomáhat lidem na útěku před válkou. Klíčová je taky otázka co možná nejcitlivějšího procesu uzavření humanitární pomoci na nádraží. Uděláme, co bude v našich silách, nadále ale voláme po systémovém řešení probíhající humanitární krize. Také bychom rádi apelovali na média, ať monitorují jak situaci v detenčních centrech, tak situace, do nichž se ukrajinští Romové dostávají při snaze zažádat zde o dočasnou ochranu.
Autorka je redaktorka Alarmu.