Francouzská elegance v režii Pražského jara

Jako první zazněly jasné a zřetelně vyartikulované tóny klavíristy Jérôma Ducrose, který s Gautierem Capuçonem dlouhodobě spolupracuje. Následně se připojil sytý violoncellový zvuk, jehož alikvoty rozjasnily atmosféru v celém sále. Debussyho tvorba je bohatá zejména na zvukomalbu a ani tato sonáta nebyla výjimkou. Znělá pizzicata, flažolety a efektní flautata rozprostřela obecenstvu pestrý hudební obraz, který byl zdoben četnými melodickými ozdobami a byl také podporován širokou škálou dynamiky – od úzkého tónu v pianissimu po otevřený a znělý zvuk ve fortissimu.

Svoji Sonátu pro violoncello a klavír e moll, op. 38 věnoval Brahms svému příteli a amatérskému violoncellistovi Josefu Gänsbacherovi (1829–1911), který si autorovi během zkoušky stěžoval, že přes skladatelovo hraní sám sebe neslyší. Vzájemná souhra Jérôma Ducros a Gautiera Capuçona probíhala po celou dobu koncertu ve vzácné symbióze, jež se může stát inspirací pro mnoho dalších interpretů.

Úvodní hudební frázi si interpret kvůli dostatečnému zvuku rozdělil na více smyků, což způsobilo, že hudební tok byl otočkami smyku lehce narušen. Nicméně hutný zvuk violoncella s melancholickým nádechem tento drobný nedostatek vykompenzoval. Dynamika byla detailně vystavěná, při repetici více v pianu. Aby interpretace působila odlišně od jiných hráčů, na některé počáteční tóny se violoncellista vyloženě položil, tudíž se prodloužily. Tempo první části druhé věty bylo rychlejší a předneseno stroze s občasným vibratem. Agogika se naplno projevila během lyričtější plochy, kdy se hudební fráze rozvíjely téměř v unisonu a interpreti tak museli na sebe rychle reagovat. Při návratu první části se jevil konec opět o něco živější, v dynamice nenastaly žádné změny. Sonátu uzavřela třetí věta, kde si mohli diváci vychutnat fugová témata provedená vytříbenou violoncellovou technikou, která se naplno ukázala až na samém konci, kdy tempo vygradovalo do presta.

Po přestávce se ujal proslovu sám Gautier Capuçon, poděkoval, že může být rezidenčním umělcem Pražského jara a zmínil svoji vlastní nadaci, která pomáhá mladým hudebním talentům. Laureátem této nadace se stal teprve dvaadvacetiletý klavírista Kim Bernard, který po přestávce přednesl dvě klavírní díla od Clauda Debussyho.

Finále koncertu bylo věnováno belgicko-francouzskému skladateli Césaru Franckovi, který by letos oslavil dvěstě let od svého narození. Sonáta pro violoncello a klavír A dur je ryze romantická záležitost a v roce 1886 byla věnována jako svatební dar belgickému houslistovi Eugènu Ysaÿovi.

Snivý začátek zajistil jemný violoncellový tón, který oplýval jiným témbrem a připomínal ozvěnu z dálky. Poté se ozvala výrazná melodie s intenzivním vibratem. Klavír hrál v mezihrách velmi energicky a i při této hudbě disponoval lehčím úhozem, což zajišťovalo hudebním frázím určitou vzdušnost. Violoncellista využíval v melodiích glissanda, měnil během interpretace barvu zvuku a všeobecně byl tón o mnoho vřelejší než v dílech první poloviny koncertu. Po mysteriózním úvodu čtvrté věty bylo slyšet nářky violoncella, kde byla dynamika pro efekt na samém kraji možností nástroje a diváky tak strhla k obrovskému potlesku a následně i ovacím.

Jako přídavek si mohlo obecenstvo vychutnat Labuť od Camilla Saint-Säense, kde si zahráli všichni protagonisté tohoto večera. U druhého přídavku zasedli všichni hudebníci včetně violoncellisty Gautiera Capuçona za klavír a přednesli klavírní skladbu od Sergeje Rachmaninova. Následovala další salva potlesku publika, pro které se tento večer v Rudolfinu stal plnohodnotným a nezapomenutelným hudebním zážitkem.

Pražské jaro – Gautier Capuçon, Jérôme Ducros
17. května 2022, 20:00 hodin
Rudolfinum – Dvořákova síň

Program:
Claude Debussy: Sonáta pro violoncello a klavír
Johannes Brahms: Sonáta pro violoncello a klavír č. 1 e moll op. 38
César Franck: Sonáta pro violoncello a klavír A dur

Účinkující:
Gautier Capuçon – violoncello
Jérôme Ducros – klavír