30 let v tísni. Rozhovor se Šimonem Pánkem

Zakladatele Člověka v tísni v profilovém rozhovoru pro časopis Neovlivní.cz zpovídá skutečný insider; přítel, který u všeho podstatného v posledních třiceti letech nechyběl – novinář a publicista Jan Pergler.

Poprvé jsem Šimona Pánka potkal v pondělí 20. listopadu 1989 na Albertově před Přírodovědeckou fakultou, kde jsme oba studovali. Vylezl tehdy na popelnici a řekl, že začala studentská stávka. Pak jsem ho vídal jen v televizi při jednání Občanského fóra.

Na svou alma mater se vrátil na Štědrý den roku 1989, aby si s námi připil na vítězství revoluce. V té době mělo Československo nekomunistickou vládu a na Pražském hradě se už skoro chystala inaugurace nového prezidenta. Po skončení stávky se zapojil do volební kampaně, severní Moravu objížděl s tehdejším lídrem OF Václavem Klausem. Na jaře roku 1992 vstoupil do redakce Lidových novin, kde jsme se znovu potkali, aby s Jaromírem Štětinou založil sbírku na pomoc Náhornímu Karabachu. Byl to prvopočátek organizace Člověk v tísni, která se z malé redakční kuchyňky rozrostla za třicet let na největší nevládní organizaci ve střední a východní Evropě s 2000 zaměstnanci a několikamiliardovým ročním obratem.

„Na začátku to byla parta dobrovolníků, bohatýrská doba, dobrodružství a trochu punk. Kdyby se naši dnešní zaměstnanci chovali bezpečnostně tak rizikově, jako jsme se chovali my v 90. letech, tak bych je musel vyhodit pro flagrantní porušení základních bezpečnostních pravidel,“ dodává s úsměvem Šimon Pánek.

Neo: Na začátku jsme si řekli, že někam pojedeme, a jeli jsme. Bylo to hodně živelné. Když jsme vezli sanitky do Mostaru, tak jsme pokutu dostali málem už v Ječné ulici. To na tom ale bylo sexy, ne?

Bylo to strašně zajímavé, včetně toho punku a určité svobody. Ale to je právě možné jen v té první fázi, kdy o sobě všichni vědí, navzájem si ručí. Předpokládám, že kdyby tehdy někdo z nás přišel o život, tak by to nikdo ostatním nedával za vinu. Kdyby dneska někdo z našich lidí přišel o život, tak nám to velmi pravděpodobně budou pozůstalí dávat za vinu a možná se s námi budou soudit. Zcela legitimně budou chtít vědět, jestli jsme udělali jako zaměstnavatel všechno, abychom takové situaci předešli. To je obrovská změna.

Neo: Co by dnes Šimon Pánek už neudělal?

Já ty špatné věci naštěstí zapomínám. Ale na začátku jsme riskovali dlouhými přejezdy, přejížděli jsme z jedné strany konfliktu na druhou, protože jsme chtěli strašně porozumět té válce, šli jsme se na ni „podívat“. Z pohledu našich dnešních bezpečnostních pravidel je to naprosto nepřípustné, protože člověk zbytečně riskuje. Jeho výkonem práce není porozumět válce, ale pomáhat a distribuovat pomoc potřebným. Nebereme zaměstnance do práce proto, aby poznali válku a pochopili ji, ale aby řídili své projekty.

Neo: Dnešní ředitel Pánek by mě tedy okamžitě vyhodil za policejní plácačku, kterou jsme si „vypůjčili“ na stanovišti bosenskochorvatské armády a která je dodnes součástí válečných artefaktů Člověka v tísni?

Určitě. Nebo za ten nábojový pás do protileteckého kulometu, co jsme z Bosny přivezli. Na místě bych tě musel vyhodit. Tehdy to ale samozřejmě bylo možné.

Neo: Bylo to možné, protože ta válka byla jiná, nebo že jsme podceňovali rizika?

Protože jsme byli malá parta dobrovolníků, kde si každý dělá tak trochu, co chce, ručí tak trochu sám za sebe.

Neo: Měli jsme tak trochu štěstí.

Stoprocentně. My jsme navíc ještě k té pomoci trochu novinařili, což je dneska také nepřípustné. Pamatuji si, jak nás vzali na srbskou stranu Sarajeva a já tam natáčel na kameru ty srbské checkpointy. Pak nás sebrali, někdo nahlásil, že tam něco natáčíme. Než nás vojáci odvedli k výslechu, v poslední chvíli jsem vymazal všechny záběry v kameře. To jsou situace, kdy mohlo jít o život. Když dneska čtu, že Rusové zastřelili litevského filmaře jen na základě toho, že měl otlačené rameno od baťohu a oni si mysleli, že je to od zbraně…

Neo: A změnily se ty války?

Já už dlouho v žádné válce nebyl. Myslím ale, že se nezměnily. V Bosně před třiceti lety přišla o život spousta novinářů. A někteří byli také zastřeleni na checkpointech. Takže to není nic nového.

Neo: Ale útoky proti humanitárním organizacím v takové míře nebyly, ne?

To se změnilo. Bezpečnost pro humanitární organizace se strašně zhoršila. Především v celém regionu Blízkého východu, kde za posledních deset let výrazně vzrostlo napětí, objevily se různé islamistické skupiny napojené na Islámský stát. Trochu tomu napomohl i koncept pomoci americké armády v Iráku a v Afghánistánu, kde vedle stavby mostů a silnic zajišťovala armáda i humanitární pomoc. Tím se setřel rozdíl mezi vojáky a humanitárními organizacemi, alespoň v očích extremistů. Kromě standardních nebezpečí, že je zabije raketa, která přiletí z dálky, že vjedou na minu, že se nabourají, protože se tam jezdí divoce bez pravidel po rozbitých silnicích, tak v posledních letech přibyly cílené únosy, vraždy humanitárních pracovníků. V posledních letech řešíme bezpečnost víc a víc. Máme mezinárodní konzultační firmu, která nám radí s bezpečnostními problémy v nejožehavějších teritoriích.

Pamatuji si, jak bylo na začátku mise v Afghánistánu skvělé mít na autě vlajku Člověka v tísni, protože tam všichni mezinárodní pomoc vítali. Takových pět deset let zpátky jsme se začali pohybovat po Afghánistánu v otlučených a neoznačených autech. V tom je to jiné.

Kdy si prvně sáhnul na smrt? Jak vnímal útoky Klause a Nečase na neziskový sektor? A bude se přece jen chtít stát prezidentem? Šimon Pánek odpovídá v časopise Neovlivní.cz

Zdroj náhledové foto: Člověk v tísni / Milan Bureš