Oba do Brna přišli, aby zdejší kluby – Basket a SKKP Handball – pozvedli do české špičky a evropských pohárů. Zároveň mezi nimi vzniklo silné přátelské pouto, ze kterého mohou těžit nejen jejich týmy.
Jak jste na tom se sportem toho druhého?
Růžička: Je to poprvé, co házenou sleduji více. Na střední škole v Pardubicích jsem měl spolužáky házenkáře, ale to se bavíme o roku 1995 a jsou to všechny mé házenkářské zkušenosti. Profi házenou jsem pořádně začal sledovat až tady na Vodově, když jsem poznal Pavla. Je to zajímavý sport, který mě mile překvapil. Měl jsem za to, že nejde o tolik taktický sport, nyní ale vidím, že je to takticky složité. Pro mě jako laika to byla novinka.
Hladík: Mám to hodně podobné. Nikdy jsem s basketem co do činění neměl, i když mě bavilo házet si na koš. Táta mi přidělal desku s obroučkou na zahradě a reprezentoval jsem školu, v televizi bych si ale dřív basket nepustil. A teď? Úplně naopak. Nenechám si ujít zápas Basketu Brno, chodím pravidelně do haly. Došlo to už tak daleko, že někdy dám přednost basketbalu před házenou. Je to pro mě hrozně inspirativní, hlavně co se týče taktiky. Pro ně je taktický plán posvátný, z toho se snažím čerpat.
Mluvíte si do trénování?
Růžička: To ne, to bychom si vzájemně nedovolili. Stalo se už ale, že jeden něco druhému vypíchne. Pavel třeba přišel s tím, že my máme ranní tréninky v den utkání. Ne dlouhé, ne intenzivní, ale přesto máme tréninkovou jednotku. Je to pro nás to poslední nabiflování se systému soupeře nebo naopak plánu, jak rozehrávku soupeře chceme napadat. Pavlovi se to líbilo. Říkal, že v házené se nic takového nedělá a že přemýšlí, že by to vyzkoušel. Házenkáři nám zase mohou pomoci v silové přípravě. Jsou přece jen o něco silnější než my, mají mnohem víc úpolů.
Hladík: Nás zase zajímá odrazová síla basketbalistů. Také mě zaujala práce nohou, kterou mají lepší – protože nemohou v obraně využít síly a zápolení jako my, musí to dohnat nohama. To jsou věci, které spolu rozebíráme a ještě rozebírat budeme. Až sezona oběma skončí, jsme domluvení, že se na den zavřeme v jedné z kanceláří a budeme řešit jen sport. Na to už se hrozně těším.
KAMARÁDI. Basketbalový kouč Lubomír Růžička (vpravo) a házenkářský trenér Pavel Hladík.
Skáčou tedy nyní házenkáři v Brně výše a basketbalisté jsou zase tvrdší?
Růžička: Kéž by tomu tak bylo. (směje se) Hladík: Najedeme na to nejpozději příští sezonu. (usmívá se) Vážně mě ale tato spolupráce baví. Baví mě sledovat Lubu, když koučuje. Tým Basketu je skvělý, inspirativní a myslím, že mi to dost dalo.
Je samotné trenérství vaším nejčastějším tématem?
Růžička: O koučinku se bavíme často, probíráme i budování kádru. V házené nejsou Američané, je to evropský sport. Basket je americký a do Evropy vám každý rok přijede dva a půl tisíce Američanů hledajících práci. Je tu ale téma, které je mnohem častější a zásadnější.
Jaké?
Růžička: Budování mládežnické pyramidy. Brno a jižní Morava má neuvěřitelný potenciál pro oba sporty. Nejen že si tu hráče vychováváme odmalička, můžeme je i zaujmout středními a posléze také vysokými školami. Tím také začala naše spolupráce. Domlouval jsem Pavlovi první schůzku s děkanem fakulty sportovních studií Honzou Cackem, se kterým se předtím neznal.
Hladík: To je pravda. V tomto máme my házenkáři výhodu. Basket je rok práce před námi, protože Luba tu uzavírá třetí sezonu a já teprve druhou. Přebrali jsme kluby v podobné situaci, my ale už máme před sebou šlépěje Basketu.
KAMARÁDI. Basketbalový kouč Lubomír Růžička (vpravo) a házenkářský trenér Pavel Hladík.
Sledujete se navzájem při zápasech? Myslím konkrétně se zaměřením, co dělá kolega na lavičce během hry.
Růžička: Dívám se na Pavla, jak řeší jednotlivé situace. Vnímám například, co dělá, když vedou s jistým polštářem – zda velí ke zpomalení, nebo naopak chce zachovat přímočarost a tempo. Z tribuny samozřejmě neslyším, co říká hráčům o pauze, po zápase se o tom ale rádi pobavíme. Jestli tým uklidňoval, nebo naopak burcoval
Hladík: Interakce v týmu v rámci přípravy na zápas, to je věc, ve které se máme hodně co učit. Jsou to věci, které od sebe můžeme vzájemně čerpat. V koučinku je vidět, že se Luba může opřít o práci týmu. Každý mu hlídá něco, a tak mi přijde občas v rozhodnutích jistější, než jsem já. V klíčových momentech mu nechybí klid a nadhled.
Růžička: Také bych viděl rozdíly mezi námi. Pavel působí v kritických situacích klidněji než já. Má spoustu věcí odžitých, a tak zachovává chladnou hlavu.
Hladík: Mně tedy rozhodně přijde klidnější Luba. Růžička: To bych neřekl. Já bych při sedmičkových hodech nevydržel, musel bych asi odejít. Když jsem na tribuně viděl, jak vás řízli rozhodčí proti Dukle, to bych taky nedal. Hladík: Basket má v tomhle výhodu, hra se častěji přerušuje. Jsou tam potom mikromomenty, kdy můžete na malou chvilku vypnout. U nás hra stále plyne a to klade na trenéry ještě větší požadavky.
Kdybych vás postavil proti sobě a mezi vás dal sportující dítě, pohádáte se o něj?
Růžička: To je jednoduché. Mrkneme na jeho somatotyp a vybereme mu to lepší.
Hladík: Přesně.
Růžička: A pozor, není to jen o výšce. Díval bych se na koordinační vlastnosti, skočnost, jak má měkkou ruku. To jsou basketové přednosti. Když to bude silový vazoun, který má navíc švih, máte mladého házenkáře. Třeba švih je pro basketbal kontraproduktivní, protože my rameno nepoužíváme. Biomechanika střely jasně říká, že zapojení švihu v rameni kazí procentuální úspěšnost střelby. Házenkáři naopak pálí rameny. Proto my můžeme trénovat střelbu a neunavíme se, kdyby házenkář měl vystřelit 300 ran…
Hladík: ...tak čtrnáct dní nehne rukou. (směje se)
Růžička: Proto jsem nikdy nechápal, jak mí spolužáci z házené mohou dávat takové pecky.
Hladík: Ale zase nemáme takový cit.
Co je aktuálně vaším hlavním cílem?
Růžička: Chtěl bych z Basketu udělat otázku jakési subkultury. Když jdu na muzikál do divadla, dostanu skvělý zážitek a vím, že se tam lidé vrací, protože tu skvělou emoci jim divadlo dává pravidelně. Toho chceme dosáhnou také.
Hladík: Ten muzikál vás vyjde na tisíc korun, zatímco nám volají lidé o lístky zdarma a hledají nehlídaný vstup, když vstupenka stojí stovku. To je o nastavení vnímání sportu, které se musí změnit.
Růžička: Musíme respektovat postavení fotbalu a hokeje jako největších sportů. Přijde mi ale úsměvné, že mi v den utkání píše padesát lidí, jestli nemám lístky. Do kina vám také nikdo nedá lístky jen tak. Lidem v házené, basketu nebo volejbalu přijde, že 120 korun za vstupenku je moc, a raději si tak najdou přenos na internetu zdarma. Pak ale vytvoření kultury není dobře možné.
Hladík: Společenská role sportu nepochopitelně klesá. Postavení házenkářských trenérů v Německu a Dánsku nebo basketbalových v Americe je úplně jiné.
Růžička: Srovnávejme se zeměmi kolem nás. Je to jinak i v Polsku, Maďarsku. Sportovci tam jsou celebrity, mají velký společenský status. U nás se potkáte s názorem, že profesionální sportovec je přeplacený mladý člověk, co bere šílené peníze a nemusí chodit do práce. Přitom se nebavíme o částkách přesahujících čtyřicet tisíc a ten člověk absolvuje devět tréninků týdně, obětuje sportu víkendy, čas s rodinou. Dokud se toto vnímání nezmění, tak výsledky v kolektivních sportech mít nebudeme.
Kam vaše spolupráce může dospět?
Růžička: Více než spolupráce je to přátelství. Jeho kouzlo je pak v inspiraci, celkově nám to mění vnímání celého odvětví. Hladík: Doufám, že to dospěje do bodu, kdy budeme hrát v jeden víkend finále našich lig a budeme si pomáhat s instalací povrchů a reklam, abychom to všechno zvládli. Růžička: Tak teď jsi na nás ušil velký bič!
Hladík: Co mám říkat já, my jsme od toho zatím dál. Hlavně se ale těším, až se tak za čtyřicet let potkáme na večeři a pokecáme o sportu a o životě. Je to přátelství na celý život a jsem za něj moc rád.
