Benešovská zastavení: K osvobození II. (10. díl)

Jiří Malínský Komentáře

V závěrečné části svého seriálu se Jiří Malínský věnuje stínům sovětizace, globálnímu kontextu druhé světové války, českému květnovému povstání a determinantům Benešovy koncepce druhého odboje.

Stíny sovětizace

Válka už viditelně spěla k porážce Osy. Krvavá Karpatskodukelská operace se ovšem (selháním východoslovenského armádního sboru slovenské tisovské armády plukovníka Talského) protáhla a Slovenské národní povstání po těžkých bojích skončilo dobytím Banské Bystrice v říjnu 1944. Skutečnost, že většinu československého území osvobodí Rudá armáda, však byla nepochybná. Stejně tak jako sílící odpor partyzánských oddílů a všech dalších forem odboje.

22. června 1944 předložil Bohuslav Ečer Komisi Spojených národů pro vyšetřování válečných zločinů svou zprávu o nacistických organizacích SS, SA a gestapu (Geheime Staatspolizei – Tajná státní policie). Požadoval v ní, aby Komise schválila a vládám Spojených národů doporučila implementaci těchto závěrů: zločinem je samo členství v těchto organizacích; u všech jejich členů lze předpokládat zločinný úmysl; obhajoba rozkazem nadřízeného je u těchto nacistů nepřípustná; tito váleční zločinci by měli být trestáni na základě institutu kolektivní odpovědnosti; všechna ochranná opatření Spojených národů, bránící v páchání dalších zločinů členy těchto organizací, jsou přípustná. Ečer tedy prosazoval jednoznačně právní hlediska relativně upřednostňující ochranu obětí před právy pachatelů. (V opačném případě hrozila beztrestnost pro většinu nacistických válečných zločinců včetně těch největších.)

To však byl již čas dovršování a realizace Benešovy koncepce druhého odboje a postupného přebírání moci politickými stranami a domácím odbojem. A také doba stále viditelnější sovětizace Rudou armádou osvobozovaného Československa. Stopy tohoto procesu se shledávají jen obtížně, ale mnohé se zjistit dá a umožňuje vytvořit si poměrně jasnou představu o povaze těchto prvních příznaků. 28. srpna 1944 si v radiodepeši určené prezidentovi povzdechl generál Píka: „… Dnes těžko prověřitelné, ale velmi pravděpodobné zdají se být informace o tom, že Kominterna, která formálně neexistuje, ale prakticky dále pracuje, vydala směrnice pro vedení agitace na osvobozeném území v tom smyslu, aby přinejmenším rozhodná většina byla získána pro soustředěnou dělnickou, respektive komunistickou stranu. Maximální cíl má být, aby československý lid se dobrovolně přiklonil jako samostatná socialistická republika k federaci se Sovětským svazem. V důsledku těchto směrnic mají být českoslovenští politikové z SSSR vysláni ihned na osvobozené území a mají provádět intenzívní agitaci ihned za frontovým pásmem (neb i uvnitř pásma). Propagační materiál, brožury a plakáty prý jsou již připraveny.“  A pokračoval: „Nebezpečí však vidím v tom, aby i poctiví českoslovenští občané, vlastenci a dobří demokraté, při eventuálním jejich nesouhlasu s agitací jedné politické strany (komunistické), nebyli označováni za nepřátelské Sovětskému svazu. Ačkoliv jsem rozhodným přívržencem široké socialisace a zabezpečení blaha všemu československému pracujícímu lidu, přece vůdčí myšlenka opravdové demokracie všeho našeho počínání nutí mě k tomu, abych upozornil na nutnost zabezpečení plné svobody rozhodování a výchovy všem demokratickým složkám československého národa, a tím všem politickým stranám vyjma těch složek, které se kompromitovaly dobrovolnou spoluprací s Hitlerem. Zaručit svobodu agitace všem, kdož pod fašistickým a hitlerovským režimem trpěli …“

Obdobně se vyvíjela situace na Podkarpatské Rusi; vládní delegace, vedená exministrem Františkem Němcem, záhy narazila na sovětské obstrukce, inspirované podle všeho přímo Stalinem, jehož prodlouženou rukou byl pověstný Mechlis; nakonec (její činnost byla omezena na pět nejvýchodnějších okresů) byla donucena vrátit se na Slovensko. Beneš byl zahnán do úzkých a v dopise Stalinovi 29. ledna 1945 byl nucen uvést: „Potvrzuji Vám, že v některých našich úředních kruzích vznikl opravdu neklid v souvislosti s událostmi na Zakarpatské Ukrajině; bylo tomu tak následkem událostí ryze lokálního rázu vzhledem v účasti v nich ryze lokálních činitelů. K tomu se připojily některé projevy kyjevského rozhlasu, které pak byly mezinárodním tiskem zneužity od odpůrců Sovětského svazu i Československa.“ Odnětí Podkarpatské Rusi nakonec proběhlo až po skončení války s možností získat československé občanství pro ty Rusíny, kteří o ně měli zájem. Mimoto se Benešovi podařilo uhájit tzv. prešovskou Rus (severovýchod Slovenska), na nějž podkarpatští (zakarpatští) bolševici rovněž vznášeli nárok. 

Dvojznačné výroky se objevovaly i během Slovenského národního povstání; tehdy ještě byly tlumeny a vydávány za excesy některých, ne právě společensky vybroušených jedinců. Ještě v březnu 1945, když v Moskvě probíhala jednání mezi londýnskými a moskevskými československými politiky, byly kontakty se sovětským vedením více či méně normální; Stalin dokonce varoval před zpustlostí nemalého počtu rudoarmějců. V této době se však jednalo spíše o budoucnost a potencialitu: 30. srpna 1944 vysoký představitel Kominterny a poté lidového komisariátu zahraničních věcí Georgi Dimitrov v rozhovoru s vedoucími představiteli exilové KSČ v Rusku uvedl, že úkoly poválečné rekonstrukce ČSR jsou natolik velké a závažné, že na ni síly jedné strany nebo třídy nestačí. I komunisté potřebují při této práci vlastenecké spojence. Aby národ mohl pochopit, co vlastně komunisté skutečně chtějí, potřebuje v těchto věcech nezbytnou průpravu. Střed, kolísavé lidi a jejich váhu nelze podcenit. Kolísavé je proto nutné skutečně přesvědčit a získat a nic v této věci nepodcenit zejména násilným urychlováním sovětizace.

Zaznamenatelné problémy a nedořeky existovaly i v partyzánském hnutí. Na přelomu března a dubna 1945 se pokoušela Rada tří o vzájemnou koordinaci činností s komunistickou částí partyzánství, jejíž výsadky organizovala buď Moskva, nebo Kyjev. Karel Steiner-Veselý se setkal s komisařem brigády Mistra Jana Husi Miroslavem Pichem-Tůmou. Podařilo se jim na poslední chvíli uniknout zatčení gestapem. Ale tento i další podobné pokusy končily často ve ztracenu. Jejich povahu postihl přesně historik Miroslav Zámečník: „Spolupráce se omezila na jednostranné plnění zpravodajských požadavků sovětských skupin.“

Globální kontext druhé světové války

V závěru druhé světové války se konaly dvě konference: Jaltská (4.–11. února 1945) a Postupimská (17. červenec–2. srpen 1945), která se sešla již v mezidobí mezi ukončením války v Evropě a v Tichomoří. Podle závěrů Jaltské konference, doplňovanými kontakty mezi veliteli spojeneckých vojsk generálem Eisenhowerem a maršálem Antonovem, se nakonec ustálila finální čára styku spojeneckých armád, jež se táhla od Baltu k Jadranu. Na československém území procházela od výtoku Labe do Německa na jih k Rokycanům a Strakonicím, odkud pokračovala dále do Rakouska. Ale i tak nebylo jasné, kdo např. dobude Berlín, a když Fierlingerova první vláda cestovala vlakem z Košic do Bratislavy, objevila se na počátku května 1945 možnost osvobození Prahy americkým generálem Pattonem. Ve hře stále zůstávalo dobytí Japonska, s nímž Moskvu poutal pakt o neutralitě z dubna 1941.

České květnové povstání (1.–10./12. května 1945, známo i pod starším označením Květnové povstání českého lidu), uvedené do živelného chodu jednak blížícími se československými a sovětskými (sovětskoruskými) vojsky, jednak Hitlerovou sebevraždou a rychle rostoucími známkami neklidu a strachu jak ve Wehrmachtu, tak mezi nacisty začalo v Přerově a postupně se dostávalo dále na západ do Čech. V Praze, kde živelně propuklo 5. května, narazilo na narychlo zformovanou Českou národní radu, koordinovanou fakticky IV. ilegálním výborem KSČ, jež musela své první hodiny svést boj o to být jeho řídícím centrem, na něž se vázalo velitelství Bartoš; nacistická perzekuce způsobila českému domácímu odboji mimořádné ztráty. Složení tohoto vedoucího orgánu odpovídalo politickým stranám tvořícím poválečnou Národní frontu, a slučovalo trojí základnu pozdního druhého odboje: Radu tří, ilegální odborové hnutí soustředěné uvnitř protektorátní odborové ústředny Národní odborová ústředna zaměstnanecká a již zmíněný čtvrtý ilegální ÚV KSČ; současně svým složením předjímala třetirepublikovou Národní frontu.  I když od svého propuknutí po dobytí budovy Radiopaláce na Vinohradské třídě volala ČNR soustavně o pomoc, byla nucena čekat na Koněvovu frontu (front), která do Prahy z Berlína dorazila v jitřních hodinách 9. května 1945.

Protože neznala situaci na frontách, byla nucena de facto využít nabídky Buňačenkovy divize tzv. Ruské osvobozenecké armády (vlasovců), která zasáhla do bojů zejména 7. května a posléze souhlasit s kapitulací pražské německé posádky o den později. Obavy ze zničení Prahy a neúměrně vysokých lidských ztrát v posledních ne hodinách, ale minutách války se jejím členům jevily jako oprávněné (štábní kapitán Jaromír Nechanský, předseda vojenské komise České národní rady, se snažil neúspěšně telegraficky spojit s Rudou armádou a o jejím příchodu se dozvěděl až se zhruba 2–3hodinovým předstihem v předjitří 9. května). Tato fakta však vyvolala u ruských generálů a diplomatů ostře nesouhlasnou reakci a Česká národní rada a její působení bylo ze sovětskoruské strany vykládáno zlehčujícím, někdy také přímo lživým způsobem.

To ale nemohlo změnit nic na tom, že poslední hodiny druhé světové války v Evropě proběhly podle předpovědi a plánů benešovského londýnského prozatímního státního zřízení. O nesnadnosti a často až bezmocnosti druhého odboje promluvil prezident na kuloárovém jednání s vojenskými veliteli Pražského povstání vedenými generálem ruským legionářem Karlem Kutlvašrem 22. května 1945 otevřeně: „Čekali jste na zbraně, a nedočkali jste se jich. Uvažte, že my v zahraničí jsme byli do určité míry obětí spojenecké politiky, že jsme vás vědomě vyzývali k povstání za předpokladu, že nedostanete zbraně a že slovo nedodržíme. Byl to spor mezi západem a východem, mnohdy s námi nedobře zacházeli. Bylo to určité dilema. Určité kruhy v Anglii nás chtěly dostat do postavení Polska. V SSSR, když jsem slyšel vaše volání o pomoc, jemuž jsem trvale naslouchal, jsem urychleně jednal o dodání zbraní. Zdá se však, že se snažili spíše vybavit partyzánské skupiny než organizovanou armádu, to je vás. Náš sbor se marně snažil proniknout z východu ku Praze, aby pomohl. … Chtěl jsem zbraně od toho, kdo je má a dá. Anglie nic nesměla dodat; zbraně byly v Bari již v avionech (7. 5. – pozn. aut.), a nemohly být dodány, poněvadž šlo o ruskou sféru. Stejná situace přec byla, když šlo o pomoc povstání na Slovensku … Svým bojem o Prahu jste opatřili národu mravní kapitál pro svobodný život a nesmírně jste nám pomohli politicky. Velmi těžce jsem nesl dohodu Anglie a SSSR, neboť nás stavěli před hotová fakta. Napřed bylo vše ujednáno s Anglií, po konferenci v Teheráně jsem zjistil, že Slovensko patří do ruské sféry. Já to zjistil náhodně …“

Sovětizační náznaky měl i o několik dní mladší, z 30. května 1945 pocházející až arogantní dopis ruského velvyslance Valeriana Alexandroviče Zorina premiéru Fierlingerovi z 30. května 1945, který se vztahoval ke stejné otázce:  „Vážený pane ministerský předsedo, zasílaje v příloze dokument československého sborového velitelství v Kladně, podepsaný generálem Vojtěchem, rozšiřovaný vylepováním na viditelných místech a rovněž odvolávaje se na úvodník časopisu Národní osvobození ze dne 9. května 1945, ve kterém byla uveřejněna dohoda o odchodu německých vojsk z Prahy, mám tu čest upozornit Vás na to, že jak je vidět ze zmíněných dokumentů, Česká národní rada, působící do vstupu Rudé armády do Prahy, předem připravovala plány na záchranu německých vojsk a poskytnutí pomoci k zachování jejich zbraní, při čemž tyto plány byly zveřejněny s podpisem Alberta Pražáka, Josefa Smrkovského, Josefa Kotrlého, Jaromíra Nechanského, generála Karla Kutvašra, pplk. Bürgera (Bartoše – pozn. aut.), pplk. Kadanky a rovněž výše uvedeného gen. Vojtěcha. V souvislosti s uvedeným mám čest oznámiti Vám, že uvedené osoby, které mají účast na plánech na záchranu německých vojsk, rozdrcených Rudou armádou na východištích k nástupu na Prahu, nemohou požívat důvěry velitelství Rudé armády a rovněž, samozřejmě i důvěry československé vlády a nemohou státi v čele správy v Praze (Českého zemského národního výboru – pozn. aut.). Přijměte, pane ministerský předsedo, moje ujištění o hluboké úctě k Vám. Zorin“

Determinanty Benešovy koncepce druhého odboje

Benešova koncepce druhého odboje, koncepce jeho vůdčí osobnosti, byla v řadě ohledů objevná i v evropském a zřejmě do značné míry i světovém srovnání. Způsob, jakým tento bytostný demokrat-antipopulista získal znovu v letech 1938–1939 autoritu, ztracenou mnichovským diktátem, působí i dnes až neuvěřitelně. Jeho autorita nabývala na síle i během druhé světové války. Prvorepublikové špičky, základní osobnostní fundament prozatímního státního zřízení, tvořily se svým prezidentem patrně nejharmoničtější celek v různorodém souboru exilových evropských vlád sídlících ve Spojeném království. Tento soulad ještě posílil v zásadě harmonický dialog s odbojem domácím. A to – i s vědomím některých průvodních okolností – včetně komunistické antifašistické rezistence.

Důvod, proč v průběhu let 1944–1945 Benešova osobnostní autorita nesporně slábne, je dána především globálním směřováním druhé světové války. V tradičních výkladech tohoto vývojového posunu se často nepřekonává jejich evropský rámec. Vliv tichomořského asijského bojiště, byť především nepřímý, však byl značný. Boj na více frontách si vynucoval spojenecké souznění, jež však s blížícím se koncem války, mj. po Rooseveltově smrti a Churchillově volební porážce ve Spojeném království v létě 1945 současně sláblo. V komunistickém případě navíc probouzel kominternovské revoluční sny a jejich stalinská sektářská a dogmatická hlediska násobená obnovováním politických procesů. V tomto poválečném světě tajících jistot a fragmentární kolektivní bezpečnostineměl benešovský koncept kolektivní bezpečnosti symbolizovaný mostem Západ–Východ ani přibližnou naději na úspěch. Zejména ne v tradičně rusofilské zemi, jejíž komunistická strana byla tak trochu – i působením silné propagandy – součástí aury, kterou kolem sebe vědomě i spontánně vytvořila Rudá armáda.

Běsové tehdejších dob také, nerad to píšu, dohnali i naši současnost.

Předchozí části:

Ilustrační foto: PAMÁTKOVÉ POHLEDNICE SVAZU PŘÁTEL SSSR ČESKOSLOVENSKU, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Dočetli jste jeden z našich článků? Nezapomínejte, prosíme, na dobrovolné předplatné, které je příspěvkem k další nezávislosti a na fungování !Argumentu a také investicí do jeho budoucnosti. Více o financování zdola se dozvíte zde.