Sovětský svaz si dobře uvědomoval, jaká zbraň mu především pomohla k vítězství ve druhé světové válce, a proto se o svůj tankový průmysl pečlivě staral. Přísun prostředků byl obrovský, a tak i uprostřed nevýkonné sovětské ekonomiky vznikaly nadčasové konstrukce, které přidělaly velitelům západních armád spoustu vrásek na čele.
Kromě známých páteřních typů T-54/55, T-62, T-64, T-72 a T-80 vznikly v sovětských zbrojovkách stovky návrhů a desítky prototypů, které jsou v mnoha ohledech ještě zajímavější než jejich sériové protějšky.
Když se na Západě začaly na počátku osmdesátých let prosazovat nové typy tanků, zejména americký M1 Abrams a německý Leopard 2, bylo sovětským generálům zřejmé, že mobilizační typ T-72 už jim dlouho nevydrží a stejně tak k pokročilému T-80 bude nutné najít výkonnějšího bratříčka.
Sovětské zbrojovky, pečlivě financované ze státního rozpočtu, proto navrhly řadu projektů (v sovětské terminologii nazývaných „objekty“), které se měly stát novým sovětským tankem pro devadesátá léta.
V záplavě různých označení (Objekt 195, Objekt 477, Objekt 299) se vyjímala jedna ze tří variant Objektu 490, která přinesla zcela nové tvary, přístupy k pancéřování, výzbroji, pohonu, umístění osádky i zaměřování. Zkrátka zcela rozvrátila tradiční pojetí tanku, jak jej známe dnes.
Pro nás je zajímavé, že nedaleko rusko-ukrajinské frontové linie, východně od Charkova, se nachází městečko Klugino-Baškirovka, ve kterém má velitelství 92. samostatná mechanizovaná brigáda ukrajinské armády. Kromě jiného se v něm nachází sklad charkovského tankového závodu. Právě zde jsou některé ze starých sovětských prototypů. Jedním z nich je i Objekt 490.
Sovětský supertank
V roce 1984 se v Charkově na sovětské Ukrajině konalo zasedání komise, která měla určit, jakou výzbroj by měly nést budoucí typy tanků. Tehdejší standardní ráží sovětských tanků byla samozřejmě 125 mm (stejně jako nyní), ale mnozí se domnívali, že to nestačí, a uvažovalo se o více variantách (včetně 130 mm, 140 mm nebo 152 mm).
Právě tam generál Litviněnko, šéf jedné z armádních výzkumných organizací, přesvědčil ostatní, že ráže 152 mm bude nejlepší cestou vpřed, a právě o ní bylo nakonec rozhodnuto. Kromě možnosti upravit současné podvozky pro tak masivní kanón existovala i druhá cesta, vyvinout podvozek zcela nový, který bude schopen s tak výkonným dělem fungovat a zároveň zajistí maximální ochranu vlastní osádky.
Začala tak vznikat třetí varianta projektu Objekt 490. Byly provedeny velmi detailní výzkumy toho, co tank nejvíce vyřazuje z boje. Na jejich konci bylo zjištění, že je to vyřazení osádky, a proto byla její ochrana dána novému stroji do štítu. Stroj měl nést 152mm kanón 2A73 a pouze dvoučlennou osádku, přičemž oba tankisté seděli až v zadní části vozidla v silně pancéřované kapsli. Chránila je nejen celá hmota tanku před nimi, ale také jeho netradiční pancéřování na bázi mezer se silným sklonem.
Rozložení prvků v tanku Objekt 490. Nejvíce je chráněna osádka, která sedí až úplně vzadu. Zajímavostí je rozdělený podvozek, který poháněly dva motory. Pokud byl jeden zničen, nebo i pokud by explodovala munice, měla osádka přežít a být pomocí druhého motoru schopná opustit místo střetu.
Korba tvořila jeden celek a navzdory designu podvozku se neskládala ze dvou samostatných bloků. Uvnitř však byla rozdělena do několika prostorů. V přídi byly palivové nádrže, za nimi pod otočnou lafetou kanónu motorový prostor. Malá věž s kanónem byla ovládána dálkově a nesla i zaměřovací a optické systémy. Dále byl v korbě zásobník munice s nabíjecím mechanismem (náboje ráže 152 mm jsou pro ruční nabíjení příliš těžké). Osádka seděla úplně vzadu oddělena pancéřovou přepážkou.
Přední pancíř byl kompozitní, pokrytý vrstvou unikátních bloků systému dynamického pancéřování s menší velikostí při zachování stejné účinnosti proti pozdějšímu typu Kontakt. Důležité je upozornit, že na rozdíl od pozdějších typů byly bloky dynamické ochrany nedílnou součástí pancíře a nebylo je možné snadno odmontovat.
Kombinace nového dynamického pancíře v efektivním provedení spolu s silným kompozitním pancířem s vysokým sklonem však zapříčinila nebývalou úroveň ochrany posádky. U čelní korby (horní čelní desky) dosahovala od 2 000 mm až po neuvěřitelných 4 500 mm ekvivalentu válcovaného ocelového pancíře. Nutno podotknout, že tyto hodnoty jsou naprosto neuvěřitelné i dnes, více než třicet let po vzniku tohoto prototypu. Bezosádková věž nesoucí kanón byla samozřejmě chráněna méně, protože sama působila jako ochranný prvek pro muže uvnitř.
Pro virtuální tankisty: Pokud by si někdo ze čtenářů chtěl s tímto strojem pohrát, může v MMO počítačové hře ArmoredWarfare od ruských tvůrců My.com. Tento prototyp, stejně jako řada dalších, je v něm ztvárněn v plném 3D poměrně realisticky. Hra samotná je přitom zdarma. |
Zde je důležité zdůraznit rozdíl mezi ochranou osádky a tloušťkou samotného pancíře. Zatímco ochrana osádky byla extrémní, bylo to proto, že střely musely doslova projít celým tankem, aby se k osádce dostaly. Příď s palivovým prostorem však byla pancéřována méně (ekvivalent asi 700 mm až 1 000 mm v závislosti na použitém typu střely). Rozdělení tanku do několika částí mu však záměrně dávalo vyšší schopnost přežití na bojišti, protože i kdyby byl tank zasažen do nejexponovanější oblasti a i kdyby došlo k proražení jeho pancíře, byl by poškozen pouze jeden prostor (vpředu prostor palivové nádrže) a tank jako celek by nebyl vyřazen z provozu. Dno tanku mělo tloušťku od 20 mm v přední části až po 100 mm pod prostorem pro osádku. Toto řešení umožnilo udržet nízkou hmotnost tanku (pouze kolem 54 tun) při zachování rozumné protiminové ochrany.
Ale to stále nebylo vše, pokud jde o ochranu. Tank se také pyšnil špičkovým experimentálním systémem aktivní ochrany typu „hardkill“ zvaným „Standart“. Ten se skládal z 26 odpalovacích zařízení, rozmístěných kolem vozidla, která při zjištění přilétávajícího projektilu odpalovala protistřely, to vše za současného využití položení dýmové clony standardním kompletem dýmovnicových granátometů typu Tuča.
Fanoušci tankové techniky kvůli nedostatku kvalitních fotografií vytvořili v posledních letech řadu 3D modelů tanku Objekt 490, který rekonstruovali ze známých snímků. Tento je jeden z nejvydařenějších.
Výkonný kanon 2A73 používal 1 400 mm dlouhou munici s pevnou nábojnicí, což umožnilo zjednodušit nabíjecí zařízení oproti typu ze zavedených sovětských tanků a zvýšit rychlost nabíjení. Navíc byl muniční prostor vybaven sofistikovaným směřováním výbuchu, takže byla osádka schopna přežít i zásah vezené munice. Stojí přitom za zmínku, že bylo vyvinuto několik variant tohoto prostoru a konečná (s náboji v horizontální poloze) se skládala ze dvou speciálních systémů dopravníkového typu a umožňovala tanku převážet 32 nábojů.
Kanón měl elevaci 10° a depresi 5°, což však samozřejmě platilo pouze pokud byl kanón namířen vpřed, nebo do 45° od osy vozidla. Tank však disponoval ještě hydraulickým odpružením, které umožňovalo měnit sklon korby, aby poskytlo dělu lepší zaměřovací schopnosti. I přesto je zjevné, že kanón nemohl střílet vzad. Organickou výzbroj přitom doplňovala malá dálkově ovládaná věžička s 30mm granátometem a dvěma 7,62mm kulomety.
Tank poháněly dva motory ZiM 4TD o celkovém výkonu až 2 000 koní (motory mohly pracovat v režimu nízké spotřeby 800 koní nebo v bojovém režimu 1000 koní), což tanku díky vynikajícímu poměru výkonu a hmotnosti umožňovalo jet rychlostí až 90 km/h.
Nevýhodou koncepce tanku Objekt 490 byla nemožnost střelby v zadní polosféře. Ta se však vzhledem k rozvržení pancéřování neplánovala a dá se předpokládat, že později zpracované výcvikové manuály by tankistům přikazovaly snažit se takovému bojovému střetu vyhnout.
Další zajímavostí konstrukce, která vyplývala z úvodních výzkumů, byl dvoudílný podvozek. Motory v něm nebyly umístěny paralelně, ale odděleně, jeden byl motor v přední části vozidla a poháněl přední polovinu podvozku, zatímco druhý motor byl za ním a poháněl zadní polovinu. Když tank nebyl v boji, ale pouze se přesouval, jel opačným směrem. Řidič měl periskop a pozorovací soupravu s kamerou obrácenou dozadu, což zásadním způsobem zlepšilo jeho schopnost toto neobvyklé vozidlo ovládat. Maximální rychlost jízdy vzad byla díky převodovce stejná jako maximální rychlost jízdy vpřed.
Opona
Shrneme-li si projekt Objekt 490 (této varianty, Objekty 490 byly celkem tři), zjišťujeme, že jde o vozidlo, který bylo zepředu prakticky nemožné vyřadit z boje. Mělo hydropneumatické nastavitelné odpružení, bylo vyzbrojeno masivním automaticky nabíjeným kanónem, který dokázal jedním výstřelem zlikvidovat jakýkoli tank NATO. Použití experimentálních technologií však znamenalo, že všem zúčastněným bylo jasné, že tento pokročilý tank se nikdy nedočká aktivní služby. Byl zjevně příliš drahý pro jakoukoli sériovou výrobu.
Fotografie, které byly objeveny před několika lety, patří dřevěné maketě v plném měřítku z přelomu osmdesátých a devadesátých let a dá se předpokládat, že kompletní výkresová dokumentace a maketa 1:1 jsou nejzazším stavem, do kterého byl celý projekt dopracován. S rozpadem Sovětského svazu a ekonomickými problémy, které většinu jeho bývalého teritoria postihly, byla řada nadějných zbrojních projektů poslána k ledu, mezi nimi i Objekt 490.
A přestože ukrajinský zbrojní průmysl vyrábí tanky dál, je otázka, v jakém stavu jej zanechá válka s Ruskem. Nápady na obnovení některých projektů z konce sovětských dob, které by dnes již byly zřejmě se zlevněním některých technologií dostupnější, se tu a tam objevují. Ukrajinci pro ně však doposud neměli dostatečně silné investory, když sama ukrajinská vláda si vzhledem k ekonomické situaci větší investice dovolit nemůže.
Zda se někdy některý z výkonných tanků, které měly původně sovětské tankové síly převést do jednadvacátého století, bude skutečně vyvíjet, je otázkou. Minimálně tento jeden typ by si to zasloužil. Pokud by se totiž Ukrajincům tento projekt podařilo oprášit, šlo by zřejmě o nejvýkonnější tank dneška.
