KOMENTÁŘ MARTINA SCHMARCZE | Globalizace, trend posledních třech dekád, tvrdě narazila na meze bezpečnosti. Vynucená éra deglobalizace, která přichází, může narazit na dno nedostatku. Musíme proplout mezi dvěma příšerami, z nichž jedna drtí dodavatelské řetězce, druhá vysává vodu z oceánu mezinárodních trhů.
Na úvod řekněme, že globalizace není vynález konce 20. století, jakkoli vyšplhala do rekordní výše. V lidských dějinách se dávno předtím střídaly etapy, kdy světová obchodní výměna narostla a následně depresivně klesala, obvykle v důsledku válek či jiných katastrof. Stalo se to i po první světové válce. Což byla doba, která přinesla některým zemím zničující hyperinflaci, velkou hospodářskou krizi, nacismus, komunismus a ještě horší světovou válku. Československo si však ekonomicky vedlo poměrně dobře.
Nyní jsme na počátku dalšího zlomu. Čínský virus a ruská válka uťaly tři desetiletí masivního růstu podílu mezinárodního obchodu na světovém produktu, což bylo spojeno i s nebývalým růstem prosperity. Ovšem na rozdíl od předchozích globalizačních vln nikoli primárně na Západě, ale v Číně a dalších asijských zemích. Přitom vše začalo údajným definitivním vítězstvím liberální demokracie a tím i liberálního kapitalismu. Přežil by tento systém, kdyby se vedoucí mocností stala komunistická Čína? Možná, ale není to jisté.
Esenciálním předpokladem pro globalizaci je důvěra. Pevná víra, že dané slovo platí, smlouvy se plní a vlády do trhů zasahují co nejméně. Dlouhé, komplikované a křehké dodavatelské řetězce nemohou fungovat, pokud se cokoli zadře. Jedna vyhořelá továrna na paměti zvýší ceny na celém světě. Epidemie ochromí vše. Boje na Ukrajině způsobí hlad stamilionů lidí. Hrozba, že nějaká mocnost získá kontrolu nad strategickými surovinami a dodávkami a bude ostatní vydírat, může zbourat celou globalizační stavbu.
