Petr Vizina: Ryšková píše Zvěřinovi
Váš dopis byl podanou rukou, děkuji vám za to, snad se mi podaří ji na oplátku vřele stisknout. Píše v Československu zkraje 80. let mladá žena o dvě generace staršímu teologovi a knězi bez státního souhlasu. Ti dva mají mnoho společného, byť v odlišných časech. Ona získala doktorát z dějin umění v Praze poloviny 70. let, on ještě stihl těsně po válce sepsat dizertaci o románských freskách při svém pobytu v Paříži.
Před tím, než spadla klec a než jej po návratu domů uvěznili na čtrnáct let. Ti dva si ale nevyměňují dopisy o kultuře, ani o překladech z francouzštiny. Mladá žena a starý kněz mají ještě něco společného: jsou nároční k sobě i okolí, jak už to jen bývá u lidí, kteří svůj život, včetně povolání ke službě, berou vážně.
Čtěte také
„Patřím ke generaci, pro kterou je rovnoprávné postavení v práci i ve škole samozřejmostí,“ ozřejmuje žena svému o čtyři desítky let staršímu příteli. Pro nás, kdo čteme jejich korespondenci vydanou v útlé knížce, žena ke své tehdejší situaci poznamená: „V onom odsuzovaném socialistickém nevěřícím světě jsem mohla fungovat adekvátně svému vzdělání, mohla jsem svobodně myslet a vyjadřovat se, a v církvi mi přesně tohle bylo k tíži. Slovo intelektuálka bylo v církevním kontextu v mém případě spíše nadávkou než vyjádření příslušnosti k určité společenské kategorii.“
Zvláštní situace; českoslovenští komunisté, oficiálně deklarovaní neznabozi, kteří kdysi trápili jejího učitele vězněním, umožnili mladé ženě cítit se rovnoprávně se svými mužskými kolegy ve společnosti i v práci. Doma v církvi, umlčované a pronásledované, morálně daleko vyspělejší než svět spravovaný komunisty, ovšem znamenala rovnoprávnost mužů a žen problém. Ten morální rébus se doposud nepodařilo vyřešit.
Čtěte také
„Slyšela jsem už dost dobře míněných slov, jak je žena nepostradatelná. Ale když jsem chtěla vědět v čem, nedostala jsem odpověď, z níž by se dalo v konkrétním životě vycházet,“ píše mladá žena svému učiteli. Nechce být jen mužovou pomocí a zázemím, jak se o tom vykládá při kázáních v kostele, má touhu po vzdělání, po zodpovědnosti, po uplatnění i v jiných oblastech, než je rodina a charitativní činnost. Nevyhovuje jí role ženy jako okrašlitelky života, jak si pro sebe přeložila úděl, nabízený tam, kde je ženin duchovní domov.
Kněz mladou ženu nechlácholí lacinými řečmi. Bere ji vážně jako rovnocenného partnera v dialogu. Což znamená, že ji v jednu chvíli dokonce zpraží poznámkou, že sama neví, co chce. „Byla bych moc nerada, kdybyste bral můj dopis jako fňukání, snad můj život je alespoň natolik průkazný, že je z něj vidět, že jenom nesedím a nebrečím. Ale když začnu porovnávat svůj život se stejně starými mladíky podobného zaměření, začnu litovat, že nejsem kluk, a musím se snažit, abych jim nezačala závidět,“ svěřuje se dívka knězi.
Čtěte také
Dnes už víme, že neseděla a nebrečela, sama pro sebe našla odpověď, v čem může být žena nepostradatelná; v 80. letech tajně vystudovala teologii v Erfurtu, podobně jako o něco dříve Tomáš Halík. Ve svobodnějších dobách pak česká teoložka Mireia Ryšková, o které tu vyprávím, završila svá studia v Římě a v Pasově. Dnes patří ke špičkám české vědy, která se zaobírá novozákonními texty v Bibli, jejich kontextem, dobou a výkladem.
Josefa Zvěřinu, to je ten o čtyři desetiletí starší adresát dopisů z 80. let, naposledy připomněl scénickým čtením režisér Miroslav Bambušek; v citlivém a naléhavém Zvěřinovi rozpoznal spřízněnce, aniž by s ním nutně sdílel víru v náboženském smyslu. Josef Zvěřina se doby, v níž Mireia Ryšková mohla rozvinout svůj talent teoložky a uplatnit ho veřejně, už nedožil. Zemřel svým způsobem romanticky, při koupání u břehů Itálie právě na prahu svobodnější doby, v srpnu roku 1990.
Čtěte také
Jenomže ty otázky po ženském údělu, o kterých si ti dva, Ryšková se Zvěřinou psali, jsou pořád stejně naléhavé a nevyřešené. „A že jsi ode mě chtěla moudrou radu? To jsem věru nepozoroval. A ani bych to nechtěl, rady a porady. Nejsi malá holčička, abych ti radil,“ odsekává tehdy mladičké Ryškové zkušenější Zvěřina. Jejich korespondence z kraje 80. let právě vychází pod názvem Ke kněžství ženy. Po ženském údělu se v tomto smyslu ptá svým novým románem Bílá voda taky spisovatelka Kateřina Tučková. Podobně se ptá v knižním rozhovoru devadesátiletá Ludmila Javorová, žena v 70. letech vysvěcená tajně na katolického kněze.
Teolog Josef Zvěřina byl příliš opravdový, než aby dával Mirei Ryškové jednoduché rady a porady. Ve stejné době, kdy odepisuje na její dopisy, vydává v exilu knihu a v ní tuhle úvahu, do které se teologie ženy spolehlivě vejde. „Teologie opravdu dnešní,“ píše Zvěřina, „nemůže být paní vševědoucí o Bohu, ani pedantskou, nesnášenlivou a stárnoucí učitelkou. Nesmí se zabydlet v abstraktním světě, ale musí sestoupit z nebeských koturnů do tohoto světa, otevřít se jeho otázkám i kritikám, mít účast jak na nesmírném úsilí lidského ducha, tak nést starost rovněž o srdce člověka.“ Pro vysvětlení, koturnem myslí Zvěřina nejspíš povýšenost a patos. Stárnoucím učitelkám tu podle mě Zvěřina křivdí, ale mám za to, že ne úmyslně. I po desetiletích dávají jeho dopisy příklad, jak se k ženám chovat. Nikdy nepoučuje.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
