Každý den dobrodružství. Autobiografické prózy Tove Janssonové skládají neobyčejnost z všedních střípků

Dvoukniha Fair Play a Dcera sochaře spisovatelky Tove Janssonové|foto:Nakladatelství Argo

Má něco společného tvorba Tove Janssonové pro děti a pro dospělé?

Jako autorka beletrie není Tove Janssonová moc známá, ale její knížky o Mumíncích mohou číst i dospělí, protože jsou to příběhy o přátelství, o rodině, o tom jak lze udělat dobrodružství i z obyčejných věcí nebo zážitků. Mají v sobě určitou nostalgii, melancholii i jemný humor. Tove Janssonovou celou dobu provází a zajímá pohled na rodinné vztahy, které jsou v těch mumínkovských příbězích velmi pěkné, hluboké a prodchnuté tolerancí i ohledy na to, že každý jsme jiný. A protože vyrůstala v bohémském prostředí, tak i rodina Mumínků je taková bohémská. A to všechno je i tématem její prózy. 

A jaké je její psaní v případě textů vydaných v dvouknize Fair Play a Dcera sochaře?

Fair Play je částečně autobiografický román o přátelství dvou umělkyň, přičemž v jedné z nich můžeme vysledovat alter ego Tove Janssonové. Je to ale román epizodický, protože se skládá z jednotlivých kapitol, které mohou fungovat i jako samostatné povídky. Není tam mnoho děje, dramatu, zvratů, každá ta kapitola-povídka se zabývá nějakou epizodou z jejich života. Vyprávění je hodně založené na jejich vzájemném dialogu, na pozorování světa, na úvahách o umění, o vztazích, o rodině ‒ a pod tím vším probleskuje hluboký vztah lásky a porozumění.

Ateliér Tove Jansson|foto: © Moomin Characters™

Dcera sochaře je jedna z jejích prvních autobiografických knih zaměřených na dospělé čtenáře, i když může zaujmout i větší děti, protože jde o vzpomínky na dětství. Prolíná se tam jak pohled dospělé autorky, tak perspektiva dítěte, které si představuje spoustu fantazijních obrazů, takže v některých epizodách netušíme, co se opravdu stalo. Odehrává se to většinou v jejím rodinném kruhu a vystupuje tam hlavně postava jejího tatínka, s nímž měla krásný a zároveň komplikovaný vztah, protože se s ním neustále porovnávala. Tatínek byl totiž uznávaný sochař spíše konzervativního ražení, ale zároveň to byl obrovský bohém.

A jaké vidění světa ve svých prózách zachycuje?

Její styl je často až lakonický a speciálně v dialozích je potřeba číst tak trochu mezi řádky. Celé je to prodchnuto ideou, že by člověk měl neustále objevovat něco nového, stále se učit, nad něčím se divit a být něčím okouzlen. Nikdy neustrnout, ustavičně tvořit a pořád se vyvíjet. Tove byla bytostná umělkyně, nejen spisovatelka, ale hlavně výtvarnice ‒ ke kresbám Mumínků se dostala až později, nejdřív malovala oleje. V jejím psaní je přítomné také obrovské sepětí se severskou přírodou, která poskytuje možnost o něčem hluboce uvažovat a nerozptylovat se.