V Severodoněcku už není žádný bezpečný kout, říká Nana. Se synem utekla, bojí se ale o své známé
Vojenská správa Luhanské oblasti na východní Ukrajině opakovaně vyzývá všechny civilisty, kteří zůstávají v zóně bojů, aby se evakuovali, pokud je to jen trochu možné. Někteří ale odmítají opustit své domovy. Jejich známí, příbuzní a sousedé o ně mají strach.
Paní Nana obvolává úřady a nemocnice. Snaží se zjistit, kam přivezli zraněnou sousedku ze Severodoněcku. Právě na toto město na severu Luhanské oblasti teď ruská armáda útočí po zemi i ze vzduchu.
Tisíce Ukrajinců stále zůstávají na územích, kde se vedou ty nejintenzivnější boje. Poslechněte si reportáž Martina Dorazína
„Lidé, kteří ráno vařili jídlo na ohni venku pro všechny v krytu, byli těžce zranění. Byla to rodina – babička, dědeček, dcera se zetěm a dvě malé děti. Dcera a její manžel byli zranění a babičku granát na místě zabil. Zraněné převezli na jednotku intenzivní péče v Dnipru a s nimi i ještě jednu zraněnou dívku.“
„Od počátku jsme se je snažili přemluvit, aby ze Severodoněcku odjeli. Odpovídali: přece tady nenecháme ty staré, kterým dáváme jídlo. Někdo jim musí pomáhat – proto tam zůstali,“ říká paní Nana.
Nana přesně ví, v jakých podmínkách tam lidé žili, protože odtud se synem Ruslanem utekli po měsíci stráveném v podzemí.
„Ruská bomba nebo raketa zasáhla školu, v jejímž sklepě se od konce února ukrývalo několik set lidí. Převezli je sice do jiného krytu, ale v Severodoněcku už není žádný bezpečný kout.“
„Evakuace bude čím dál tím obtížnější a všichni by měli raději co nejdřív odjet. Tím spíš, že je tam ještě hodně rodin s dětmi.“
Do posledního obyvatele
Vedení města se neustále snaží lidi přesvědčit, aby odjeli. Násilím je ale vyhnat nemůže.
„Starosta navrhuje a přemlouvá lidi, aby se evakuovali. Chodí dům od domu, pokud je to možné. Říká, že se obyvatele Severodoněcku bude snažit vyvézt až do posledního. Vůbec není pravda, to co říkají v Rusku – že ukrajinská armáda drží civilisty jako rukojmí.“
„První evakuace se odehrála už 24. února, kdy válka začala a úřady od té doby dělají absolutně všechno, aby lidi zachránily. Není pravda, že je používají jako živé štíty,“ dodává Nana.
Syn paní Nany Ruslan doteď pátrá po své kamarádovi Burčikovi, který se před několika týdny vydal přes les ke garážím, aby zjistil, jestli je tam všechno v pořádku.
‚Když přijíždí humanitární pomoc, začnou střílet.‘ Obyvatelé Vuhledaru žijí už téměř tři měsíce v krytech
Číst článek
„S kamarádem jsem ztratil spojení, když začalo ostřelování. Od té doby se nemohu dovolat ani jemu, ani jeho babičce, která měla pravidelné záchvaty paniky. Zato se mi ozval známý z Luhansku, z okupovaného území.“
„Napsal mi, že brzy budeme opět jednou zemí a v Kyjevě vyvěsíme vlajky tzv. luhanské a doněcké lidové republiky, budeme žít se stejnými symboly a budeme zpívat ruskou hymnu.“
Ruslan mu obšírně odpověděl, ale není si jistý, jestli to bude mít nějaký efekt.
„Začal jsem mu vyprávět, jak Rusko udeřilo na Bělogorovku – na školu a klub, kolik lidí tam zahynulo, jak zaútočili na naši školu v Severodoněcku, kolik je tam rozbitých domů… řekl jsem, že rozbombardovali vodárnu a trafostanice, a proto tam už není voda ani proud. Přitom ta voda byla taky pro ně. S jejich korupcí a režimem se jim to nikdy nepodaří opravit.“
Paní Nana se mezitím dovolala na správná místa a zjistila, že její známá, kterou převezli ze Severodoněcku, je po operaci, má prasklou lebku a zřejmě přijde o oko.
Její manžel na tom není o moc líp, ale třetí zraněná naštěstí vyvázla jen s tržnými ranami. Brzy ji půjde navštívit.
