Jindřiška Deckerová: K programování patří i dorty a slzy

Chtěla jsem být jako Indiana Jones. Mít doktorát z archeologie a po víkendech cestovat, objevovat poklady. Možná to bylo i tím, že má panický strach z hadů, stejně jako já.

Byl proto pro mě odmala vzor, že i ne úplně perfektní člověk dokáže dělat skvělé věci. Jisté taky je, že mě tehdy ani ve snu nenapadlo, že budu jednou dělat robotiku, informatiku, že mě budou živit počítače, programování.

Až ve třeťáku na domažlickém gymplu. Měli jsme si vybírat bloky předmětů, které směřovaly k tomu, co budeme chtít dělat. Volila jsem mezi technickým a humanitním zaměřením.

Hodně lidí mi tehdy tvrdilo, že historie je sice super, ale že se s ní neuživím. Tak jsem si řekla: O. K., dám si tu matiku. Nikdy jsem s ní neměla extra problémy, šla mi tak nějak hladce. Začala jsem programovat, zaměřila se víc na logické úlohy a matematické operace. Čímž jsem plynule přešla až k programování.

Ano, nejdříve jsem ale zamířila na FIT (Fakulta informačních technologií – pozn. red.). Tam mi to ovšem moc nešlo, po dvou letech mě vyhodili. Já se tam ostatně moc dobře necítila od samého začátku studií. Musela jsem si zvykat, že už nejsem „ta skoro nejlepší“, jako tomu bývalo na gymplu. Konkurence byla mnohem větší, podobné prostředí mi nesedělo.

Já ráda vlastně byla! Přešla jsem na fakultu elektrotechnickou, konkrétně na obor Otevřená informatika. Nyní na katedře počítačů, v Centru umělé inteligence (AIC) dělám doktorát. Nejdřív jsem tu ovšem studovala software, k robotice jsem se dostala až v rámci bakalářské práce a výzkumu.

A víte, co je paradox? Učím tu teď céčko, předmět o základech programování v jazyku C, kvůli němuž mě z předchozí školy vyhodili… Prostředí FEL mi zkrátka sedlo víc, včetně lidí. Tím neříkám, že je tu studium lehčí.

Prý jsem byla nejlepší… (smích) Ale po vyhlášení výsledků jsem se na totéž ptala jednoho z členů poroty. Řekl mi, že měli víc kandidátů, diplomek, které je zaujaly. V soutěži bylo mimo jiné hodně těch, které se zabývaly aktuálními tématy, jako jsou umělá inteligence nebo kybernetická bezpečnost.

Spíš bych to definovala slovem populárnější. Porotu podle toho, co vím, přesvědčila má prezentace, jež, podle jejích slov, podtrhla kvalitu mé diplomové práce. Prý viděli, že problému skvěle rozumím, jsem ho schopná vysvětlit a jeho výsledky se dají využít v praxi.

Nepodceňujte se. Každý vědec by měl umět výsledky bádání podat i laikům. Já se o to aktivně snažím. Ve své diplomce jsem hledala nejkratší cestu pro návštěvu několika regionů. Odborně se tomu říká problém obchodního cestujícího.

Podle situace, kdy obchodník potřebuje objet řadu měst a přemýšlí, jak si nejlépe naplánovat cestu. Také jsem určovala přesné místo návštěvy každého regionu. Využívala jsem několik aplikací, základní byla sběr dat.

Máme třeba Amazonský prales, velké jezero. Pošleme nad ně dron, jenž postupně zmapuje stav jeho znečištění, a to tak, aby ta cesta, kterou dron urazí, byla nejkratší.

Roboti? Nic. Využívala jsem poznatků z dronů, které kolegové ze skupiny multirobotických systémů mají. Používají je mimo jiné pro mapování památek, soch. Obvykle jsou v terénu aktivní dva. Jeden dron objekt nasvěcuje, druhý ho kousek po kousku skenuje.

Vědci, výzkumníci, co je obsluhují, musejí postupovat velmi pečlivě. Hodně například počítat, myslet na kapacitu baterie dronů, držet nastavenou výšku. Takto zachycená data posléze dávají dohromady.

A jsme u třetí aplikace, kterou jsem pro svou diplomku potřebovala: jak naskenované kousky poskládat „za sebe“, aby se robotický manipulátor pohyboval v nejkratších vzdálenostech, co nejjednodušeji.

Armáda využívá řadu různých technologií. Můj výzkum se však spíše hodí pro robotické plánování v průmyslu. A dá se potenciálně využít například pro rozvoz balíků, kde se plánují nejlepší cesty pro kurýry.

Já nejsem odborníkem na kybernetickou bezpečnost ani na hackování. Ani bych neřekla, že na to mám znalosti. Můj obor je od toho docela daleko. Možná proto mi to přišlo jako z filmu, když jsem na sociálních sítích viděla výzvy právě Anonymous (uskupení vyhlásilo válku Rusku – pozn. red.).

Vlastně jsem si nikdy nemyslela, že by se něco podobného mohlo stát takhle blízko. A jestli jejich aktivity schvaluju? Myslím, že musíme udělat vše, co je v našich silách, aby neumírali nevinní lidé.

Neřeknu vám jednoznačné ano či ne. Nikdy jsem o tom neuvažovala. Jak jsem říkala, kyberbezpečnost není ani mým vědeckým tématem.

Dvě, jedna z nich je právě na Erasmu, na studijním pobytu v cizině. Není to tedy moc, ale ani málo. Na fakultě je spousta žen, dívek, tohle číslo neustále stoupá. Každý máme stejnou příležitost. Stereotypy, že jen holky můžou být zdravotní sestry, muži IT specialisté…, nemají ve 21. století místo.

Stále převažují, ale rok od roku se to mění. Ano, když se kouknete po zdejších chodbách, uvidíte hlavně kluky, chlapy. Převažují i celkově na fakultě elektrotechnické (FEL), ovšem studentek je teď už zhruba do 15 %.

Vypadá to, že? Ale já ani nemám pocit, že bych něco aktivně v tomhle směru dělala. Ač se pracovně věnuju umělé inteligenci, nejsem moc technicky zdatný člověk. Nedávno jsem měla problém i zapojit monitor…

Ano, z pohledu běžného uživatele internetu jsem poučenější, jenže já se obecně snažím být opatrná. Soukromý život na sociálních sítích moc nesdílím. A pokud, mám nastavené své sociální profily tak, aby na ně mohli jen mí kamarádi.

Všechny tři. K obsahu prvních dvou se dostanou jen ti, kteří mají. Pro něž je mnou sdílený obsah určený. Ostatní na nich uvidí jen fotografii kytiček. Nepotřebuju, aby někdo cizí věděl, co dělám, kde jsem, čím se bavím ve volném čase.

S účtem na Twitteru je to jiné. Založila jsem si ho naopak s cílem být veřejně aktivnější, pomoci propagaci vědy. Jde o ideální platformu, alespoň mně to tak přijde.

Zkoušela jsem Tinder. Ale na to jedno rande, na něž jsem vyrazila, jsem stejně šla s člověkem, jehož jsem skoro znala. Měli jsme společné známé. Možná bychom se tak časem k sobě dostali, potkali se. Zmíněná aplikace vše pouze výrazně urychlila.

Jinak mi Tinder přijde – jak to jen česky říct? – overwhelming. Jednoduše je tam příliš informací, které najednou vyskočí, a já je nedokážu hladce zpracovat. Neumím si mezi těmi muži vybrat.

Když ony kolikrát neodpovídají tomu, jak ti muži hledající ženy skutečně vypadají. Což předem víte. Listujete pak mezi portréty, procházíte profil za profilem, a nakonec máte největší radost z toho, když narazíte na fotku psa.

Zní to asi divně, ale mě opravdu v dobách, kdy jsem byla na Tinderu, nejvíc potěšil mezi adepty na seznámení právě pes. Čímž jsem zároveň zjistila, že Tinder není pro mě.

Pořád něco nového zkouším. Hrála jsem na klávesy, na ukulele, chodila na badminton, lézt na bouldery. Právě lezení považuju za další testování vlastních hranic. Mám totiž strach z výšek. A ten patří do kategorie strachů, u nichž mám občas pocit, že je musím překonat, že s nimi musím něco dělat. No a taky ráda chodím v přírodě, čtu si.

Klid, místo, nejlíp stůl, pak počítač, tabuli, čistou hlavu, v níž mi v ideálním případě běhají skvělé myšlenky. Týkají se algoritmů, jak je mohu vylepšit, opravit, jak mohu už zjištěné aplikovat na jiný problém.

Jasně, ovšem někdy je ani prožívat nechci! Konkrétně jde o slzy. Jsou dny, kdy programuju, zkouším, jak vše funguje. Jindy stojím u tabule a myšlenku u ní vymýšlím, zapisuju. No a někdy i brečím, že mi data nesedí, že budu muset vše procházet znovu od začátku a hledat chybu, opravit ji, pustit data znovu, což trvá. Můj pracovní seznam je poměrně dlouhý. Končí – ideálně – sepsáním vědeckého článku, který otiskne ceněný odborný časopis.

Hodně. Nám to naposledy trvalo rok a dva měsíce. Když přišlo z Expert Systems with Applications, že článek berou, oslavili jsme to.

Občas si dám něco sladkého, dort, spolehlivě funguje taky kafe s kolegy. Občas si tady, u kávovaru na katedře, kde spolu mluvíme, popláčeme všichni. Svěříme se s tím, co nám (zase) nevyšlo, a je nám hned líp.

Ne, mohu pracovat odkudkoli. Což všichni v mém oboru vždycky věděli, ale nejdál se tahle praxe posunula během covidu. K tomu, aby vám někdo s vašimi problémy, dotazy poradil, stačila schůzka na Zoomu.

Ve své profesi se tedy obejdu vlastně téměř beze všeho, jen ten počítač nosím skoro pořád. V současnosti na něm zpracovávám téma v rámci doktorátu.

Ani ne. Já jsem k tomu oboru taky přičichla. Na gymplu jsem provázela u nás v Poběžovicích na zámku, než ho zavřeli. Historii jsem nikdy neopustila. Během volna si ráda zajdu i na prohlídku zámku, do muzea, na výstavu.

Kdysi jsem si svůj život plánovala. Ovšem ne vždy mi plány vyšly. Proto jsem se z termínů posunula k cílům. Už nejedu stylem: do 26 let budu mít doktorský titul, do 28 let budu vdaná, do 30 let budu mít dvě děti. Ono to ani nejde, jak jsem zjistila.

Dodělat doktorát do třiceti let, to by se podle mě mohlo stihnout. Výzkum běží, těžím i ze své diplomky, snad to půjde rychle. A soukromí? Chci si pořídit britskou krátkosrstou kočku. Už jsem si zamluvila koťátko a co nevidět bych je měla mít doma. Plemeno jsem vybírala pečlivě.

Britky jsou poměrně líné, zvyklé poradit si s časem, když jsou samy. A jelikož jsem hodně v práci, dokonale se ke mně hodí. Moc se na ni těším.