„Babičko, proč máš na ruce tetování?“

„Tetování?“

„Ále, hochu můj zlatý, pojďme se bavit o něčem jiném.“

„Proč?“

„Je to hodně dlouhý příběh. Dlouhý a strašný, joj, joj…“

„Ale já bych ho chtěl slyšet.“

Tak začínají první věty komiksu Žofi Z-4515, po nichž se hlavní hrdinka a autorka knihy Sofia Taikonová noří do svého dětství ve třicátých letech v Polsku.

Tatínek onemocněl. Hodně zhubl a tolik zeslábl, že při nástupech už nevydržel stát. Našla jsem v odpadcích shnilou bramboru, tu si vezmu pro tatínka. Dostala jsem za to pětadvacet ran obuškem.
„Co tady kradeš? Mrcho cikánská!“

Zanedlouho tatínka někam odvedli.

„Děti zlatý, netrapte se. Až válka skončí, sejdeme se zase doma.“

Nesešli. Z celé šestičlenné rodiny peklo koncentračních táborů přežila jenom čtrnáctiletá Sofia – rodiče, sourozenci Anna, Josef a nejmilejší a nejmladší sestřička Kristýnka se už domů nikdy nepodívali. 

.............................

Uvádí se, že za druhé světové války bylo zavražděno asi půl milionu Romů. Někdy se ale tvrdí, že jich byl více než dvojnásobek. Lidé často chtějí poznávat pravdu na základě nezpochybnitelných důkazů, jenže skutečnost se málokdy dá podložit přesnými čísly. Ani o Žofiině životě nelze dohledat podrobné údaje. Ve stáří už si některé věci nepamatovala přesně. Neměla fotografie, školní vysvědčení, adresáře, lékařské záznamy ani jiné památky z dětství. A neměla ani příbuzné nebo známé z koncentračních táborů, s nimiž by o svých vzpomínkách mohla mluvit. Když si nacisté uvědomili, že druhou světovou válku prohrají, ničili dokumenty dokazující jejich zločiny.

Víme, že při holokaustu bylo zavražděno kolem šesti milionů Židů. Říct, kolik zahynulo Romů, je složitější. Zadržení Romové se snažili skrývat svůj původ, říkali například, že jsou Češi nebo Poláci. Mnozí byli zastřeleni na cestách nebo v polích a pohřbeni v anonymních masových hrobech, další se utopili v řekách. Kromě Židů a Romů povraždili nacisté a jejich sympatizanti velké množství svých politických odpůrců, homosexuálů, svědků Jehovových a lidí s postižením různého druhu. Zabili i miliony válečných zajatců a civilistů.

Žofi se zachránila, ale nevyhnula se zdravotním následkům. V táboře zažila bití a později ji trápily bolesti zad. Kvůli zraněné noze už ve vyšším věku skoro nemohla chodit a jedla jen speciální, snadno stravitelné jídlo. V noci ji budily noční můry. Přesto se Žofi často smála a vtipkovala. Ráda hostila návštěvy, pokaždé prosila Janka, aby uvařil boršč, který ho naučila. Jen jezte, přátelé,“ vybízela. Sama přitom zvládla sníst jen pár lžic vývaru.

Žofi připadalo zvláštní, že z příběhu jejího života vzniká komiks. „Snad ta knížka nebude až moc děsivá,“ uvažovala. „Jen jestli jsme to s vyprávěním o zlu a krutosti lidí nepřehnali!“ Žofi si chtěla připomínat hlavně laskavé a vstřícné lidi. Poláka z Auschwitzu, který jí ošetřil zraněnou nohu, Němku z Ravensbrücku, která se s ní dělila o chleba, Židovku, která Žofi nabídla, že se stane její sestrou, švédskou rodinu z Jönköpingu, která jí otevřela svůj domov. „Svět bohužel není spravedlivý ani dobrý,“ říkávala Žofi, „ale existují dobří a spravedliví lidé. Takoví, kteří odmítají ubližovat ostatním, dokonce i když jim samým hrozí nebezpečí. Možná že nemají žádnou moc, ale stejně jsou odvážní. Díky takovým lidem jsem naživu.“