Pěkně se nám to letos sešlo, jen co je pravda. V dubnu Vyšehrad, v květnu Tři tygři, v červnu pokračování Párty Hárd – fanoušci takzvaného nekorektního humoru zažívají žně. Ačkoli se zdá, že díky sázce na drsné, černé a po všech stránkách obhroublé frky jsou si všechny tři snímky velmi podobné, minimálně první dva, které jsme už mohli vidět, se v konkrétním provedení značně liší. A tak zatímco Lavi úspěšně táhne kiny díky zdařilé transformaci seriálového konceptu do celovečerní stopáže, Tři tygři v o trochu náročnějším úkolu bolestivě selhávají.

Absurdní, dadaistický humor založený na improvizaci dobře funguje na divadelním jevišti a, jak se souboru ostravského Divadla Mír podařilo dokázat, rovněž ve formátu úderných videí na YouTube. Spousta takového obsahu je totiž založena na tom, že pár vyšinutých postav postavíte do libovolného běžného prostředí (nemocnice, posilovna, hrad), necháte je několik minut blbnout, a pak to skončí. Film je samozřejmě úplně jiná disciplína – v ideálním případě by totiž měla několikaminutová scéna posunout vyprávění, něco vysvětlit, motivovat postavy k dalšímu konání a diváka k dalšímu sledování.

Tři Tygři ve filmu: JACKPOT: FOTOGALERIE

Účast Třech tygrů na pandemickém seriálu sKORO NA mizině ukázala, že jejich komika může fungovat i v rozmáchlejším tvaru; o to větším zklamáním je však aktuální film JACKPOT. Za jeho zhlédnutím jsem se nestandardně vypravil do píseckého kina Portyč, jež jsem sdílel s množstvím lokální omladiny. Výrazný nápis na pokladně, že filmový Vyšehrad je přístupný až od 15 let, možná bude vysvětlením pravděpodobného úspěchu Třech tygrů: Na něj totiž smí diváci už od 12 let, a právě zástupci téhle věkové skupiny se v onom malém sále smáli rozhodně nejčastěji.

Humor Tří tygrů je totiž pro dospělého diváka oddychový, nenáročný, ale díky své přepálenosti se často podobá frkům, kterými jsme si se spolužáky krátili čas na základní škole. Karikování společenských stereotypů, banální slovní hříčky či zdánlivá nespoutanost – Tři tygři z hlediska humoru ze školních lavic možná nikdy nevyrostli, jen našli adekvátní formu i institucionální zázemí, jak s ním pracovat. A já až do zhlédnutí filmu rozhodně nebyl nijak proti.

Namísto záměrně přestřelené, sebereflexivní podívané se však ve výsledku jedná o zaměnitelnou ztřeštěnou road movie s jednoduchou premisou: Postavy známé z tygřích skečů jménem Milan (Albert Čuba) a David Votrubek (Štěpán Kozub) se musí během jednoho dne dostat z Ostravy do Prahy, aby mohli uplatnit miliónový výherní los. Kvůli absenci alespoň průměrného množství peněz či inteligence se však během exekuce jednoduché mise dostanou třeba do Polska či Tater. Navíc je pronásledují policista (Robin Ferro) a herec (Vladimír Polák), vyslaní regionálními mafiány. Smysl to samozřejmě moc nedává, ale to by vůbec nevadilo – jen kdyby film na oplátku nabídl divákovi alespoň něco.

Bohužel naprostou většinu momentů se děje pramálo zajímavého. Velmi výstižná a ilustrativní je scéna s Milanem Barošem (uváděným navíc jako koproducentem): Bývalý úspěšný fotbalista přijede jako poslíček s balíčkem. Jedna postava jej pozná, Baroš je samozřejmě polichocen. Postava řekne, že byl kdysi dobrý ve vodním pólu. Zklamaný Baroš odchází.

Pokud vám tato scéna přijde vtipná, omlouvám se, že jste museli číst předchozí odstavce – neváhejte a utíkejte do kina. Jinak se ale jedná o typické selhání na více frontách, jež provází celý film: Zaprvé, na scéně se objeví potenciálně zajímavá postava, která není vůbec využita. Zadruhé, jediný vtip v této interakci je mdlý, fádní a ohraný. A jako bonus to zatřetí vůbec nedává smysl – pokud už Milan Baroš hraje sám sebe, proč nikdo nekomentuje (ať už humorně, nebo vážně), že nyní rozváží zásilky? Vždyť to si o nějaký vtip přímo říká. Ale ne, tady to opravdu (navzdory vyjádřením tvůrců) vypadá, jako by se většinu času jelo bez scénáře a pouze v duchu improvizace před kamerou; což však kvůli výstavbě filmu prostřednictvím standardního (a navíc velmi zdlouhavého) vyprávění absolutně nefunguje.

Překvapivě obstojně natočené jsou akční scény, které občas zcela zbytečně prokládají děj. Většinou není o co bojovat a ani není důležité, s kým se tak děje – ale díky rychlým střihům a občasným zrychlovačkám či zpomalovačkám se daří udělat hvězdu upolových sportů téměř z jakékoli postavy. Za zmínku naopak ani nestojí camea Honzy Dědka, Miroslava Kalouska či Tomáše Magnuska, kteří jsou (opět) pohříchu nevyužití.

Pitvoření a žvatlání Štěpána Kozuba v úloze slaboduchého, šilhavého prosťáčka je na dnešní poměry poněkud zbytečně ofenzivní a ponižující, zároveň však tato přímočará komika funguje lépe než většina ostatních pokusů o humor. Za trochu jiných okolností bych snímku tento sociálně-exploatační rozměr vytýkal a odsuzoval provádění těch nejotřepanějších vtipů na úkor znevýhodněných, ale to by znamenalo, že tenhle film lze brát aspoň trochu vážně. (Spoiler: Nelze.)

Kvůli tomu, že Kozubova postava z podstaty věci příběh nemůže posouvat, je jeho herecký parťák Čuba tlačen do méně přestřeleného (a idiotského) pojetí Milana nežli v mnoha tygřích skečích. Chemie však přesto funguje o něco lépe u druhé dvojice, totiž Poláka a Ferra, jejichž postavy jsou vyrovnanější a společná interakce na pár místech něco smysluplného přinese.

Přehrajte si trailer Vzhledem k frekvenci pokusů o vtip se některý z nich samozřejmě chytne, ale oproti dosavadním tygřím projektům je to vážně slabota. Časem možná bude jasnější, kde se stala chyba – jestli nutnost scénáře až příliš sešněrovala živelnost talentovaných tvůrců, nebo se jejich styl humoru pro lineární celovečerní příběh prostě nehodí. Zatímco tedy loňská spolupráce Kozuba s režisérem Emilem Křižkou se přetavila v problematické, přesto obstojné žánrové cvičení Hrana zlomu, filmoví Tři tygři jsou (obzvlášť oproti částečně podobnému Vyšehradu) obrovským zklamáním.