Dubno (Ukrajina) - Jednoduchá budova hned vedle kostela Nanebevstoupení Páně v ukrajinské obci Dubno připomíná uvnitř šicí dílnu i kuchyň. Zatímco v jedné místnosti se několik žen ohání nůžkami nebo u šicích strojů, dalších deset jich u stolu za zdí z těsta tvaruje pečivo. Jednou z dobrovolnic, která zde prakticky od začátku ruské vojenské agrese na Ukrajině pomáhá dalším obyvatelům napadené země, je česká krajanka Ludmila Melniková. \"Dělám to pro ukrajinské vítězství,\" řekla ČTK.
Fotogalerie
První den po ruské invazi na Ukrajinu nevěděla, co si počít. "Chodila jsem sem a tam," vypráví osmašedesátiletá volyňská Češka, jíž v jednu chvíli napadlo i zapsat se do teritoriální obrany. To nakonec vzhledem ke svému věku zavrhla. Celou dobu však podle svých slov věděla, že nechce odejít. Byť jí nabízeli pomoc známí v Česku, kde má kořeny. "Tady mohu pomoci, tam ne," vysvětluje.
Asi po čtyřech dnech od ruského útoku na Ukrajinu začala spolu s dalšími ženami v rámci místní Ukrajinské řeckokatolické církve připravovat vareniky (plněné těstovinové taštičky) a péct pečivo pro ukrajinské vojáky. Poté se pustily mimo jiné do šití vest s kapsami pro munici, které putovaly k obráncům země v době, kdy se jim podobného vybavení nedostávalo. "Ze začátku to bylo těžké, vojáci neměli skoro nic. Kdo by si pomyslel, že může vypuknout válka," vzpomíná na první dny ruské vojenské agrese Melniková, jejíž praprababička přišla z území dnešního Česka do oblasti současné Ukrajiny v době carského Ruska.
Dnes tyto dobrovolnice připravují různé druhy sladkého nebo slaného pečiva pro vnitřně vysídlené Ukrajince, kteří kvůli bojům opustili své domovy a útočiště našli v jiných částech země. Jen nedaleko asi čtyřicetitisícového Dubna v Rivnenské oblasti jich podle místních obyvatel žije na 350. "Denně upečeme na 2000 buchet," doplňuje otec Andrij Koval, jenž působí jako duchovní v kostele Nanebevstoupení Páně v Dubnu a akci zastřešuje. Pečivo následně putuje k vnitřně vysídleným.
Šití vest pro vojáky se podle něj nyní chýlí ke konci, výroba pečiva pokračuje. "Chodím sem každý den, kromě neděle, kdy je bohoslužba. Moje role je stříhání látky na výrobky," přibližuje vystudovaná důlní inženýrka Melniková. Ačkoliv dobrovolnice výrobu vojenských textilních doplňků nyní opouštějí, stále mají napilno. Vyhotovují plátěné kabelky s různými motivy a pomocí stroje vyšívají vzory na trička, z jejichž prodeje chce Koval financovat rozšíření centra, kde má vzniknout mimo jiné středisko pro mládež.
Uvnitř budovy mezitím každou chvíli jedna z žen odnáší tác s horkým pečivem na stoly k vychladnutí. V kuchyni panuje uvolněná nálada, místy se ozývá smích. "Je tady skvělá atmosféra, povídáme si, žertujeme," pochvaluje si dvaaosmdesátiletá Olha Burbelaová.
A to navzdory tomu, že válka někdy krutě zasáhla i do života některých dobrovolnic. Dcera a dvě vnučky osmašedesátileté Tetjany Danyljukové uprchly v březnu před boji do Česka, syna podle svých slov nedávno pochovala. "Bojoval, zabili ho Rusové u Izjumu, bylo mu 46 let," rozpláče se Danyljuková, která v Dubnu žije s manželem a další dcerou. Sama odjet nechtěla. "Je to naše země," vysvětluje. Dobrovolnice se přitom shodují, že dělají to, co je podle nich třeba. "Ukrajina zvítězí," je přesvědčena Melniková.
