Pražské jaro předalo silné myšlenky francouzských autorů

Jiří Bezděk, 28.05.2022 9:59

Česká filharmonie a Český filharmonický sbor Brno provedly 26. května v rámci Pražského jara pod vedením světoznámého dirigenta Petra Altrichtera dvě vrcholná díla francouzské romantické vokálně instrumentálně hudby: Psyché, symfonickou báseň pro smíšený sbor a orchestr Césara Francka z roku 1888 a Requiem op. 48 pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany Gabriela Faurého, jehož premiéra zazněla taktéž v roce 1888. Sólových partů se na letošním festivalu ujala slovenská sopranistka Eva Hornyáková a německý barytonista Stephan Genz. Koncert připomněl dvousté výročí narození Césara Francka (1822–1890).

Mezinárodní hudební festival Pražské jaro – Česká filharmonie & Petr Altrichter, 26. května 2022 (foto Petra Hajská)

Franckova symfonická báseň Psyché využívá ve svých sborových pasážích text S. Sicarda (pseudonym dosud neznámého literáta) a Luise de Fourcauda. Do češtiny jej umělecky přeložila Vlasta Reittererová (2022). Obsah díla sleduje sice námět z řecké pověsti o lásce Psyché a Érose, ale zhudebněný text spíše akcentuje atmosféru několika lyrických obrazů z příběhu: především lásku Psyché, její pocit osamění a stesku po Érótovi a šťastné shledání manželů. Sborové pasáže naplňují druhou větu (s částmi Spící Psyché a Zefírové unášejí Psyché) a závěrečnou větu třetí (s částmi Lásko, tvé jméno uhodla, Trýzeň a pláč Psyché a Éros odpustil), věta úvodní je čistě instrumentální. Z řečeného plyne, že kompoziční záměr více vedl Césara Francka k metodě využít hudební prostředky symfonické básně vyjadřující vypjaté nálady než k jeho ilustraci detailů příběhu. Vzniklo tak velmi silné hudební dílo předávající obecné poselství o lidskosti a toleranci, dílo, které graduje jakoby v jedné linii, takové, kdy ani její rozdělení do tří vět nestojí v cestě její celistvosti. Pouze epizoda upozorňující na možnost věčného osamění Psyché je v hudbě dramaticky zvrásněna, ale v celku tento úsek nehraje zásadní roli. Petr Altrichter vytvořil ve své koncepci skutečnou velepíseň, která ve svých gradačních vlněních obepjala celé dílo. Docílil to mimo jiné promyšlenou koncepcí temp. Ta se vyvíjela jako proces navazující jeden elementární díl logicky na druhý. Orchestr i skvěle připravený sbor (sbormistr Petr Fiala) dirigentův plán beze zbytku splnily. Ani se nechce věřit, že skladba trvá bezmála padesát minut. Pozornost posluchače neochabla ani na vteřinu.

Někde jsem slyšel názor, že pokud se česká hudba setká s francouzskou, dostane vždy od ní silné podněty. Nelze na něm vidět nic negativního, jen můžeme rozšířit románský vliv do daleko širšího geografického prostoru. U francouzské vrcholné hudební romantiky, kterou reprezentuje Franck či Fauré, zaznamenáváme silné barevné podněty z faktury a také z harmonie. Je to benefit, který si užíváme pokaždé, když se s touto hudbou setkáme a je to vklad, který si francouzská hudba nese až do 20. století. Nebylo tedy překvapením, když se v obou hraných dílech místy v dálce zjevil skladatelský duch daleko mladšího Oliviera Messiaena, pasáže vzniknuvší metodikou nesoucí dlouhodobě něco pro francouzskou hudbu velmi obecného. Po Franckově Psyché si posluchači vyslechli Faurého Requiem. Skladba vznikla k uctění památky autorových rodičů a zazněla též na zádušní mši za zemřelého skladatele. Autor dílo postupně rozšiřoval v čase, přidáním dalších vět, i v instrumentaci, přidáním dalších žesťových nástrojů. Na sledovaném pražském koncertě zazněla jeho konečná verze. Faurého Requiem je zádušní mše za obyčejného člověka, přes své velké obsazení je neokázalé, o to opravdovější. Kdo někdy zažil zádušní mši blízkého člověka ve venkovském kostelíku, najde v něm nálady, které mu vženou slzy do očí. Podíváme-li se do techniky skladatelského přístupu, zjistíme, že mnohé pasáže z partitury jsou psány v jednoduchých quasi chorálních melodiích a harmoniích, avšak přechodová místa jsou románská, jak bylo popsáno výše. V tomto duchu také dirigent Altrichter dílo interpretoval. Do prováděcího aparátu zapadl skvěle tenorista Stephan Genz s vylehčeným hlasovým fondem. Sopranistka Eva Hornyáková podala také intonačně jistý a výrazově přesvědčivý výkon, myslím si však, že její sólový part nevyžaduje tolik operního rozmachu. Dílo totiž není patetické, možná jen v krátkém připomenutí textu Dies irae, to však není samostatnou částí cyklu, jak to obvykle u requiem bývá, ale jen dokreslující epizodou. Fauré tedy nectí pravidelné řazení vět. Následují za sebou v tomto pořadí Introitus a Kyrie, Offertorium, Sanctus, Pie Jesu, Agnus Dei, Libera me a In Paradisum. Poslední verš celé skladby je: Kéž se dočkáš věčného odpočinku. Symbolizuje skutečné poslání zádušní mše, má mírnit smutek pozůstalých.

Do posledního místečka zaplněné Rudolfinum dlouho aplaudovalo všem účinkujícím, kteří předali silné hudební i mimohudební myšlenky francouzských autorů.