Josef Valčík (hraje ho Jiří Kodet) neklidně přešlapuje na chodníku v pražské ulici V Holešovičkách a pohrává si s kapesním zrcátkem, když tu najednou spatří blížící se černý mercedes. Otáčí se a „prasátkem“ dává znamení Jozefu Gabčíkovi (v podání Ladislava Mrkvičky), který popojde k Janu Kubišovi (ztvárnil jej Rudolf Jelínek) a rychle usykne: „Jede.“

Chvíli nato vůz se zastupujícím říšským protektorem Reinhardem Heydrichem projíždí zatáčkou a Gabčík se na něj v tu chvíli pokusí vystřelit ze samopalu, jenže zbraň selhává. V reakci na to Kubiš hází granát, která naráží do karosérie a vybuchuje.

9 fotografií

Je chvíli po půl jedenácté dopoledne 27. května 1942 a českoslovenští výsadkáři vyslaní z Anglie v rámci operace Anthropoid právě provedli atentát na nejmocnějšího muže protektorátu Čechy a Morava. Osm dní poté Heydrich umírá.

Takto popisuje průběh útoku na mocného nacistu film Atentát, který natočil režisér Jiří Sequens v roce 1964. A právě z něj dodnes řada lidí čerpá domněnku o Valčíkovi jako muži, který „dal signál k atentátu na Heydricha“. Ostatně právě tak se jmenuje i kniha, kterou o rodákovi ze Smoliny napsal krátce po listopadové revoluci Petr Kubánek, učitel češtiny na gymnáziu ve Valašských Kloboukách.

Tehdy se ještě o Valčíkově roli nepochybovalo. Jenže bylo to skutečně tak? Experti se dnes kloní k jinému závěru. Podle nich vykonali atentát jen Kubiš s Gabčíkem, kteří byli na chodníku rozmístěni tak, jak byli připravení z výcviku: Gabčík se samopalem první, Kubiš s granátem o několik metrů pod ním. Heydrichův mercedes spatřili až na poslední chvíli, když se objevil těsně před nimi.

„Nikde v historických dokumentech jsem nenalezl žádný důkaz, který by Valčíkovu přítomnost na místě potvrzoval,“ uvedl Vojtěch Šustek, který působí v Archivu hlavního města Prahy. Specializuje se na dějiny protinacistického odboje a je autorem nejobsáhlejší edice pramenů k období heydrichiády.

Možnou přítomnost třetího útočníka zmiňuje pouze hlášení nacistů do Berlína, jež v den atentátu sepsal vedoucí říšské kriminální policie Arthur Nebe a stojí v něm: „Pravděpodobně se na atentátu podílel ještě třetí muž, jehož popis ale není k dispozici.“ Původní zpráva, jejímž autorem byl důstojník SS a šéf pražského gestapa Hans Ulrich Geschke, přitom mluvila jen o dvou pachatelích. A také závěrečná zpráva šéfa zvláštní komise SS-Hauptsturmführera Heinze Pannwitze výslovně hovoří pouze o dvou mužích.

Třetí muž by nedával smysl

Valčíkovo zapojení nedávalo smysl ani po bezpečnostní stránce. Na území protektorátu Čechy a Morava byl vysazen v noci z 28. na 29. prosince 1941, v lednu dostal doklady na jméno Miroslav Šolc z Hodonína a jako krytí našel místo číšníka v pardubickém hotelu Veselka. Jenže v březnu byl dekonspirován a gestapo po něm intenzivně pátralo. Naštěstí stihl utéct a začátkem dubna se ocitl v Praze.

I tady však visely plakáty s jeho podobiznou, přesto nezahálel. Den po atentátu pak vyhlášky s jeho fotografií a popisem (byť jako křestní jméno bylo prvních pět dní uvedeno Miroslav) zaplavily nároží po celé metropoli a na Valčíka byla vypsána odměna 100 tisíc korun.

„Proč na místě atentátu nechat pohybovat osobu, jejíž tvář byla známá a nacisté o ní věděli? Bylo by to zbytečné zvyšování rizika nehledě na to, že dva lidé jsou méně nápadní než tři,“ upozornil vojenský historik Eduard Stehlík během přednášky Legendy, mýty a nesmysly heydrichiády.

A přidal i další argument. „Když bych se na to díval vojenskýma očima, nebral bych si na místo v tak důležité věci člověka, který je o šarži výš. Obzvlášť když jsem to byl já, kdo ten úkol dostal. Valčík byl tehdy podporučíkem, tak proč by dva rotmistři uměle vytvářeli komando, když speciálním úkolem byli pověřeni oni dva?“ ptá se.

Provést útok na nenáviděného Heydricha navíc dostali pouze Kubiš s Gabčíkem, členové výsadku Anthropoid. I jejich výcvik ve Velké Británii se nesl v tomto duchu. Valčík jako člen Silveru A byl pověřený navázáním a udržováním spojení s Anglií a předáváním zpráv. O atentátu sice věděl a pomáhal s jeho přípravou, chybí ale hodnověrné potvrzení toho, zda u něj osobně asistoval.

A už vůbec se nejeví jako reálné, že mohl házet „prasátka“ za pomoci odrazu slunečního světla. Badatel Čvančara se v roce 1985 obrátil na meteorologický ústav, podle jehož údajů bylo v den atentátu v dopoledních hodinách přes 20 stupňů Celsia a zatažená obloha.

Jak funguje filmařská licence

Jak tedy vznikl příběh o tom, že Valčík byl přímo u atentátu? Velkou roli hrál zmíněný snímek Atentát a „filmařská licence“ režiséra Sequense. Ten si události rád přibarvoval, třeba verzi s Gabčíkem přebíhajícím přes silnici a mířícím na Heydricha, která neodpovídá skutečnosti, vysvětloval tím, že „potřeboval scénu rozpohybovat.“

A nelámal si hlavu ani s historickými reáliemi. Své o tom věděla Zdena Mádlová, sestra kněze Vladimíra Petřka, který se po atentátu staral o parašutisty v kostele sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde zemřeli v obklíčení gestapem. Po válce pracovala u filmu jako asistentka režie a nechyběla ani při natáčení snímku Atentát.

„Jenže nelíbilo se jí, že ve filmu slovy George Orwella vaporizoval (v knize 1984 popsáno jako proces, při němž jsou nepohodlní lidé odstraněni, a to jak fyzicky, tak i z historie – pozn. red.) spolupracovníky domácího odboje. I její bratr se v něm objevoval na úrovni komparzu,“ popsal Šustek. „Sequens jí odpověděl: ‚Já si udělám takový film, jaký chci já.‘ Roli hrály ideové důvody, film vznikal za komunismu, ale také určitá lidská nadutost. Filmaři většinou pohrdají skutečným a velmi dramatickým příběhem a vymýšlejí ještě něco jiného.“

Podobně to zřejmě bylo i s oním Valčíkovým zrcátkem. „Žádný písemný pramen se o zrcátku nezmiňuje. Tato teorie je založena na jediné poválečné výpovědi, jíž se chytil fabulátor Vaněk a která působí efektně v literatuře i filmech,“ poznamenal vojenský historik Pavel Kmoch, autor publikace Operace Anthropoid: Epilog.

„Fabulátor Vaněk“ se jmenoval Ladislav Vaněk a působil ve vedení Sokola. Během války vedl odbojovou organizaci Jindra, později byl zatčen gestapem, jemuž vyzradil organizační strukturu odboje, aby po roce 1948 spolupracoval zase s komunistickou StB. Obratný manipulátor se stal klíčovým zdrojem pro autora literatury faktu Miroslava Ivanova, autora bestselleru Atentát na Heydricha, jenž vyšel původně pod názvem Nejen černé uniformy v roce 1964.

„Vaněk se úspěšně stylizoval do role velitele domácích protagonistů akce proti Heydrichovi. Postupně se stával jistou autoritou, a dokonce slavnou postavou. Jeho svědectví o událostech spojených s parašutisty a heydrichiádou nesmělo nikde chybět. Publicisté měli minimum příležitostí ke zpochybnění pravdivosti jeho výpovědí,“ sdělil Šustek ve zmíněné edici historických dokumentů o atentátu na Heydricha.

Ivanov sice uměl psát čtivě a obratně propojoval svědectví pamětníků, ale zároveň vycházel ze svědectví Vaňka a dalších nevěrohodných zdrojů. Sám se také pouštěl do spekulací či dezinterpretací. „Nebyl historik, nýbrž spisovatel a chtěl psát knihy, které se budou dobře číst a koupí si je hodně čtenářů. Tomu podřizoval opravdu všechno,“ uvedl Šustek.

Atentát se natáčel, tvrdil Vaněk

V klíčové pasáži knihy Atentát na Heydricha tak „Jindra“ popisuje předem dohodnutý plán atentátu a uvádí, že „kousek nad zatáčkou se opře o plot Valčík a dá zrcátkem znamení, až kolem něho projede Heydrichův vůz.“

Lze tato tvrzení brát vážně, když sám Ivanov od 60. do 80. let postupně začínal chápat, že „profesor chemie“, jak Vaňka v knihách tituloval, šíří o atentátu mystifikace, polopravdy i vyložené lži? Například tvrdil, že pozornost od místa útoku měla být odpoutána explozí plynojemu v Libni, na Heydricha také údajně měly čekat úderné zálohy, kdyby náhodou jel s ozbrojeným doprovodem.

„Jak roky plynuly, Vaněk přicházel na veřejnost se stále novými a novými příběhy a doplněním těch dřívějších,“ napsal historik Stehlík v knize Češi proti Hitlerovi. Koncem 80. let Vaněk do zatáčky v Kobylisích umístil Kubiše, Gabčíka, Valčíka či další parašutisty Opálku a Švarce. Tím ale nekončil.

„Situoval tam samozřejmě i sám sebe, a to dokonce na invalidním vozíku, ve kterém pod dekou skrýval zbraň. Také se tam měly pohybovat další příslušnice odboje, které ho tam na vozíku přivezly. A abych nezapomněl, nechyběl prý ani plukovník Jaroslav Plass, který měl celý atentát podle Ladislava Vaňka natáčet svou kamerou,“ popsal Stehlík.

Ivanov a Vaněk se postupně odcizili, a dokonce mezi nimi došlo k soudnímu sporu, ale to už nic nemohlo změnit na faktu, že v myslích čtenářů byla zaseta informace o Valčíkovi jako mytickém „muži se zrcátkem“. Nic na tom nemohly změnit ani záslužné a cenné publikace historika Jiřího Šolce z kraje 90. let, který vyvrátil nejen Vaňkovy nepřesnosti a fabulace.

Povědomí laické veřejnosti o této události zásadně ovlivnila Ivanovova publikace. A aby toho nebylo málo, Vaněk byl zase jedním z poradců při natáčení filmu Atentát.

„Osobně si myslím, že jeho tvrzení inspirovalo režiséra Sequense k natočení filmově působivého, ale historicky zřejmě nesmyslného záběru, který však dal život téměř nesmrtelné legendě,“ uvažuje Kmoch. „Mám na mysli skutečnost, že nežli se snažit malým zrcátkem na několik desítek metrů trefit do pohledu jiné osoby, bohatě stačí zvednout paži, smeknout klobouk nebo dát jakýkoli podobný signál.“

Legenda žijící v myslích lidí

Valčíka jako „muže se zrcátkem“ zmiňuje nejen Ivanov, ale tuto interpretaci nerozporovali ani zakladatelé historiografie výsadků z Velké Británie Zdeněk Jelínek a Oldřich Sládek.

„Oba byli velmi solidní autoři, ale před převratem v roce 1989 nemohli pracovat s klíčovými dokumenty, k nimž se dnes dostanete během jednoho dopoledne,“ objasnil Šustek pro MF DNES. „Proto museli volit složitou cestu přes výpovědi pamětníků, trestní spisy gestapa a výpovědi jeho příslušníků. Spíš je oba obdivuji, že za tak složitých podmínek psali o dějinách tak dobře.“

Zmíněné výpovědi pamětníků v Ivanovově knize jsou důkazem toho, jak ošidná je lidská paměť. Například Rodina Sulkova, u níž Valčík v den atentátu přespal, po válce uvedla, že přišel po obědě unavený a druhý den po jeho odchodu našli Valčíkovo prostěradlo zakrvácené.

Zranění zmiňují i další pamětníci, a Ivanov proto píše o hypotéze, že Valčík ze svého místa přiběhl do zatáčky a zapojil se do přestřelky, případně se postřelil sám. Podle něj patrně při atentátu opravdu pomáhal. „Kde jinde by si přivodil zranění nohy?“ ptá se Ivanov.

„Neexistuje jediný svědek, který by viděl někoho odshora přijíždět nebo dokonce utíkat,“ argumentuje Jaroslav Andrejs v knize Smrt boha smrti: Legendy a skutečnost kolem atentátu na Heydricha. Upozorňuje i na fakt, že důkladný německý pitevní protokol po ohledání mrtvol parašutistů v kostele nenašel u Valčíka žádné známky zmíněného zranění.

Jedna věc je dnes jistá. „O tom, jak přesně atentát proběhl, spolehlivě věděli jen čtyři lidé, kteří u toho byli: Gabčík, Kubiš, Heydrich a jeho řidič Klein,“ konstatoval Kmoch. První tři zemřeli v rozmezí dvou týdnů v červnu 1942, Klein se k atentátu kromě výpovědi nevyjadřoval, a to ani v soukromí. Navíc koncem dubna 1945 gestapo zničilo 57 kartonů s vyšetřovací dokumentací k atentátu. Svědkové pak viděli až dění po atentátu, nikoliv před ním, a jejich výpovědi si mnohdy odporují či se po letech stávaly „vzpomínkou na vzpomínku“, jak výstižně poznamenal Kmoch.

I proto nelze 80 let starý příběh nejvýznamnějšího odbojového činu za druhé světové války v celé Evropě detailně popsat a stoprocentně objasnit. Jedna shoda historiků však existuje: o přítomnosti Josefa Valčíka na místě atentátu nesvědčí žádné prameny či důkazy. V hlavách řady lidí však tato legenda žije a patrně bude žít i nadále.