Těsně před startem čtvrtého ročníku turnaje světové úrovně J&T Banka Ostrava Beach Pro byli čeští beachvolejbalisté Ondřej Perušič a David Schweiner podle svých slov v rozkladu. Uvažovali, zda kvůli drobným zdravotním bolístkám vůbec jít do akce. Nakonec znovu předvedli fantastické divadlo. Probili se až do finále a v elektrizující atmosféře měli na lopatě i olympijské vítěze Anderse Mola a Christiana Soruma z Norska. První set Češi vyhráli suverénně 21:15, ve druhém měli dvakrát mečbol. Nakonec po velkém boji padli 1:2 (15, -21, -13). A stejně jako v letech 2019 a 2021 skončili stříbrní.
Od norských hvězd pak sklidili slova chvály. „Sorry kluci, zasloužili jste si vyhrát, hráli jste opravdu fantasticky, byl to neskutečně těžký zápas,“ glosoval Anders Mol. Čeští showmani to brali s rezervou. „Kdyby před plným centrkurtem řekl něco proti nám, tak asi neodjedou z Ostravy,“ zasmál se David Schweiner.
Co říct k dramatickému finále?
Perušič: „Byli jsme hodně blízko! Set a půl jsme předváděli možná náš nejlepší výkon vůbec, všechno nám vycházelo, hráli jsme opravdu dobře. V koncovce pak Norové... Nebo spíš takhle, já jsem promarnil dvě možnosti navýšit naše vedení a oni pak takticky dobře změnili podání na mě, povedly se jim dvě obrany a proti takovému týmu se to už těžko obrací. Měli jsme dva mečboly, ale nezapodávali tak, jak bychom chtěli. Tiebreak byl otevřený, rozhodovaly maličkosti, jeden dva dobré bloky, obranné zákroky od Norů a jeden dva horší od nás. Norové ukázali, že jsou právem jeden z nejlepších párů, co vůbec kdy tuto hru hrály. Moc mě mrzí, že i když jsme zahráli tak skvělý zápas, tak nám to na vítězství nestačilo. Na druhou stranu si výhru zasloužili.“
Jak je v takových koncovkách důležité ustát psychický tlak? Když si držíte těsný náskok a víte, že nesmíte chybovat?
Schweiner: „Člověk je pod takovým konstantním tlakem, aby trošku nezlenivěl. (usměje se) Doufám, že jsme na to už zvyklí. Je to letos třetí turnaj, který hrajeme, takže už jsme pomalu v herním rytmu. Doufám, že se to bude zlepšovat před mistrovstvím světa.“
Před turnajem jste říkali, že nemáte natrénováno tolik, jak byste chtěli. Jak to bude vypadat, až budete nabušení?
Schweiner: (usměje se) „My jsme opravdu nekecali. Příliš jsme toho spolu nenatrénovali a minulý týden jsme se na tréninku potkali tak trochu v rozkladu. Každý s jinou bolístkou. Uvažovali jsme, jestli vůbec budeme hrát. Ale jenom vzpomínky na poslední ročníky převážily. Říkali jsme si, že takovou šanci zahrát si domácí turnaj si nemůžeme nechat ujít. Myslím, že jsme sami překvapení, jak jsme hráli a jak daleko jsme došli.“
Atmosféra v Ostravě vás vyléčila?
Perušič: „Takhle, zdravotně to asi moc nepomohlo (usměje se). Ale tréninkově jsme to pojali hodně. Tiebreaků nebo dlouhých zápasů bylo na náš vkus až příliš. Na vkus trenérů určitě. Jako test formy před mistrovstvím světa, to určitě obstálo. Hlavně doufáme, že zvládneme předvést takové výkony i mimo ostravský písek.“
Ondřeji, ve druhém setu jste si za stavu 14:12 podvrtnul kotník. Neměl jste obavu, zda zápas půjde dohrát?
Perušič: „Já jsem se ze začátku jen trochu leknul, protože jsem dopadl dost nekoordinovaně a trošku jsem si kotník zvrtnul. Chvíli to bolelo, ale nebylo to nic, co by mě omezovalo v další hře. Přece jenom, při takovém zápase a s takovým adrenalinem to nebylo nic, na co bych mohl svádět svůj pozdější výkon. Nebyl to nějaký zlom v zápase, jen drobná nepříjemnost v jeho průběhu.“
V Ostravě jste potřetí stříbrní, dají se turnaje srovnat?
Schweiner: „Loňský měl dost podobný průběh, ve finále jsme také ve druhém setu vedli, měli jsme nakročeno k vítězství dva nula a stejně tak jako s Nory jsme měli šance na konci druhého setu. Bohužel jsme to nevyužili a tiebreak už je loterie, no. Bohužel nám to nevyšlo ani v roce 2019, ale asi bych to hodnotil dost podobně.“
Norové po zápase vám vysekli poklonu, jak se vám to poslouchá od olympijských vítězů?
Schweiner: „Myslím, že kdyby před plným centrkurtem řekli něco proti nám, tak asi neodjedou z Ostravy (usmívá se). Ne, oni jsou hodný kluci. Přesto si myslím, že byli trošičku donucení.“
Perušič: „Ne, my jsme kamarádi, trénujeme spolu často. A jsme si i věkově blízko. Oni teda vzali cestu na špičku trošku zkratkou, ale začínali jsme na Tour ve stejnou dobu, známe se ještě z časů před šesti sedmi lety, přejeme si navzájem. Přesně jak říkal David, jsou to hodní kluci, kamarádi, já bych od nich asi nečekal, aby říkali něco jiného. Oni si taky zaslouží obrovskou poklonu a pochvalu.“
Co vám řekli osobně a mimo mikrofony?
Perušič: „V takovou chvíli asi neexistuje věta, která by zněla dobře. Takže jsme si jenom poděkovali a pochválili se navzájem. To bylo všechno. Občas jsou situace, kdy si ani není potřeba něco víc říkat.“
