Medaile přistály doma. Takové pozdvižení na ruzyňském letišti v Praze dlouho nezažili, tak bujaře se bronz z hokejového mistrovství světa ještě neslavil. Když se hráči s plackami na krku v pondělí asi hodinu po poledni začínali trousit z tranzitního prostoru, vítal je nadšený potlesk. Asi stohlavý dav fanoušků, TV štáby, přátelé. Hokejovému národu za deset let půstu vyhládlo. „Na Staromáku něco bude?“ připomněl jeden z přítomných tradiční cíl triumfálních návratů. Bronz, zvlášť po takové době, má obrovskou cenu. Ale snad příště.
Hokejisté se s příletem zhruba o hodinu opozdili, časovou ztrátu nabrali už při odletu z Tampere. Potom se dlouho vykládala bagáž, kterou v letadle museli složit i na zadní sedadla. Hráči po přistání vycházeli postupně, ale čekajícím příznivcům se trpělivě podepisovali a fotili se s nimi.
„Let by trošku zpožděný, ale proběhlo to v pohodě. Měli jsme strašně moc báglů, medaile byly trošku těžší... Nakonec jsme tady a zdraví,“ usmíval se David Pastrňák, který ozdobil duel o bronz hattrickem a v turnaji nasypal celkem sedm gólů. Podělil o pozici nejlepšího střelce turnaje s Dylanem Cozensem a Pierrem-Lucem Duboisem. Havířovskému rodákovi k tomu stačilo sedm utkání, oba Kanaďané jich sehráli deset.
„Vždyť je to Zohorna, chlapi!“ vyhrkl jeden z fanoušků, když tiskový mluvčí Ondřej Kalát ukázal někomu z přihlížejících bronzovou medaili. Hynek Zohorna, na nějž opodál čekal jeho mladší bratr Radim, se vynořil o něco později. Kapitána Romana Červenku lidé poznali bezpečně. „Romane, jsi fakt borec!“ plácal 36letého útočníka uznale po rameni lovec podpisů. „Kari, jste legenda,“ pravil další, když se nechával zvěčnit s koučem Karim Jalonenem.
Naposledy se takhle vracela v roce 2014 stříbrná osmnáctka. Sedm členů tehdejšího výběru nastoupilo na letošním šampionátu dospělých. Patřil k nim i Jakub Vrána. „Je to super pocit, máme strašnou radost. Bylo tam hodně kluků z našeho týmu, potkali jsme se znovu v reprezentaci. Zase se vracíme z Finska a znovu s medailí. Byli jsme jako jedna velká rodina. Jsme strašně rádi, že to takhle dopadlo,“ vyprávěl útočník Detroitu.
Češi v duelu o třetí místo po famózním obratu porazili celek USA 8:4 a po deseti letech měli na velkém turnaji důvod k oslavám. „Byly moc pěkné. Užili jsme si to s klukama v hotelu, kde jsme bydleli, nešli ven. Zůstali jsme v partě. Končili jsme, když bylo světlo, ale ve Finsku je dřív. Takže to trvalo třeba do tří, do čtyř. Zpívali jsme, něco popili, prostě jsme se bavili. Měli jsme tam rodiny, všechno, co jsme potřebovali, bylo na hotelu. Nebylo potřeba chodit jinam,“ líčil Marek Langhamer, který od druhého dějství zápasu s Američany vystřídal v brance Karla Vejmelku.
Podle Langhamra bylo na mužstvu cítit, jak si první medaile po deseti letech obrovsky cení. „Slavili jsem ji jako zlato. Super zážitek na celý život, taky aby děti měly vzory,“ dodal. O tomhle prý už mluvil asistent Libor Zábranský před zápasem o bronz, v podobném duchu hovořil kouč Jalonen po vyhrané bitvě s USA. Stejné téma zmínil David Krejčí na tiskové konferenci po příletu. „Je strašně důležité, ať to děti vidí. Co se děje na ledě, ať trochu poznají náladu v kabině po utkání, i ty oslavy. To byl taky důvod, proč pro mě byla medaile první, na co jsem myslel, proč jsem si hrozně přál získat placku,“ povídal.
V roce 2012 získal český tým bronz rovněž na šampionátu hraném ve Finsku. Nastoupil za něj i Petr Nedvěd, generální manažer současného týmu. Poté, co bylo pořadatelství příštího mistrovství světa kvůli agresi na Ukrajině zbaveno Rusko, podělí se o organizaci turnaje v příštím roce lotyšská Riga a Tampere, kde bude český tým opět hrát základní skupinu. „Ve Finsku se nám daří, už proto jsme rádi, že se mistrovství světa vrací do Tampere. Byla to už moc dlouhá doba. Doufejme, že příště bude zlato,“ přál si Nedvěd. V tom případě se může chystat Staroměstské náměstí.
